Otázka po lidské přirozenosti a lidském místě ve světě (Neu-bauer, 1991) je jednou z nejkardinálnějších otázek nejen v oblasti filosofie. Toto téma rozvádí i teologie, biologie, medicína a okrajově i mnoho dalších disciplín, například ekonomie. Právě obraz lidské přirozenosti v dílech význačných bio-logů 19. a zejména 20. století je hlavním tématem této práce. Vzhledem k vysoké prestiži biologických disciplín v posledních dvou stoletích a postupné difúzi celé řady jejich myšlenkových postupů a hodnotových schémat do nejrůznějších oblastí lidského života (Rádl, 1909, to velmi plasticky ukazuje např. pro darwinismus) je tato reflexe na místě. Filosofie nutně musí myšlenkové peripetie biologických disciplín v tomto směru reflektovat (nejedná se zde samozřejmě o doktrínu jedinou či plynulé kontinuum, jak bývá ze strany přírodních věd s oblibou tvrzeno, ale o celý vějíř nejrůznějších pojetí). Tato reflexe je nutná už proto, že může přinést významné podněty pro "mimobiologické" koncepce lidské přirozenosti. Důležitost vědomostí o přirozenosti člověka např. pro filosofii výchovy zajisté není třeba rozvádět, je v zásadě jejím centrálním tématem. Biologismus v úvahách o lidské přirozenosti hrál od svého zrodu dvojakou úlohu. Jednak upozornil na některé dosud zanedbávané aspekty lidské fysis, zejména pak úvahami o analogiích v relaci k živočichům, jednak novým myšlenkovým schematismem a redukcí ohrožuje jakékoli plastičtější a komplexnější pojetí přirozenosti člověka. Vzhledem k tomu, že v posledních 150 letech byl proporční příliv špičkových badatelů do oblasti přírodních věd relativně velmi vysoký, nelze a priori výsledky tohoto vývoje přes jejich určité zplošťující a zavádějící aspekty brát na lehkou váhu či odsouvat ze zorného pole. Otázka po přirozenosti věcí, aktuální od samého vzniku řecké filosofie (blíže viz Kratochvíl, 1994, 1995), není v biologii kladena explicitně v této podobě, přesto se biologie vždy pokouší na tuto otázku odpovědět. Otázka po "povaze" živých bytostí po konci renesance ovšem v této přímé podobě prezentována není. Biologie novější doby chápe přirozenost člověka nejen jako jeho "diferenciální diagnózu" oproti přirozenostem zvířat, ale většinou se snaží lidskou a zvířecí přirozenost homologizovat až do té míry, pokud je to možné (a někdy i přes ni). Nedá se rovněž jednoznačně říci, že biologické pojetí přirozenosti zvířat by vycházelo primárně z empirie - apriorně zastávané koncepce koření spíše v nevědomé reflexi sociální struktury a její funkce v té které společnosti a její projekci do přírody - tzv. sociomorfním modelování (blíže viz Komárek, 1989) a jednotlivosti ji potvrzující jsou pak vybírány a shromažďovány z nepřehledné nabídky jevů živého světa. Pro otázku lidské přirozenosti je relevantní nejen nutnost poukázat na ni odlišením od pozadí, tj. od přirozeností subhumánních živočišných druhů, ale i skutečnost, že přirozenost každého jsoucna, včetně člověka, se může projevit pouze za specifických podmínek (Kratochvíl, 1994). Zvěcnění, tj. proces "osekání" přirozenosti, v tomto případě lidské, od kontextů za účelem snadnější manipulace, je sice u tak komplexní přirozenosti jako je lidská jistě relativně obtížné, ve světě současné pozdně industriální společnosti však představuje jeden z kardinálních problémů, včetně potřeby zvěcnění člověka v běžném úzu novodobého vzdělávacího procesu a vědeckého a intelektuálního provozu vůbec.
Stanislav Komárek