Na pranýři růst

Článek „Růst, či nerůst: Co se skrývá za ekonomickým růstem?“ (Vesmír 102, 150, 2023/3) přinesl srozumitelné, ale dosti konzervativní pojednání fenoménu ekonomického růstu. Prezentuje jeho konvenční chápání v ekonomii hlavního proudu, ale nezmiňuje jiné perspektivy a problémy, na které poukazují. Především však opomíjí realitu světa kolem nás.

Konvenční pojetí ekonomického růstu¹⁾ se příliš upíná na měřítkovou úroveň zemí. Otázku, proč jsou některé bohaté a jiné chudé, vysvětluje především rozdíly v jejich vnitřních charakteristikách. Zdůrazňovány jsou rozdíly v tvorbě fyzického kapitálu prostřednictvím úspor a investic, ve schopnostech vytvářet a využívat nové technologie a inovace a v související kvalitě lidského kapitálu nebo v institucionálním prostředí (v právních, politických a tržních institucích s často zdůrazňovanou rolí vlastnických práv).

Taková vysvětlení ale dostatečně nereflektují povahu globalizované světové ekonomiky. Opomíjejí vztahy, které ji utvářejí, a ignorují historii i geografii. Vedle zmíněných faktorů je pro ekonomický růst stále podstatné také využití lidské práce a přírodních zdrojů. V ohledu k čerpání těchto zdrojů se ekonomický růst zčásti odehrál (a stále odehrává) na dluh, který se dlouhodobě akumuluje. Z historického, resp. vývojového pohledu je tímto dluhem čerpání neobnovitelných zdrojů a poškození naší planety, které ohrožuje kvalitu života příštích generací. Z geografického hlediska jde zase o dluh ekonomicky rozvinutých zemí vůči jiným částem světa, jejichž zdroje jsou pro spotřebu zboží a služeb využívány v místech koncentrované spotřeby zboží a služeb (viz také Vesmír 102, 83, 2023/2). Teorie globálních výrobních sítí nebo koncepty nerovné směny popisují mechanismy, kterými se to děje, i to, že se tak děje bez adekvátní kompenzace. Dochází tak k mezinárodnímu přerozdělování (či přivlastňování) zdrojů z hlediska jejich využití pro finální spotřebu, jehož obrovský rozsah je empiricky zdokumentován (obr. 1). [1]

1. 

A. Toky zdrojů mezi zeměmi globálního Jihu a globálního Severu v období 1990–2015 (v přepočtu na ekvivalenty objemů jednotlivých typů zdrojů). Světlejší části sloupců (pozitivní hodnoty) představují zdroje dovezené do zemí globálního Jihu, tmavší části sloupců (negativní hodnoty) jsou zdroje z těchto zemí vyvezené.

B. Ekonomická hodnota zdrojů zemí globálního Jihu „přivlastněných“ si zeměmi globálního Severu prostřednictvím mezinárodního obchodu. Odhady byly provedeny prvotním výpočtem fyzických objemů daných zdrojů (viz obr. 1A) a následným vyjádřením jejich peněžní hodnoty v exportních cenách zemí globálního Severu. V souhrnu pro celé období odpovídala celková odhadnutá cena přivlastněných zdrojů zhruba čtvrtině souhrnného HDP zemí Severu.

Graf Hickel J. et al. [1]

Ekonomický růst a životní prostředí

Jak bylo uvedeno výše ekonomický růst na dluh přímo souvisí s přírodními zdroji a poškozováním životního prostředí. Konvenční ekonomie to chápe jako problém negativních externalit, které vysvětluje selháními trhů či neexistencí potřebných institucí. Autoři uvedeného článku následně tvrdí, že ničení tropických pralesů nebo znečištění světových oceánů se děje proto, že nemají dostatečně vymezena vlastnická práva. Jinými slovy, v místě, kde k těmto škodám dochází (v případě pralesů), nebo snad tam, kde se tyto škody projevují (v případě oceánů a ovzduší), neexistuje dostatečná autorita, která by původce přinutila tyto negativní externality internalizovat – tj. předcházet jim nebo škody adekvátně kompenzovat. Jde o teoretickou úvahu vyznívající do ztracena. Pro řadu podstatných problémů životního prostředí praktické řešení nenaznačuje. Namísto internalizace negativních externalit se náklady a rizika, které se s nimi pojí, stávají součástí výše uvedeného dluhu a dochází k dalším škodám, mnohdy nevratným. Důležitá je i diskurzivní rovina daného uvažování. Prezentuje negativní externality jako zdánlivě vedlejší a relativně jednoduše „opravitelné“ efekty ekonomického růstu. Přenáší také pozornost a vnímanou odpovědnost za tyto škody od jejich (ekonomicky racionálně jednajících) původců na okolnosti, které jejich vznik umožňují (v uvedených příkladech tedy na nedostatečné vymezení práv vlastnictví tropických pralesů, světových oceánů či ovzduší).