Věda a víra

Robert Tamchyna: Co může znamenat věda pro víru, víra pro vědu?

Marek Vácha: Víra, věda – a ještě k tomu můžeme přidat umění – jsou tři paprsky světla, tři pohledy na tutéž skutečnost. Existuje pravda vědy, pravda umění a pravda víry. Jsou to komplementární pohledy.

Robert Tamchyna: Kam podle vás patří úžas, vědecký údiv?

Jiří Grygar: Úžas má jisté společné rysy, nevím, zda by se dalo říci, že vědecký a věroučný úžas jsou identické, ale skoro bych byl ochoten říci, že ano, že je to totéž.

Rudolf Zahradník: Pro horlivého badatele jsou báječnou odměnou chvíle spojené s úžasem, který je podmíněn badatelstvím.

Marek Vácha: Newton roku 1687 publikoval Principia a ještě v jeho době byla představa světa jako velikánského mechanického orloje, který tak krásně běží, chápána jako důkaz Boží existence. A neuběhla ani generace a už se to chápalo, řekněme, ateisticky. Narážíme na filozofický koncept, který je znám jako Bůh mezer (God of the gaps), tedy Bůh, kterým si zaplácneme mezeru v našem vzdělání. A od 17. do 19. století se řada mezer v našem vzdělání zaplnila a nakonec jsme v 19. století konstatovali, že Boha jako velkého inženýra už de facto nepotřebujeme…

Jiří Grygar: Věda se úžasným způsobem stále vyvíjí, a dokonce se říká – možná je to bonmot – že poločas rozpadu vědeckých poznatků je sedm let. Když se ve vědě něco naučíte, tak za sedm let už polovina z toho neplatí…

Rudolf Zahradník: To, co se jeví jako ryzí zázrak, může být za týden, za rok, za tři století objasněno zcela racionálně…

Jiří Grygar: Pokud jde o Český klub skeptiků Sisyfos, zásadně se otázkami náboženství nezabýváme, jednak bychom se v tom vzájemně neshodli. A není tam co řešit. Záležitosti, které se snažíme kritizovat, jsou prohřešky proti kritické vědecké metodě, prohřešky je možná slabé slovo, jsou to hrůzy, velké hříchy… které mají závažné společenské důsledky. A také se snažíme obhajovat vědeckou kritickou metodu…