Budoucnost především

Prázdninové číslo našeho časopisu přináší fascinující rozhovor s Kipem Thornem, nositelem Nobelovy ceny za fyziku, kterou byl odměněn za detekci gravitačních vln. Rozhovor určitě mnohého strhne, okouzlí či přivede k zamyšlení. Mne na něm zaujaly především dvě věci: nejprve fakt, že také popisuje jevy, které se staly v biliontině vteřiny po velkém třesku. Je možné si představit biliontinu vteřiny a děje, ke kterým došlo? To není okamžik, to je jedna biliontina okamžiku. Kolik historie vesmíru, a tedy i té naší, v ní ale je. Kolik pokory by mělo z takového poznatku pramenit? Hodně by mne zajímalo, co k tomu řeknou filozofové, etici či teologové.

Ta druhá věc se odvíjí od Thornovy víry, že se podaří gravitační vlny zachytit, a od jeho schopnosti přesvědčit politiky, aby do projektu významně investovali. Z hlediska běžných politických schémat šlo nepochybně o investici s nejistými výsledky. A přestože Thornův výzkum již dosáhl svých prvních cílů, jeho důsledky se uplatní až ve vzdálenější budoucnosti. Život současníků asi dramaticky neovlivní. Náš současný život však zásadně ovlivnily důsledky jiných minulých objevů. Díky nim máme dnes kupříkladu očkovací látky, antibiotika, rozumíme genetickému kódu a vyrábíme elektřinu. I naše budoucnost je spojena s řešením obrovských výzev, jakými jsou hledání budoucích zdrojů energie, výzkum změn klimatu, lidského genomu, mozku i další výzkum nádorových onemocnění.

Vědci se svou kreativitou blíží umělcům, kteří mají často zvláštní schopnost citlivě reflektovat současnost. Na rozdíl od nich jsou významně zaměřeni na řešení problémů, jež určují společnost budoucí. Vědci i umělci často potřebují podobné podmínky: vedle těch ekonomických je pro ně zásadní vstřícné prostředí, ve kterém jsou tyto činnosti provozovány.

Je velice sympatické, že česká vláda má v úmyslu podporovat projekty s velkými vědeckými cíli, například rozvoj umělé Budoucnost především text Michal Anděl inteligence. Pro takový výzkum však jistě není podmínkou jen jeho ekonomické zajištění či jeho organizační struktury, ale stejně jako v jiných oblastech vědy a umění také svobodná diskuse, otevřenost a úcta k názorům těch, kteří se těmito činnostmi zabývají.

Typickou vlastností výzkumu však je, že se často a možná i většinou zhodnotí za mnohem delší časový horizont, než je jedno funkční období vlády. Rozhodným způsobem ale ovlivní naši budoucnost. Proto je od politiků třeba vyžadovat nejen bezprostřední řešení aktuálních problémů, ale také dostatek citu pro podporu budoucnosti.

Také proto mne štve jakýkoli povýšený pohled na ty, kteří se zabývají aktivní tvorbou v laboratořích, odborných pracovních týmech, ateliérech nebo divadlech. Mnozí z nich patří mezi ty, kteří jsou u nás často pohrdlivě označováni jako tvůrci hodnot z kaváren, jedinci vzdálení reálným potřebám skutečných pracujících lidí.

Fyzicky pracujících, i těch, kteří pracují rutinně, kupříkladu úředníků nebo lidí, kteří zajišťují naši bezpečnost, je potřebné si bezvýhradně vážit, svou prací zabezpečují naši přítomnost hmotně a často i organizačně. Zároveň je však nutné si připomínat, že svobodné prostředí pro tvůrčí pracovníky vytváří podmínky pro lepší budoucnost, včetně fyzické budoucnosti našich dětí.

Hodně se mluví o rozdělení západních společností na dvě poloviny, které si spolu málo a obtížně rozumějí. Myslím, že to, co potřebujeme nejvíc, je vstřícnost. Vstřícnost, empatii a respekt vůči těm, kteří vytvářejí a chrání hodnoty dneška, ale stejně tak i vůči těm, kteří pracují pro budoucnost, někdy i velmi vzdálenou. Svoboda je nutná pro všechny, nejen protože podle Paula Éluarda je sladkým slovem, ale především proto, že umožňuje volný pohyb myšlenek, nápadů a tvůrčích činů. A po letech zpravidla přináší plody nejen jejich tvůrcům, ale doslova všem.

Z cyklu DědciIvan M. Havel