I suchozemci Češi zkoumají moře

Mořský výzkum sice nepatří v České republice k běžným oborům, přesto má poměrně dlouhou tradici. První návrh na založení vlastní české výzkumné mořské stanice se zrodil v roce 1909.

V období Rakouska­Uherska se moři věnovali především biologové. Již roku 1875 byla v Terstu zřízena výzkumná stanice (v originále k. k. Zoologische Station Triest), která sloužila především pro potřeby Zoologického ústavu Vídeňské univerzity. Stanice zajišťovala výzkumné pobyty studentům biologie a dodávala do Vídně vzorky a biologické preparáty k dalšímu zkoumání. V letech 1898–1915 zde působil jako ředitel významný zoolog a profesor Vídeňské univerzity Carl Isidor Cori (1868–1965). Tento rodák ze severočeského Mostu se po roce 1918 vrátil do Čech a později byl rektorem Německé univerzity v Praze.

Zájem o zřízení vlastní výzkumné stanice projevili i Češi. Hlavním iniciátorem snah o získání vlastní základny byl především profesor anatomie a fyziologie rostlin Univerzity Karlovy Bohumil Němec (1873–1966). Uvědomoval si velký význam výzkumu mořských organismů pro rozvoj biologického poznání.

Díky profesoru Němcovi (na malbě Viktora Klena, použité v gratulovníku k Němcovým šedesátinám) se podařilo pro potřeby biologické stanice r. 1925 zakoupit nový motorový člun.

Fotografie „nové loďky, zakoupené pro československé pracovníky“ byla zveřejněna ve Vesmíru, který vyšel v listopadu roku 1925 (Vesmír 4, 71, 1925/3).

První návrh, který Němec předložil roku 1909 České akademii věd a umění, počítal se zřízením stanice na chorvatském ostrově Rab. Po vzniku Československa se také uvažovalo o vybudování biologické stanice na ostrově Lokrum nedaleko Dubrovníku. Významný posun ve snaze získat vlastní výzkumné zázemí přinesly Němcovy osobní kontakty s bývalým rektorem Moskevské univerzity Michailem Michajlovičem Novikovem (1876–1965). Ten se po odchodu z Ruska usadil roku 1923 v Praze, kde založil Ruskou svobodnou univerzitu. Profesor Novikov byl zároveň i místopředsedou správní rady Ruské zoologické stanice ve Villefranche­sur­Mer na francouzském pobřeží poblíž Nice. Tuto stanici založil roku 1886 Alexej A. Korotněv (1854–1915) z Kyjevské univerzity na místě původní ruské námořní základny. V období před první světovou válkou si pracoviště vydobylo slušné mezinárodní renomé. Navštívila ho řada významných vědců, například Ilja Mečnikov nebo Louis Agassiz. Z českých přírodovědců byl na stanici v letech 1898 až 1902 několikrát hostem profesor Antonín J. Frič (1832–1913), který zde navázal přátelský kontakt s profesorem Korotněvem a získal pozvání pro další české badatele. (Pozn. red.: Antonín Frič byl Němcovým předchůdcem ve vydávání Vesmíru, vedl časopis od roku 1872, Bohumil Němec na něj navázal v roce 1923 – viz Vesmír 100, 398, 2021/6.)

Do práce vědecké základny zasáhla první světová válka. V období po bolševické revoluci se pracoviště ocitlo bez prostředků. Z původního osazenstva zde po smrti profesora Korotněva zůstal pouze Michail M. Davidov s jedním asistentem. Stanici hrozil bezprostřední zánik. Díky iniciativě profesora Novikova byly prostory pracoviště ve Villefranche nabídnuty českým výzkumníkům a studentům. Do správní rady stanice byli přizváni Bohumil Němec jako zástupce Karlovy univerzity, Edward Babák (1873–1926), děkan Lékařské fakulty a pozdější rektor Masarykovy univerzity v Brně, a Zdeněk Bažant (1879–1953), tehdejší rektor ČVUT v Praze. Na projektu částečně spolupracoval i profesor Cori z Německé univerzity v Praze. Finanční prostředky na provoz poskytla Česká akademie věd a umění, která v letech 1923 až 1929 hradila 12 pracovních míst pro české vědce. Díky tomu stanici navštívilo ve dvacátých letech 20. století kolem stovky vědců a studentů, kteří se zde věnovali především biologickému výzkumu. Mezi nejaktivnější patřili především algologové. Silvestr Prát (1895–1990) navštívil základnu již roku 1923 a její možnosti pro biologický výzkum popsal v obšírné zprávě (Vesmír 1, 173–177, 1923/8–9). V rámci své odborné práce se zde věnoval buněčnému dělení u různých druhů mořských řas. Brněnští biologové ve Villefranche studovali především zelenou trubicovitou mořskou řasu lazuchu (lat. Caulerpa). Přestože dosahuje délky mnoha centimetrů, jde stále o jednobuněčný organismus. Významný objev zaznamenal Rudolf Dostál (1885–1973), který roku 1929 popsal její rozmnožovací orgány. Později u této řasy studoval pohyb chloroplastů a popsal nový druh Caulerpa ollivieri. Stanici ovšem navštěvovali také zájemci o další obory. Jako student zavítal do Villefranche i budoucí významný parazitolog Otto Jírovec (1907–1972), který se výzkumu mořských organismů věnoval i v pozdějším období.

Původní budova galejního vězení a špitálu z 18. století ve Villefranche‑sur-Mer. Městečko Villefranche leží v přirozeně chráněné zátoce, která byla již od starověku využívána jako přístav. V letech 1857–1878 zde vznikla ruská námořní základna a sklad uhlí. Roku 1884 byla v prostorách nevyužívané základny zřízena Ruská zoologická stanice.

S příchodem hospodářské krize se financování biologické stanice začalo komplikovat. Roku 1931 pak pracoviště převzala Pařížská univerzita, která ji pod názvem Oceánologická observatoř ve Villefranche­sur­Mer provozuje dodnes. Přestože „česká“ mořská biologická stanice fungovala poměrně krátce, ve Villefranche­sur­Mer na toto období dodnes vzpomínají. Pomoc z Československa totiž umožnila překonat svízelné období po první světové válce. Možná i díky tomu se našim odborníkům daří ztracené kontakty obnovovat. Dlouhodobou spolupráci s Villefranche navázal v devadesátých letech 20. století náš přední hydrobiolog Karel Šimek z Biologického centra v Českých Budějovicích. Společný projekt s mořskými optiky získali také pracovníci z Mikrobiologického ústavu z Třeboně. Ondřej Prášil a jeho studenti se na palubě francouzských výzkumných lodí zúčastnili i několika plaveb, při nichž studovali fotosyntézu mořských sinic a řas. Na pracovišti ve Villefranche byl také testován nový optický přístroj pro detekci fotosyntetických bakterií a řas, navržený autorem tohoto příspěvku.