Miluješ-li mne, zívni

Nakažlivé zívání je notoricky známý, avšak málo prozkoumaný jev. Uvádí se, že spatření zívnutí jedné osoby vyvolá zívnutí druhé v průměru za méně než pět minut.

Rovněž je známo, že samotný zvuk zívnutí, obraz nebo fotografie zívající osoby, dokonce i pouhé myšlenky na zívání nebo čtení o něm podněcují touhu zívnout. No schválně, zkuste při čtení tohoto článku nezívat!

Zívání je reflex, který sám o sobě není žádnou moderní evoluční vymožeností. Vyskytuje se prakticky u všech obratlovců počínaje kostnatými rybami a slouží rozmanitým účelům.

Například u ryb je pomocným prostředkem termoregulace při přehřátí nebo okysličování při nedostatku kyslíku (proto také ryby chované v akváriích zívají nápadně často). Hadi zívají pro usnadnění dýchání při polykání potravy a také proto, aby po jejím požití zajistili „zapadnutí“ čelistních kůstek do původní konformace. U některých druhů tučňáků (tučňáků císařských a uzdičkových) je zívání součástí namlouvacího rituálu.

U savců se zívání objevuje v celé řadě sociálních kontextů. Značí únavu, stres či nudu. Může být hrozbou i komfortním chováním. Často je spojeno s přechodem do odlišného modu aktivity. Z fyziologického hlediska je zívání důležité pravděpodobně proto, že udržuje efektivitu mentálních procesů tím, že reguluje teplotu mozku pomocí ochlazovacího mechanismu.

V žádném z uvedených případů se zívání pravděpodobně nevyskytuje jako mimovolní reakce na jiné zívnutí. (Jestliže mnohá zvířata zívají ve skupině, je to spíše proto, že na ně v daný moment působí stejné vnější vlivy, ale zívání jedněch není skutečnou příčinou zívání ostatních.) Sociální zívání je mnohem vzácnější, evolučně modernější fenomén. Kromě člověka byl jeho výskyt zaznamenán u tří druhů primátů, konkrétně u šimpanzů (Pan troglodytes), paviánů dželada (Theropithecus gelada) a makaků medvědích (Macaca arctoides).¹⁾ Zdá se, že sociální zívání je doménou zvířat disponujících značnými mentálními schopnostmi. Že tento jev ale nemusí být omezen pouze na primáty, naznačují studie, kterým se podařilo demonstrovat, jak na domácí psy přechází zívání jejich pánů [1].²⁾

Jak se přijde na to, že je zívání nakažlivé? Výchozí představou je, že k přenosu dochází ze stejného důvodu, jako je nakažlivý smích nebo mračení. Ona nakažlivost je umožněna empatií, schopností přisuzovat mentální stav druhým a na základě toho patřičně reagovat.³⁾ Myšlenku, že existuje spojitost mezi sociálním zíváním a empatií, podporuje řada nepřímých důkazů, opírajících se o klinické, psychologické i neurobiologické studie. Nakažlivé zívání se vyskytuje u dětí až od čtyř nebo pěti let, kdy se u nich plně rozvíjí schopnost správně interpretovat emoce druhých. Vyskytuje se ve větší míře u osob dosahujících vyššího skóre v testech empatie a teorie mysli, například testu sociálního pochybení (Faux-pas theory of mind test) nebo testu rozpoznávání obličeje (Self-face recognition task). Neurobiologické studie používající metody vizualizace dějů v lidském mozku, jako je pozitronová emisní tomografie, rovněž podporují hypotézu o souvislosti mezi sociálním zíváním a empatií. Lidé s narušenou schopností empatie, trpící schizofrenií nebo poruchami autistického spektra, sklony k sociálnímu zívání nemají [2].