Jak najít nejstaršího hominida?

Za posledních dvacet let získala věda více než dvacetinásobný počet fosílií hominidů starších čtyř milionů let, než se jí podařilo nashromáždit během všech předchozích desetiletí dohromady. A přesně před deseti lety, roku 2002, byla odkryta zatím nejstarší známá zkamenělina hominida. Tato lebka přezdívaná Toumaï si vysloužila zařazení do nově ustanoveného druhu Sahelanthropus tchadensis. Toumaï a jeho druhové žili na Zemi před 6 až 7 miliony let. Byli tak zřejmě téměř „na dosah ruky“ od velice diskutovaného lidoopího prapředka, ze kterého se odštěpili předchůdci člověka i afrických lidoopů.

Významných nálezů přibývá. Není tedy divu, že se zrak odborníků i laiků zvědavě a s napětím upírá na africké lokality, odkud paleoantropologové ze sopečného tufu i prachu země vydobývají hmotné pozůstatky po dávných obyvatelích této planety, z nichž někteří (jak lákavé by bylo vědět kteří!) patrně patří k linii, na jejímž prozatímním konci jsme my, lidé 21. století.

Touze po informacích a velkému zájmu o „první lidi“ vychází vstříc stejnojmenná kniha americké autorky Ann Gibbonsové. Čtenáře zve na výpravu za nejstaršími lidskými předchůdci objevenými během patnácti let před vydáním knihy (2006). Gibbonsová je průvodkyní vskutku povolanou, zúčastnila se paleoantropologických výzkumů v terénu, pracovala v laboratořích a již mnoho let se věnuje evoluci člověka na stránkách časopisu Science. Ostatně, jak s nadsázkou píše na svém webu¹⁾, k zájmu o primáty, mezi něž patří i člověk, ji předurčuje už její příjmení²⁾. Nyní je její kniha v kvalitním překladu Jindry Havlíčkové k dispozici i českým čtenářům. Všem zájemcům o paleoantropologii ji lze jednoznačně doporučit. O její hodnotě svědčí i fakt, že se v roce 2007 probojovala do finále americké literární ceny Los Angeles Times Book Prize v kategorii věda a technika.

Publikace přehledně prezentuje všechny nálezy hominidů, které v posledních letech iniciovaly stanovení nových rodů či druhů. Patří mezi ně zmiňovaný Sahelanthropus tchadensis, dále například Orrorin tugenensis, Ardipithecus kadabba nebo Australopithecus bahrelghazali.

Autorka poutavým způsobem popisuje okolnosti nálezu i průběh výzkumů těchto významných fosílií a jejich následné zařazení do kontextu lidského rodokmenu (i když o jejich umístění mnohdy nepanuje všeobecný názorový konsensus).

Barvité líčení těchto „závodů při hledání nejstaršího předka“, je protkáno citacemi z novin i časopisů. Autorka obohacuje text i o vzpomínky a bonmoty jednotlivých výzkumníků, se kterými vedla osobně rozhovory, ať už během tří let, kdy kniha vznikala, nebo při dřívějších setkáních.

Gibbonsová také v jednotlivých kapitolách nadzvedává pomyslné pokličky hrnců v paleoantropologické kuchyni, kde se vaří nové teorie. A názorně ukazuje, na základě jakých metod a postupů vznikají. Díky tomu je možné existujícím hypotézám lépe rozumět, snáze si je pamatovat i chápat, proč je některé nové nálezy potvrzují či vyvracejí.

Kniha přináší i různé zajímavosti z oboru, například vysvětlí, proč se podle sloních zubů velice dobře určuje stáří naleziště, jak je možné, že se o té samé kostře někdy píše, že se dochovala z 20 procent a někdy ze 40 procent a ani jednou nejde o chybu, proč je zrovna a právě Velká příkopová propadlina tak bohatá na nálezy zkamenělin, který badatel se může pochlubit tím, že na jeho lokalitě v potu tváře pracovala a pomohla při objevu zkamenělin manželka miliardáře i který nález pojmenoval čadský prezident.

Palcové titulky v novinách, dokumenty BBC či National Geographic. Tak převážně vstupují nové nálezy z úsvitu pradějin lidstva do povědomí veřejnosti. Co však předcházelo hrdému úsměvu objevitele, který září z doprovodných fotografií či obrazovky? I na to Gibbonsová odpovídá. Čtenář tak záhy pochopí, že horko, písečné bouře, tropické choroby, ozbrojení nomádi, zapomenuté nášlapné miny z války či nedostatek štěstí nebo talentu k nálezu té vytoužené fosílie nejsou jedinými překážkami při práci paleoantropologů. Gibbonsová nezastírá, že se do vědy zabývající se dobou vzdálenou mnoho milionů let promítá i aktuální politika zainteresovaných států.

Nejvýraznější komplikací je ovšem všudypřítomná řevnivost v rámci týmu a ještě více mezi různými badatelskými skupinami, navíc mnohdy stupňovaná problematickými povahami některých „lovců fosílií“. Gibbonsová tuto odvrácenou stranu popisu je bez senzacechtivosti, zato se snaží nechat v konkrétních sporech promluvit oba názorové tábory. Typické je, že různí aktéři mají na prožité události protichůdné vzpomínky. Autorka je klade za sebou, nevystupuje jako arbitr, nechává posouzení věci na čtenáři samém. I pro tento ponor do vod osobní nevraživosti mezi jednotlivými badateli určitě stojí zato knihu číst. Bez těchto vztahů, které nejsou veřejnosti většinou známy, by obraz současné paleoantropologie – chce se říci bohužel – nebyl úplný. Autorku je každopádně možné ocenit za to, že i když se její sympatie k určitým táborům dají vytušit, přistupuje k názorovým střetům maximálně korektně.

Kniha je psána srozumitelně a vtipně, k celkovému čtenářskému komfortu přispívají i závěrečné materiály určené pro rychlou orientaci. První je zařazena tabulka s chronologickým přehledem pojednávaných fosílií s rokem nálezu, jmény objevitelů, přezdívkami zkamenělin, datací i poznámkami k významu daného nálezu. Následují medailonky 29 „lovců zkamenělin“, kteří v knize vystupují, s připomenutím jejich nejvýznamnějších objevů na poli paleoantropologie. Trojici doplňujících materiálů uzavírá slovníček pojmů, který díky aktuálním definicím mohou využít i vysokoškolští studenti. Paleoantropologické nálezy na sebe stále poutají zaslouženou pozornost. Od doby napsání originálu této knihy (2006) však nezčeřily hladinu neklidných vod tohoto oboru žádné nové zprávy o přelomových zkamenělinách starších čtyř milionů let, které jsou tématem této publikace. Zůstává tedy stále aktuální.

Poslední roky zato pozměnily poznání o mnohem mladší etapě ve vývoji hominidů a zvýšily počet příslušníků rodu Homo současných s Homo sapiens. K neandertálcům a floreskému „hobitovi“ se na základě analýzy DNA nově připojili denisované (2010) a letos v březnu i tzv. jelení lidé. Nepochybně je tedy stále co objevovat a těžko předvídat, jaká překvapení nás na cestě za poznáním našich předků i nejbližších fylogenetických příbuzných ještě čekají.

Chcete se na tuto cestu vydat? Recenzovaná kniha je výborným způsobem, jak se o paleoantropologii, jejích aktérech, objevech i metodách dozvědět víc.