Model připouští mírnou Venuši

Pod hustými mračny Venuše leží svět s povrchovými teplotami překračujícími 400 °C a tlakem devadesáti atmosfér. O vývoji planety nicméně víme velmi málo. Vysoký poměr deuteria vůči běžnému lehkému izotopu vodíku naznačuje, že původně měla vyšší množství vody než dnes, řádově podobné Zemi.

Některé modely udávají přetrvání kapalného vodního oceánu na Venuši po dobu několika set milionů let (Kasting 1988), než se odpařil vlivem překotného skleníkového efektu, jiné až po dvě miliardy let (Grinspoon & Bullock 2007). Další modely ukazují na rychlou ztrátu vody přímo z prvotní parní atmosféry, a tedy Venuši, která nikdy neměla oceány (Gillman et al. 2009). Nejistoty ohledně vstupních parametrů jsou ale příliš velké.

Nový model vytvořený týmem pod vedením Michaela J. Waye z Goddardova vesmírného střediska ukazuje, že navzdory vyššímu oslunění by planeta jako Venuše mohla mít z našeho pohledu přívětivé klima, a to i před pouhými 715 miliony let.¹⁾ Klimatické simulace počítaly se zastoupením plynů v atmosféře odvozených od současné Venuše (dusík) a Země (oxid uhličitý, metan), tlak byl stanoven na jednu atmosféru. Nabízí se však otázka, nakolik jsou takové výchozí podmínky pro danou dobu realistické.

Část simulací počítala s hodnotou oslunění před 2,9 miliardy let, část před 715 miliony let; na ně se soustřeďme především. Oceán v simulacích pokrýval asi 60 % povrchu Venuše. Autoři použili současné orbitální parametry a variovali rychlost rotace (většina simulací použila současnou hodnotu 243 dní, část 16 dní). Simulace počítající s pomalou rotací podávaly mírnější průměrné teploty než simulace s kratším dnem. Denní stranu planety při pomalé rotaci zcela pokrývaly oblaky zvyšující albedo a odrážející část záření. Rozložení oceánu dál od rovníku omezovalo odpar vody a postup skleníkového efektu. Na noční straně se hromadil sníh. Všechny simulace s pomalou rotací vedly k suché stratosféře, tedy omezení možnosti vlhkého skleníkového efektu. Dle simulací Venuše mohla být poměrně donedávna světem potenciálně schopným hostit život.

Geologický záznam však naznačuje, že planeta před asi 600 miliony let prošla obdobím kataklyzmatického vulkanismu. Taková událost by nejenom ukončila období mírnějšího klimatu, ale nejspíše by jím ani nebyla předcházena. Vrchol vulkanické činnosti mohl nastat mj. kvůli nedostatečným možnostem ochlazování pláště, například proto, že nad ním leží rozpálená kůra pod poklicí skleníkové atmosféry.

Nevýhodou modelu je, že nepočítá s dlouhodobým vývojem klimatu. Autoři připouštějí, že potřebujeme více dat z různých oborů, abychom posoudili spolehlivost modelu: přesnější geologické zmapování, chemickou analýzu hornin, zastoupení vzácných plynů v atmosféře…

Koncepty podobných misí existují, nicméně žádný zatím nebyl vybrán k financování. Aktuálně u Venuše působí japonská sonda Akatsuki, studující dynamiku atmosféry, výskyt blesků a možnou sopečnou činnost. Otázky, jak dlouho (a zda vůbec) Venuše měla kapalné vodní oceány, zda mohla mít deskovou tektoniku, jaké má geochemické vazby a jak se dlouhodobě vyvíjela, nám snad zodpoví sondy následující po ní. Zatím můžeme vzít model v úvahu především při pátrání po obyvatelných planetách; vyšší oslunění, a tedy poloha mimo tradiční obyvatelnou zónu by při pomalé rotaci nemusely představovat nepřekonatelný problém.