Evoluce jako starobinec

Lidský jedinec, stejně jako jedinci všech vyšších organismů na planetě Zemi, se po početí vyvíjí, rodí, proměňuje a neodvratně spěje ke smrti. Můžeme vést polemiku, nakolik jsou například klonální jedinci nepohlavně se množících organismů individui nebo nakolik jsou samostatnými jedinci ramety modulárních organismů – třeba odnože rostlin či jednotlivci tvořící kolonie – kupříkladu trubýši (Siphonophora) vytvářející měchýřovku portugalskou (Physalia physalis). Možná také výjimečně nalezneme přirozeně nestárnoucí organismy – například některé houby. Samotný fakt stárnutí naprosté většiny organismů je ale neoddiskutovatelný a po vzoru řeckých filozofů bychom mohli tuto vlastnost dokonce považovat za základní atribut všech živých bytostí.

Daleko ošemetnější je však otázka, zda stárnou celé fylogenetické linie živých organismů, pověstné „větve stromu života“. Na první pohled se zdá poněkud diletantská – „každý přece ví“, že všechny druhy a potažmo evoluční linie na Zemi jsou stejně staré. Všechny pocházejí z jednoho společného předka a mají za sebou stejně dlouhou historii. Některé jsou sice jednodušší a jiné odvozenější, ale ve skutečnosti tyto jejich vlastnosti jen odpovídají přizpůsobení konkrétnímu prostředí. Taxonomické kategorie jako třeba kmeny nebo třídy jsou čistě našimi myšlenkovými konstrukty, pomocí nichž se snažíme uspořádat nepřehlednou změť jednotlivých druhů. A protože život na Zemi jako celek očividně nesměřuje k vymření (stačí se podívat z okna), tak je myšlenka stárnutí fylogenetických linií doslova absurdní. Navíc pokud by vám tyto teoretické důvody nestačily, Leigh Van Valen¹⁾ prostudoval rozsáhlé záznamy fosilních jednobuněčných i mnohobuněčných organismů, aniž by objevil jakýkoli důkaz pro to, že by se pravděpodobnost vymření čeledi měnila s časem od jejího vzniku.

Jak už to ale v přírodě bývá, celý problém je poněkud složitější. Nemusíme se nutně ptát jen po pravděpodobnosti vymření určité fylogenetické linie v závislosti na čase od jejího vzniku. Vhodnější by možná byla otázka, zda se v čase nějak mění základní vlastnosti této linie. Zde je situace nesrovnatelně zajímavější. Už Stephen Jay Gould si při studiu fosilního záznamu z období kambria (tj. starého asi 541–485 milionů let) povšiml, že tvarová různorodost tehdejších organismů (neboli disparita), měřená zejména jako počet různých tělních plánů (základních způsobů organizace těla), byla daleko větší než dnes. Od té doby v průběhu evoluce pouze klesala. Skoro se až zdá, jako by mnohobuněčné organismy v průběhu evoluce ztrácely možnost měnit základní stavbu svého těla. Ztracené tělní plány se na rozdíl od některých jednoduchých adaptací, jako třeba hydrodynamického tvaru těla či ostrých zubů, které mohou opakovaně vznikat konvergencí (působením stejných nebo podobných tlaků prostředí), už nikdy znovu neobjevily. Když se evoluce skupiny vydala jednou cestou, uzavřela se jí cesta jiná. V čase se zřejmě hromadila další a další evoluční omezení daná například typem a průběhem zárodečného vývoje, která možnosti adaptivní evoluce značně omezovala. Podoba dnešní biosféry proto může být důsledkem kontingence, historické náhody, nikoli nevyhnutelným stavem, do kterého vždy dojde systém s neomezenou proměnlivostí pod tlakem přírodního výběru.