Původnost

Minimálně od dob Rousseauových, ale v jistých náznacích už déle, touží Evropa po archaičnosti, původnosti a jinakosti, ať už lidové, nebo exotické (viděno z ludvíkovské Paříže byli v zapadlých údolích Přímořských Alp skoro stejní divoši jako na Fidži). Jedním z nejobvyklejších postřehů po návratu z nějakého kraje našich tužeb je, že už to tam není, jak bylo, že je jaksi „rituálně znečištěný“ (pronikly tam misie, železnice, industriální výrobky, internet atd., podle povahy doby).

Skanzen uměle udržovaný při životě

Poptávka po „původnosti“ tohoto typu ovšem zároveň roste, zčásti ze strany zážitkůchtivých cizinců, zčásti i v místě samém, aby se „pečovalo o staré tradice“ – výsledkem je alpská selka v dirndlu financovaná Evropskou unií jako krajinotvorný element a hlásící mobilním telefonem, že Stračena a Bělka už jdou z pastvy domů. Nedomnívám se, že jde o chybu zcela zásadní, neodpustitelnou, pro kterou je nutno dotyčný region míjet jako nakažený morem, ale je nutno mít vždy na mysli, že jde o skanzen uměle udržovaný při životě, podobně jako pro zubry je už místo jen v oborách – v zásadě je zakládání skanzenů další bizarní místní zvyk hodný pozornosti. Zubr za ohradou jakýmsi způsobem upomíná na slavnější minulost a bylo by škoda jej vylikvidovat s odůvodněním, že nemůže-li žít volně ve svém pralese, má raději nebýt. Při tvorbě skanzenů je také dobře mít na mysli, jaká časová rovina se vlastně konzervuje – když oloupeme v nějakém regionu vše nepůvodní (a co skutečně a původně vzniklo v Podkrkonoší, Gabunu, na Tchaj-wanu atd.?), zůstane nám většinou jen ten zubr – brambory jsou, jak známo, import z Peru, a na Kysuci jsou tudíž halušky původní asi jako pepsicola – stejně je tomu se lnem, kolovratem či tkalcovským stavem. Mimo Afriku a Asii jsou nepůvodní i lidé.

Za původností tryskovým letadlem

Hon na „původnost“ vyžaduje jistou míru zaslepenosti, abychom si ji mohli plně užít. Jednak je nutno vědět, že dotyčná krajina musí být alespoň natolik „nepůvodní“, aby se do ní dalo dostat jinak než pěšky či na mezku: nejlépe v kombinaci tryskového letadla a džípu. Totéž se týká možnosti bydlení a stravování: sebehorší ubytovna je zkratkou k pracnému získávání přátel, kteří by nás u sebe nechali přespat. Archaické chatrče se spoustou dětí, zvířectva a hmyzu a s tekoucí vodou v potoce za vsí uspokojí věru málokoho, podobně jako archaická jídla – kukuřičná kaše jednou ano, ale třikrát za den (pokud k večeři místo ní není výprask)? Z toho je patrné, že nejžádoucnější jsou regiony, kam „civilizace“ právě čerstvě proniká (pro nás už ano, pro „ně“ ještě ne), a tato „zóna chtění“ se tudíž nutně stále posunuje dál a dál, až už není kam. Ta pravá „honba na původnost“ si dokonce brzký zánik tradice přímo žádá: Ještě jsme stačili natočit „posledního autentického šamana“ a jeho chřestění, ti za rok po nás už tam našli jenom stánky s čipsy…

Nebohý objekt humanitární dobročinnosti

Jakmile začalo být archaičnosti málo, a to bylo v Evropě už koncem 18. století, začal o ni být zájem, který se stále stupňoval, až ji spolehlivě dorazil. O její poslední zbytky na odlehlých místech se dnes rozmanité instituce i jednotlivci doslova perou, „panenskost“ pralesů či myslí přímo svádí k tomu, abychom ji nějak „poznali“, a podle optiky pohledu využili či zneužili: etnograficky prozkoumali, oseli pravým náboženstvím, přinesli do ní pokrok či dnes „rozvojové programy“, popřípadě to všechno aktivně „chránili“. Celek těchto činností přináší dalekosáhlé změny, pokud ne přímo dojem, že být objektem humanitární dobročinnosti je jen o chloupek lepší než být objektem zločinnosti. Archaičtí národové se záhy naučí, co chtějí různí pracovníci i etnografové slyšet, zčásti kvůli touze po darech a subvencích, zčásti ze zdvořilosti, „co se sluší jim říkat“. „Já jsem animista!“ slyšel jeden z mých známých od domorodce ve výše zmíněném Gabunu.

Archaičnost je odedávna „civilizovaností“ vnímána se směsí obdivu nad už ztraceným rájem nekomplikované kompaktnosti jejích protagonistů a odporu vůči její drsnosti, primitivismu a nekulturnosti. Potíž je ta, že to „žádoucí“ nejde v čisté formě vypreparovat, aniž se z něho stane fraška typu her Marie Antoinetty a jejích dvorních dam na pastýřky. (Vždy mě děsí upřímné přesvědčení některých studentů environmentalismu, že by se archaickým národům měly civilizační fenomény zakázat – jak asi? Iniciátoři těchto nápadů ovšem oheň třením dvou dřev nerozdělávají, ba ani to nedovedou.)

Stav bez komplikovanosti civilizovaného světa

Archaičtější stav člověka je jaksi kompaktnější, bez pochyb, dvojkolejností a také bez sebezpochybnění a v podstatě i bez sebereflexe, které nutně doprovázejí komplikovanosti civilizovaného světa. Jak jinak vyhlížejí obyvatelé zakarpatského venkova, ač nám z hlediska rasového typu v zásadě velmi podobní – tamní Freud se ještě nenarodil. Teprve v Užhorodě či Mukačevu lze potkat onen typ kavárenského intelektuála, studujícího na místní univerzitě řekněme kombinaci sociologie se sociobiologií, rejdícího po večerech ve virtuálních prostorech a tušícího, že svět kolem něj není samozřejmý. Také typ práce se tímto posunem mění, ze svalnatého přehazování štěrku ve formální operace, které vynesou víc, ovšem za cenu ztráty původní jednoty: namísto krátké nechráněné romance končící svatbou následuje řekněme sex po internetu.

Putování k zdrojům archaična

Naše minulé nám však nedává spát, což má v českých kontextech podobu třeba nadšených poutí do českých vesnic v Banátu. Musím říci, že je velmi impresivní uvidět v podstatě několik jihozápadočeských vísek přesazených z roku 1850 a poslouchat v krčmě největší z nich, Svaté Heleny, dosud pro turisty zvlášť nepřipravované vyprávěnky o Muroňovi, vampyristickém přízraku, v nějž se mění mrtvý Rumun, o černém psu a bílé postavě v lese, o sousedovi skoseném infarktem, který si na hřbitově přišlápl plášť, o čarujících Cikánkách vyloudivších celoživotní úspory a další oběžné motivy u nás dávno zmizelého folkloru.

Je však těžké přesvědčit krajany, aby odstřihli přívody elektřiny, nejezdili na práci do Čech a znovu tancovali českou besedu, stejně jako místní pubescenty, aby vyměnili prohlížení pornografických serverů za otloukání píšťaliček. Pouť ke zdroji archaičnosti nicméně ještě funguje. Většina poutních míst se musí nějak aktivně vytvořit, nejsou samozřejmá jako přírodní velkoleposti typu Grand Canyonu či kulturní nakupení ve stylu Říma. Lurdy byly dlouho bezvýznamným městečkem, po němž štěklo jen málo psů, a místo prazvláštního zjevení bylo do té doby jen zcela fádním výklenkem ve skále. I poutní místa ryze světská fungují podobně, byť „revelace“ může být hlavně literární událostí. Nebýt Olbrachta, intelektuála, který teprve přinesl místní, původně drsné chlapce na trh, nestala by se jinak nevýrazná Koločava a jeden tam působící bandita obligátním místem návštěv z celých Čech se všemi na to se nabalujícími fenomény. Jak by bylo hezké odložit kůži úředníka jako kutikulu motýlí kukly a vylétnout do lesů, na zboj… do archaika…