Zrození a dospívání forenzní genetiky

V souvislosti s tématem Forenzní věda připomínáme třiadvacetidílný seriál Daniela Vaňka Zákony a DNA, který vycházel v letech 2010-2012. Toto je jeho první díl.

Forenzní genetika se narodila v pondělí 10. září 1984 v DNA laboratoři na University of Leicester, kdy se k otcovství veřejně přiznal Dr. Alec Jeffreys. Toto novorozeně s iniciálami F. G. se mělo poměrně slušně k světu. Nejprve pomohlo určit identitu chlapce z Ghany, již v roce 1986 se mu podařilo vyřešit pomocí analýzy DNA vraždu dvou mladých dívek v hrabství Leicestershire, v roce 1992 si trouflo i na identifikaci ostatků nacistického vraha Josefa Mengeleho a začalo na poli identifikace biologického materiálu porážet do té doby vládnoucí sérologii.

Díky těmto úspěchům si forenzní genetika našla hrstku adoptivních rodičů, kdy tím prvním československým byl pan docent Vladimír Ferák z Komenského univerzity v Bratislavě. Tato hrstka osob v různých státech pak začala mladou dívenku F. G. vychovávat a učit ji, že si musí velmi dobře vybírat, s kým se bude kamarádit a přátelit, protože i ve forenzní genetice platí feynmanovské rčení: Každému vědci je dán klíč k bráně nebes; tentýž klíč otevírá i brány pekel. A stejně tak platí, že vědecké poznatky jsou souborem tvrzení pronesených s různým stupněm nejistoty – některá tvrzení jsou naprosto nejistá, některá skoro jistá, ale žádná nejsou jistá absolutně. Proto není divu, že jen co bylo děvče F. G. školou povinné, sešla se část jejích vychovatelů a stanovila první sadu doporučení a pravidel, podle kterých se má chovat.

Postupem času doporučení, návodů a omezení přibývalo, a to i díky tomu, že slečna F. G. byla občas trochu promiskuitní a dala i tomu, kdo tím feynmanovským klíčem odemykal především sídlo pekelníků. Někde to bohužel došlo tak daleko, že slečnu F. G. násilím nutili k prostituci, a pak se již jednalo o tragédie nevinně odsouzených osob na základě špatně aplikované vědy. Jelikož se na řadě míst ukázalo, že vědecká obec nemá potřebnou sílu k regulaci a ochraně oboru identifikační genetiky, začaly jednotlivé státy tuto oblast regulovat legislativně a na svět přišly první DNA zákony.

V České republice bohužel stále chybí zákon, který by přímo reguloval oblast identifikační genetiky, provoz biobank či DNA databází. Provozování „paternitní“ laboratoře se tak může bez problémů ujmout i traktorista Venca, protože mu stačí jen živnostenský list, popřípadě o směřování české identifikační genetiky rozhodují „absolventi Vysoké školy SNB“, kteří za svůj život v laboratoři neodpracovali ani minutu a s biologií se naposled setkali na základní škole, když drezírovali nálevníky v senném nálevu. A některá prohlášení těchto kormidelníků jako by byla citací Lysenka a Lepešinské.

Já sám jsem začal volat po vytvoření zákona o DNA již v roce 2005, kdy jsem se vrátil ze zahraniční mise a opojen dojmem, že správné věci mají všude zelenou, jsem se pustil do agitace a konzultací o tímto problému a v médiích jsem často upozorňoval, že nám zákon chybí. Největší poprask ale způsobil řízený únik dokumentu shrnujícího základní myšlenky zákonné regulace tohoto oboru. V tu chvíli celá řada „genetiků“ zjistila, že by je zavedení pořádku ve formě zákona pořádně ohrozilo, a tak mi začali velmi sofistikovaně házet klacky pod nohy. Naštěstí mi mnoho osob pomohlo tyto náletové dřeviny odklízet a v dnešní době jsou hotové teze k českému zákonu regulujícímu oblast DNA identifikací a nakládání s genetickým materiálem a informacemi z něho odvozenými. Z pohledu identifikační genetiky by tato legislativní regulace velmi výrazně komplikovala činnost „genetickým traktoristům“, protože povinná akreditace dle ISO 17025 (norma pro zkušební a kalibrační laboratoře), absolvování nezávislých mezinárodních porovnávacích zkoušek, nepodkročitelné požadavky na vzdělání a praxi u osob pracujících v laboratoři, povinné uchovávání zpracovávaných vzorků a primární data analýz pro účely případné opakované analýzy nezávislým znalcem nebo institucí a výkon státního dozoru nad touto oblastí by zcela určitě zvedly kvalitu a věrohodnost výstupů. Kromě forenzní genetiky by měl zákon stanovit i mantinely nejen pro klasickou lékařskou genetiku, genetickou genealogii, prediktivní genetiku, ale třeba i pro archeogenetiku, kde je v současné době možné v určitém smyslu porušit zákon i tím, že zpracuji DNA izolovanou z kostí neolitických zemědělců, ale nemám jejich informovaný souhlas ve smyslu §9 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Naštěstí právě Úřad pro ochranu osobních údajů inicioval v roce 2009 uspořádání semináře k této problematice v Senátu Parlamentu České republiky a následně ÚOOÚ převzal záštitu nad prací expertní skupiny, která vytvořila současnou podobu tezí zákona o DNA.

Já mohu jen doufat, že zákon nakonec spatří světlo světa a mladá dáma F. G. bude jednou provždy vyrvána ze spárů pasáků a bude naplňovat očekávání sira Jeffreyse. V následujících glosách se pokusím probrat jednotlivá „omezení“, která připravovaný zákon přinese, a tím se, jak doufám, otevře možnost souběžné diskuse o zákonu o DNA mezi odborníky z řad právníků, genetiků, lékařů a filosofů i mezi laickou veřejností.

Viz rovněž reakci Jiřího Kožiny.