Mýtus a realita Krymu
| 6. 3. 2023Z hlediska bezprecedentního napadení Ukrajiny Ruskem v únoru 2022 se může anexe Krymu osm let předtím jevit jako dnes již nevýznamná. Pokud ale pohlédneme na imperiální a koloniální ambice Ruska směrem k Ukrajině (nejen) od doby rozpadu Sovětského svazu, pak vidíme, že jeho opětovným (byť i nelegálním) připojením si Rusko prověřilo reakci evropských zemí. I když Valné shromáždění OSN prohlásilo výsledky referenda o připojení Krymu k Rusku za neplatné,1) přesto svět tehdy, stejně jako v případě následné války na Donbasu reagoval velmi rozpačitě a nijak výrazně nezakročil. Proč ale Rusko dává všanc svou pověst i bezpečnost kvůli jednomu poloostrovu o rozloze třetiny České republiky? Příčiny je třeba hledat v historii nezkreslené ruskou propagandou.
Krymský poloostrov, „perla ruského impéria“, má za sebou bohatou a živou národní, etnickou, religiózní a kulturní minulost. Byl to prostor, v němž se střetávala antická, křesťanská, židovská i muslimská kultura; od 18. století byl vnímán jako křižovatka antického a orientálního světa. Téměř odjakživa byl v hledáčku okolních mocností – ocitl se v přímé závislosti na Římu, Byzanci i osmanské (turecké) říši. Roku 1783 jej husarským diplomatickým kouskem dokázala získat ruská carevna Kateřina II. Rusku se tak splnil sen nejen o získání přístupu k jižnímu moři a o vlastní „kolonii“, ale Krym byl i pomyslnou bránou k antické kultuře, na jejímž dědictví tehdy Rusko chtělo participovat. V té době byl Krym ještě stále multikulturním útvarem, ačkoli převahu měli krymští Tataři – etnikum smíšeného turecko-tatarského původu, podle některých teorií obohacené i o „italské“ geny janovských a benátských obchodníků, kteří ve 13. století získali na Krymu autonomní oblasti a obchodní centra.
Zrození Potěmkina
Mimochodem ruští nacionalisté spatřují v „italském“ období zhoubný vliv západní Evropy na Rusko (ačkoli v dané době Krym ruský ani slovanský nebyl). Tak tedy krymští Tataři, tento „mírný národ“, jak jej mnozí nazývali, byl v druhé polovině 18. století na vrcholu své kultury, která propojovala muslimskou architekturu s uměním zahradním a zavlažovacím. Po připojení Krymu k Rusku se krymští Tataři stali nevítanými hosty na domácí půdě, kterou nyní začali obhospodařovat jiní. Musíme ovšem podotknout, že restrikce proti nim neměly tehdy zničující charakter, zvláště co se týče povolení muslimského vyznání. Krym se začal proměňovat – podle jedněch k lepšímu, přibližovat se k evropské civilizaci, podle Maxmiliána Vološina, ruského literáta a malíře, který téměř celý svůj život prožil v Koktěbelu na jihovýchodě Krymského poloostrova, měla ruská „civilizační mise“ naopak katastrofální dopad a krymskou „zahradu“ proměnila v neúrodnou poušť. Připusťme, že Vološin jako obdivovatel archaických kultur byl v tomto směru velmi nekompromisní, a podívejme se, co předcházelo krymskotatarské a ruské periodě. Byl Krym baštou ruského pravoslaví, jak zaznívalo od poloviny 19. století? A kdo tu vlastně žil?
Krymský poloostrov obývaly ještě různé kmeny, z nichž nejznámější jsou Kimerové a Taurové; paměť na ně žila v názvu Taurida, který se používal po roce 1783, protože na rozdíl od tatarského názvu „Krym“ evokoval tolik vytoužené spojení s antickým světem. Od 7. století před n. l. patrně až do 3. století n. l. zde žili Skytové, kteří byli hrozbou pro okolní řecké osady, vzniklé v důsledku dvou velkých kolonizací; první na přelomu 10. a 11., druhá v 8. až 6. století před n. l. Nejznámější z nich byl Chersonés, významné centrum helénistické kultury a obchodu. Jeho pozůstatky jsou součástí dnešního Sevastopolu, prvního ruského vojenského a námořního města, které dal postavit favorit Kateřiny Veliké, „tauridský“ kníže Potěmkin.
Kultura pohlcená plameny
Vraťme se ale zpět do dávné minulosti, přesněji do roku 63 před n. l., kdy se Chersonés stal závislým na Římské říši. Po jejím rozdělení připadl říši Východořímské, tedy Byzanci. Na ostatním území Krymu se mezitím střídaly různé kmeny, např. Chazaři. Od 3. století do poloviny 15. století na Krymu pobývali mj. krymští Gótové; zbytky jejich jazyka se na Krymu zachovaly až do 18. století. Samozřejmě byl Krym neustálým terčem výbojů okolních kmenů, jimž nejlépe odolávaly pevné citadely Chersonésu.
Rokem 1453, kdy dobývá Konstantinopol osmanská říše, na Krymu končí definitivně byzantská správa a tehdy se stává objektem zájmu dvou dlouhodobých rivalů: turecké (osmanské) říše a Ruska. Na Krymu byl v roce 1441 zřízen jako jeden z nástupnických států Zlaté hordy Krymský chanát pod tureckým „patronátem“. Jeho hlavním městem se stal Bachčisaraj, proslulý orientální nádherou chánského paláce. Ten však vypálili Rusové při jednom z prvních vojenských tažení na Krym v roce 1737 a shořela v něm tehdy velká část krymskotatarského písemnictví; už nikdy pak nebyl obnoven v původní podobě. Ano, Krymskotatarský chanát a ruská říše nebyly přáteli (i když se občas v závislosti na obchodních či jiných okolnostech dokázaly domluvit), a tak jsou následující staletí poznamenána vzájemnými vojenskými výpady, v nichž však nejpozději od počátku 18. století převládají výpady ruské, přesto či snad právě proto, že v té době chanát přestal být Rusku vojensky nebezpečným z důvodů zaostalé vojenské technologie i strategie. Odrážení krymskotatarských útoků a postupné dobývání a kolonizování jejich území se stalo jedním z hlavních cílů politiky ruských carů. Důležitou roli zde však hrála i křesťansko- -kolonizační mise Ruska, které se tím chtělo zapojit do evropského boje o kolonie a získat zásluhy v tažení proti „pohanům“ (paradoxně však byli krymští Tataři nábožensky dosti tolerantní, a jejich chánové dokonce finančně podporovali Mariánský klášter v blízkosti Bachčisarajského paláce). Území získaná po vysídlení krymských Tatarů v 18. století byla nazvána Novým Ruskem (Novorossija); tento termín začalo Rusko znovu užívat během války na Donbasu pro východoukrajinská území.
Krymský chanát se nacházel od poslední třetiny 15. století pod „ochranou“ osmanské říše, z níž se snažil vymanit. To se mu stalo v roce 1774 osudným; díky diplomatickému umu Kateřiny II. se poloostrov, vyčleněný z bezprostředního vlivu Turecka, stal relativně lehkou kořistí Ruska: Kateřina přemluvila jednoho z kandidátů na chánský stolec, aby ji písemně požádal nejprve o vojenskou intervenci proti jeho odpůrcům a později o připojení Krymu k Rusku. Tak byl Krym spolu s Kubání přijat „od nynějška na věčné časy“ do svazku ruské říše. Psal se 8. duben roku 1783, což je datum označované v odborné literatuře jako první ruská anexe Krymu.
Krym v ruské literatuře
Krym jako téma či literární motiv byl v ruské literatuře oblíbený od poloviny 18. století, kdy ožil jako romantická kulisa v dramatu Michaila Lomonosova Tamira a Selim. V podstatě zde šlo o předzvěst anexe, kdy se tatarský chán spojil s bagdádským „knížetem“ a Dmitrijem Donským proti Mamajovi ve slavné bitvě na Kulikově poli roku 1380. Za odměnu dostane bagdádský carevič ruku krásné Tamiry, krymské princezny. Kromě emíra Mamaje a jeho porážky na Kulikově poli není v dramatu nic, co by odpovídalo historické zkušenosti. Mnohem více zde Krym získává symbolický význam jako dar, věno, a Lomonosov klade důraz na spojenectví s Ruskem a na přijetí křesťanské víry.
Od těch dob vytvořili ruští spisovatelé různé literární podoby Krymu od mytologické Tauridy a ráje pro romantické básnické duše A. S. Puškina přes válečné obrazy obleženého Sevastopolu v prohrané Krymské válce L. N. Tolstého až po utopický román emigrantského autora Vasilije Aksjonova Ostrov Krym, který vyšel roku 1981 v USA. Zde je Krym v žánru tzv. alternativních dějin představen jako ostrov, který si zachoval po občanské válce neutralitu, a žijí na něm potomci Bílé armády. Tento „ráj na zemi“ a ostrůvek západního luxusu je však sovětskou armádou brutálně dobyt zpět, paradoxně za vlastního přispění místního novináře Lučnikova, který se naivně domnívá, že tím pomůže vlasti svých otců a dědů. Všichni jeho blízcí jsou však brutálně pozabíjeni, jen jeho syn se s rodinou zachrání útěkem do emigrace na člunu, jímž překoná Černé moře. Román byl nadšeně přijat po druhé anexi Krymu, a ačkoli v něm Rusové hrají z našeho pohledu velmi zápornou roli, dočkal se mnoha dalších vydání a byl prohlašován za geniální předpověď událostí roku 2014.
Současná rétorika autorů, kteří obhajují přímo anexi Krymu, i těch, kteří podporují kremelskou politiku, je výrazně jiná, nežli tomu bylo v dobách socialistického realismu. Jestliže sloužila literatura období přestavby jako nástroj kritiky společnosti a politického systému (i když kritiky umírněné), je současná literatura naprostý opak. Je nebývale agresivní.
Ať už próza Jeleny Jablonské Krym jako předtucha z roku 2017, v níž jsou Ukrajinci i ukrajinština představeni jako barbaři a nezvaní hosté, nebo verše, které byly vydávány v různých antologiích. Jejich autoři vyhrožují Ukrajině, Vladimíra Putina srovnávají se svatým Jiřím, který porazil ukrajinského draka, a P. Saveljev ve své Ódě V. V. Putinovi na dobytí Krymu vyhrožuje všem nepřátelům ruské říše. Zde již zaznívá válečná rétorika, přítomná po roce 2000 v ruské společnosti velmi výrazně. Spadají sem i díla bývalého disidenta Jurije Mamlejeva (zemřel roku 2015), který v jednom ze svých románů vydaných po roce 2000 předkládá ideu Ruska, pro které jeho občané nejenže mohou, ale jsou i povinni zabíjet. Rovněž bývalý disident a ruský extremistický spisovatel Eduard Limonov se netají obdivem k Adolfu Hitlerovi a k italskému fašismu. Již ve svém prvním románu o americké emigraci To jsem já, Edáček se přiznává k nenávisti k Západu a k touze stát se teroristou.
Na rozdíl od dob Sovětského svazu, kdy byla činná emigrantská literární scéna, v současném Rusku na obranu Krymu nevystoupil téměř nikdo. Výjimky představují kritické hlasy Vladimira Sorokina, Viktora Jerofejeva či Dmitrije Bykova, kteří představují Rusko jako říši zla a nekonečné agrese. Další současní spisovatelé mlčí, neboť jakýkoli hlas proti znamená přímé ohrožení jejich života.
Shrnuto do jedné věty: kdo zná současnou ruskou literaturu, neměl by být překvapen agresivní válkou, již Rusko celý rok vede.
Krymské mýty
Ještě před faktickým převzetím Krymu Ruskem byla z rozkazu carevny zahájena jeho postupná rusifikace. Velká část pravoslavného rolnického obyvatelstva byla vysídlena, čímž chanát ztratil svou hospodářskou základnu (např. velkou část krymských Řeků; tento fakt byl později interpretován jako jejich nutný „exodus“ před tatarským útlakem). Po připojení k Rusku začalo carské impérium záměrně šířit mytologické příběhy, které měly posloužit historické legitimizaci koloniálních praktik Ruska na krymském území. Tyto novodobé mýty vhodně navázaly na dřívější mytizaci, spojenou především s mýtem Ifigenie na Tauridě či s putováním Odyssea, který měl sestoupit do podsvětí právě z krymských břehů. Nejdůležitější je mýtus antického Krymu, který měl představovat přirozené spojení Ruska s antickou, a tedy s evropskou kulturou. Už zmíněný název „Taurida“ měl být hlavní parolí pro toto pojetí. Nejen klasické mýty či srovnání Kateřiny II. s pontským králem Mithridatem, ale i konkrétní „performance“, jako byla např. triumfální inspekční cesta Kateřiny Veliké a evropských vládních špiček po novém území (tzv. Taurská cesta z roku 1787), na níž se dělala zahraniční politika a při níž byl mimochodem uplatněn známý fenomén „potěmkinovských vesnic“, patřily k účinným politickým strategiím. Paralelně s antickým mýtem byl kultivován mýtus „krásného Krymu“, poloostrova jako rajské zahrady, která je protikladem typicky ruského severního klimatu. Patří sem také praktické zakládání zahrad a stavba paláců v evropském klasicistním stylu, která potlačila původní krymskotatarský charakter území. Mýtus „krásného“ Krymu se udržel až do pozdního 20. století, kdy s ním byla ztotožňována lázeňská kultura a v neposlední řadě kolektivní vzpomínky na elitní pionýrský tábor Artěk.
Pro ruskou mentalitu nejvýznamnější je mýtus pravoslavně-patriotický, k němuž náleží dnes už vědecky vyvrácený fakt křtu svatého Vladimíra na Krymu, přesněji v Chersonésu. Sem patří i „historka“ o bibli ve slovanském jazyce, kterou našli Cyril a Metoděj při návratu z neúspěšné chazarské mise v roce 860. Dnes již víme, že naši zemští patroni nenalezli „slovanské“, nýbrž „syrské buky“, tedy písmena. K tomu se pak přidává patrioticko-vojenský mýtus obrany Sevastopolu v prohrané krymské válce v roce 1856, v níž se ovšem Rusové považovali za morální vítěze nad Francouzi a Angličany. A právě mýtus pravoslavný a patrioticko-vojenský posloužil prezidentu Putinovi jako legitimizace „nutnosti“ navrácení Krymu Rusku, který v roce 1954 Nikita Chruščov „daroval“ Ukrajině. Tento čin už v dobách Sovětského svazu považovali Rusové za zradu, a proto již brzy po rozpadu Sovětského svazu byly postupně připravovány kroky, které měly v budoucnu vést k přípravě nové anexe. Spočívaly mj. v propagandě popírající právoplatnost Chruščovova kroku, zpochybňující státní legitimitu Ukrajiny, či v činnosti politického sdružení „Republikánské hnutí na Krymu“, které agitovalo za odtržení Krymu od Ukrajiny. V této atmosféře pak již nebylo příliš složité využít protiruských nálad na Ukrajině a ve stínu sportovních událostí zimní olympiády v Soči připravit vojenskou akci. Podrobně jsou jednotlivé kroky Ruska z jara 2014 popsány v zahraniční politologické literatuře.
Anexi Krymu považovali mnozí lidé u nás i v zahraničí za sice nikoli politicky korektní, avšak doufali, že tím se ambice Ruska vyčerpaly. Velmi podobně se světová veřejnost stavěla i k válce na Donbasu, jejíž rozměry a teror na civilním ukrajinském obyvatelstvu jsou plně rozkrývány až dnes. Teprve ruský útok proti Ukrajině zahájený 24. února 2022 ukázal, že ruská anexe Krymu byla prvním krokem Ruska k realizaci svých válečných cílů, z nichž aktuálním je ovládnutí Ukrajiny, zničení její infrastruktury a zasazení likvidační rány ukrajinskému národu a jeho kultuře.
Poznámky
1) Hlasování o rezoluci OSN č. 68/262 se uskutečnilo 27. března 2014. Rezoluce byla schválena hlasy 100 členských států OSN, proti se vyslovilo 11 a zdrželo se 58 států.
Ke stažení
článek ve formátu pdf [374,63 kB]
O autorovi
Helena Ulbrechtová
Doporučujeme
Divocí kopytníci pečují o krajinu
Relativistický čas – čas našeho světa
