Památník Tomáše Bati ve Zlíně

Brzy ráno dne 12. července 1932 se krátce po vzletu v mlze zřítil nedaleko otrokovického letiště stroj typu Junkers F 13. Na palubě firemního letounu, směřujícího do švýcarského Möhlinu, zahynul kapitán československého průmyslu, továrník Tomáš Baťa (1876–1932) i jeho pilot Jindřich Brouček. Právě tento okamžik, během něhož se na moment zastavil i jinak překotně tepající Zlín, posloužil architektu Františku Lydie Gahurovi (1891–1958) jako východisko jeho koncepce nevšedního zlínského památníku.

Symbolické je barevné ladění centrálního schodiště.Snímek Jakub Potůček

Symbolické je barevné ladění centrálního schodiště, které má tvar písmene Z.Snímek Jakub Potůček

Památník Tomáše Bati je majestátní krystalicky čisté moderní dílo klasického řádu i proporcí, které do průmyslového města dokonale zapadá, zároveň se však jeho typické architektuře zcela vymyká. Tento paradox měla na svědomí vysoká míra prefabrikace a standardizace, která firemním projektantům nedovolovala navrhovat jakékoli individuálně koncipované stavby. Jenomže Gahura, který stál u zrodu značného počtu zlínských staveb včetně legendárního baťovského modulu o rozměrech 6,15×6,15 metru, byl také sochař. A jako sochař k svému vrcholnému dílu, jímž se zároveň završila jeho urbanistická práce pro rodný Zlín, také přistupoval. Památník totiž umístil na konec avenue lemované zelení a stoupající z nového náměstí Práce, čímž obzvlášť podtrhl jeho symbolickou rovinu. Kromě charakteristického továrního skeletu vyplněného jen čirým katedrálním sklem v ní důležitou roli také hrají složité číselné poměry. Gahura z nich odvodil jak celkové proporce stavby, tak umístění ústředního exponátu, letounu Junkers F 13. Právě v jeho kabině, kde Tomáš Baťa tragicky zahynul, se střetávají osy vstupního i vnitřního schodiště, tvořící orientační linku památníku, který sám architekt charakterizoval slovy: Chtěl bych, aby architektura památníku vyjadřovala velkorysost, jasnost, vzlet, optimismus i prostotu. Všechny zvláštnosti Tomáše Bati. Použité materiály omezuji na železo, beton a sklo. Je tím vyjádřena moderní technická kultura, jejímž průkopníkem Tomáš Baťa byl. Jimi docílím velkorysosti a monumentality. Sloupům přidám velkorysosti tím, že je osvobodím od stropní konstrukce, a postavím je před ni. Sloupy tak v průčelí vystoupí celým svým objemem. Vertikální linie je symbolem osvobození od tíhy země. Symbolem vzletu, iniciativy volného ducha. Kompoziční jednoduchost dává prostoru jasnost a prostotu výrazu. To všechno byly vlastnosti Baťova ducha. Budova, která slouží k uložení sbírek, je vlastně velkou vitrínou, a tak je to správně. Více světla bude vždy spíše k užitku než ke škodě. Nerad bych porušil jednoduchost kompozice cihlami. Cihla je materiál příliš muzeální. A toto nemá být muzeum. To má být památník.

Památník má tovární skelet, ale místo cihelných výplní katedrální sklo.Snímek Jakub Potůček

Středobodem Památníku je replika letounu Junkers F 13.Snímek Jakub Potůček

Svému účelu sloužil památník, otevřený přesně o rok později, skoro do konce války, kdy byl poškozen náletem. V padesátých letech byl razantně přestavěn, přičemž tento stav změnila až rekonstrukce uskutečněná v letech 2016–2019. Jejím autorem je architekt Petr Všetečka, který památníku vrátil – stejně jako předtím Baťovu mrakodrapu čili správní budově číslo 21 – jak původní podobu, tak i Junkers F 13. Přesně řečeno jeho repliku bez motoru a vybavení kokpitu a kabiny, kterou v detailním zpracování vyrobila olomoucká firma TechProAviation.

Zatímco pravé polovině dominuje Junkers F 13, v levé je vloženo mezipatro.Snímek Jakub Potůček