Srdeční infarkt a zlá tchyně

Nemoc, to je vlastně pomocný vyjadřovací prostředek a projekční role orgánů. Navazuje přímo na „řeč těla“.

Řadu chorobných příznaků lze chápat i jako „fixované“ formy nonverbálních tělesných sebevyjádření, takže se k nim mají podobně jako třeba trvalé ochranné zbarvení jednoho typu k barvoměně chameleona. Choroba přímo kontinuální řadou navazuje na „body language“ (nonverbální vyjadřování).

Krásnou ilustrací „řeči těla“ je případ jednoho vysokého akademického činovníka, známého mimořádně zaslepenou a úzkoprsou doktrinálností, který držením těla i pohyby neobyčejným způsobem připomíná slepce, jen bílá hůl chybí k dokonalému obrazu – visus má pochopitelně vynikající.

Jazyk těla vyjadřuje nějakým způsobem nevědomé a problematické stránky naší psychiky, či lépe řečeno našeho psychofyzického bytí (Carl G. Jung je trefně nazývá „stínem“), které jsou jaksi mimo náš vědomý horizont, a takto na sebe, v mnoha případech marně, upozorňují – po adekvátní verbalizaci a sebeuvědomění, což je činnost dosti trudná, se lze nadít i jejich odeznění.

Nemoc zde slouží jako prostředek tělesné kompenzace duševních nerovnováh a prostředek životní cesty člověka, který jen čeká na to, až bude „čten“ a vykládán. Ludmila Trapková a Vladislav Chvála (autoři předchozích článků) výstižně píšou, že zřejmě není choroba, která by do životního příběhu dotyčného člověka nezapadala, přičemž z jejích bio-psycho-sociálních kořenů dnes sledujeme v podstatě jen ten „bio“.

Je velmi poučné si prohlédnout tabulky a přehledy symbolické hodnoty a vyjadřovacích možností jednotlivých orgánů, jak je uvádí Rüdiger Dahlke, byť je třeba zdůraznit, že s mechanickým přiřazováním symptom či choroba – jednoznačný sdělovaný obsah to není tak jednoduché, jak si Dahlke někdy představuje.

Už Alfred Adler v roce 1907 hovoří o tom, že nevědomý psychický obsah, deroucí se na světlo, si hledá locus minoris resistentiae, místo nejmenšího odporu, kde se „vyvalí“. Často můžeme pozorovat, jak tenze nějakou dobu „těká“ ze symptomu na symptom a z orgánu na orgán, než si „vybere“: V podstatě se organismus symptomy vyrábět „učí“ – příznak „vykvete“ z jakéhosi difuzního váhání, podobně jako na duševní rovině náhlý „vhled“ do situace. Adler mluví přímo o řeči či dialektu orgánů. Toto místo, co do lokalizace a způsobu, může být u každého díky odlišným lidským konstitucím zásadně jiné, proto nelze celý jev dobře podchytit statisticky.