Tak zase nic…

Mnozí vědci si každoročně počátkem října dávají pozor, aby měli telefon stále po ruce. Co kdyby jim zavolali! Kdo? No přeci lidé z Nobelova výboru! Toužebně očekávaného hovoru ze Stockholmu se jich dočká jen hrstka. Mnohem početnější skupina čeká marně. Mnozí jsou trpce zklamáni, protože jsou přesvědčeni, že by si diplom, zlatou medaili s portrétem vynálezce dynamitu a k tomu tučnou finanční prémii zasloužili mnohem víc než ti žabaři, které nobelovský výbor nakonec vybral. Připomeňme v této souvislosti řečnickou otázku, již si položil americký genetik Craig Venter: „Je moje práce dost kvalitní, abych si zasloužil Nobelovu cenu?“ Sám si hned odpověděl: „Je!“

Craig Venter je příkladem vědce, který na svou „nobelovku“ stále ještě čeká. Dodejme, že nezevluje s rukama v klíně a cestou kolem světa na palubě své jachty Sorcerer II pilně mapuje genomy nejrůznějších mořských mikroorganizmů. Doufá, že objeví geny, které zabuduje do umělých bakterií, a s jejich pomocí zajistí lidstvu levnou výrobu vodíku z vody. Jednou ranou by tak zabil dotěrné mouchy energetické krize a globálního oteplení. Možná pak dostane jako genetik Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu, jeho výroba vodíku bude oceněna Nobelovou cenou za chemii a za zažehnání globální ekologické krize si vyslouží Nobelovu cenu míru. Trumfl by tak nejen všechny laureáty, kteří dostali „jen“ jednu „nobelovku“ – tedy třeba Alexandera Fleminga, ¹⁾ Jaroslava Heyrovského ²⁾ nebo Ala Gora ³⁾ – ale i laureáty dvojnásobné, např. Marii Currieovou ⁴⁾ nebo Linuse Paulinga. ⁵⁾

Regule pro udělování Nobelovy ceny jsou tvrdé, spletité a z valné části nepsané. Dlouholetá předsedkyně nobelovského výboru pro fyziku Cecilia Jarlskogová jednou přiznala, že nejtvrdší oříšek při práci v tomto výboru pro ni představovalo právě zvládnutí džungle pravidel. Možná i proto nad verdikty výborů pro jednotlivé Nobelovy ceny často kroutí hlavami sami ocenění vědci.

Známý je mumraj, který vyvolalo mezi laureáty v roce 1923 udělení ceny za objev inzulinu Frederickovi Bantingovi a Johnu Macleo dovi. Banting, který si proti sobě popudil Macleoda notně nekonformním chováním, ⁶⁾ se naštval. Podle něj mu Macleod v práci nejen nepomohl, ale navíc mu házel klacky pod nohy. Mnohem větší zásluhy přiznával Banting svému asistentovi Charlesi Bestovi. Ve stylu „našich furiantů“ se proto Banting o svou polovinu ceny rozdělil s Bestem. To ovšem bylo gesto, které si nemohl nechat ujít ani John Macleod. Aby náhodou za Bantingem nezůstal v něčem pozadu, rozdělil se o prémii se svým kolegou Jamesem Bertramem Collipem.

Odmítnutí aktéři často skromně postávají v koutku, jako by věřili, že nobelovské mlýny melou sice pomalu, ale spravedlivě. Příslovím o panence, kterou v koutku nakonec přeci jen najdou, se však nobelovské výbory neřídí. K nepsaným pravidlům patří, že dvakrát za totéž téma se Nobelova cena většinou ne uděluje. ⁷⁾ A tak už asi navždy ostrouhají Victor Ambros, Gary Ruvkun a David Baulcombe, kteří zásadním způsobem přispěli k objevu RNA-interference. ⁸⁾ Za ten dostali Nobelovu cenu v roce 2006 Andrew Fire a Craig Mello. Všech pět objevitelů však poděleno být stejně nemohlo, protože maximální počet laureátů za daný obor a rok je omezen na tři. ⁹⁾ Kdyby se dostalo na Ambrose, Ruvkuna a Baulcomba, zůstal by „černý Petr“ Fireovi a Mellovi. A to by rovněž nebylo spravedlivé.

Nezbytnou podmínkou pro udělení Nobelovy ceny je živý laureát. In memoriam se cena neuděluje. Někteří vědci to stihli jen díky tomu, že svůj životní objev učinili poměrně mladí, a navíc měli výjimečně tuhý kořínek. Peyton Rous, narozený v roce 1879, dostal Nobelovu cenu za objev virů vyvolávajících nádorové bujení až v roce 1966. Šlo o notně vousatý počin z roku 1911. Rousův objev byl doceněn po 55 letech a jeho autorovi bylo v té době 87 let. Nobelovský výbor měl možná i tak dojem, že si Rous mohl ještě pár let počkat. Zemřel „až“ v roce 1970. Jiní už takové štěstí neměli. Jeden z nejsmutnějších příběhů patří bezesporu Rosalind Franklinové, spolupracovnici Jamese Watsona a Francise Cricka. Franklinová v roce 1953 svými vynikajícími krystalografickými snímky významně přispěla k objevu struktury DNA. Udělení Nobelovy ceny za dvojitou šroubovici DNA v roce 1962 se nedožila. Zemřela v osmatřiceti letech v roce 1958.

Nobelova cena za ukradený vir?

Také letošní udílení Nobelových cen se neobešlo bez „velkého opomenutí“. Polovinou ceny za fyziologii a medicínu byl oceněn objev viru HIV. Těšili se z ní francouzští virologové Luc Montagnier a Françoise Barré-Sinoussiová. Především americké sdělovací prostředky v této souvislosti hořekují nad „opomenutím“ ¹⁰⁾ amerického virologa Roberta Gallo.

Bývalí velcí rivalové Gallo a Montagnier přijali verdikt nobelovského výboru velkoryse. „Důkaz o tom, že virus HIV vyvolává aids, byl velice důležitý a Gallo v tom sehrál významnou roli. Je mi Roberta Galla líto,“ uznal Gallovy zásluhy Luc Montagnier v rozhovoru pro vědecký týdeník Science.

„Trochu mě to sebralo,“ přiznal Gallo témuž týdeníku, ale nedělal z toho tragédii. „Není to nic strašného. Mám jen strach, aby z toho lidé nezískali pocit, že jsem snad udělal něco špatného.“

Gallo se neobává pronic zanic. Když se v roce 1981 objevily první případy aidsu, začalivědci na celém světě pátrat po jeho původci. Tým vedený Montagnierem a Barré-Sinoussiovou izoloval virus HIV v roce 1983. ¹¹⁾ Gallův tým publikoval izolaci viru HIV o rok později. ¹²⁾ Francouzům patřil nesporně primát, Američané byli v důkazech zjevně přesvědčivější. V Gallův prospěch zpočátku svědčil i citační ohlas. Jeho práce z roku 1984 byla citována mnohem častěji než o rok starší stať francouzského týmu. To však byla „muška“ ve srovnání s otázkou priority u patentů na diagnostické testy. Francouzi podali přihlášku patentu dříve než Američané, a to dokonce i v USA. Američané nehodlali ze svých nároků na patentová práva nic slevit. Tahanice o patent a z něj plynoucí peníze trvaly dlouhá léta. V roce 1987 se do nich vložili politici. Americký prezident Ronald Reagan se spolu s francouzským premiérem Jacquesem Chiracem dohodl, že Montagnier a Gallo virus HIV „spoluobjevili“. Ve francouzsko-americké válce o virus HIV zavládlo příměří. Netrvalo dlouho. Na sklonku roku 1989 vytáhli novináři z Chicago Tribune na denní světlo důkazy o tom, že Gallem popsaný virus využitý pro americký diagnostický test je ve skutečnosti virus izolovaný Montagnierem.

V počátcích honu na HIV si obě laboratoře vyměňovaly vzorky izolovaných virů. Jeden z Montagnierových virů se na rozdíl od jiných v laboratorních podmínkách snadno množil a hodil se pro vývoj testů. Gallo prohlašoval, že má svých vhodných virů habaděj, ale jeho test byl nakonec založen na francouzském viru. Chicago Tribune tvrdil, že Gallo Francouzům virus ukradl. Vyšetřování komise amerického Národního ústavu pro zdraví neprokázalo Gallovi úmysl virus zcizit. Američan se dušoval, že se francouzský virus musel dostat do jeho vzorků nedopatřením a díky schopnosti rychlého množení původní americké viry vytlačil.

A tak mohla být válečná sekyra zakopána podruhé. Šuškalo se, že si tak Montagnier a Gallo umetli cestičku do Stockholmu. Kdo by chtěl udělit cenu do té doby do krve rozhádaným vědcům a trnout, jaký skandál z toho vzejde? Naděje na Nobelovu cenu pro trio Barré-Sinoussiová, Montagnier, Gallo žila až do ranních hodin 6. října 2008. Francouzi se telefonátu z nobelovského výboru dočkali. Gallo spřádal plány na cestu do Stockholmu marně.

Člen nobelovského výboru Jan Andersson odůvodnil rozhodnutí zásadou ocenit ty, kteří byli první. Přiznal, že k rozhodnutí o prioritě Francouzů se výbor propracovával dlouho a klopotně. Nakonec však bylo jeho rozhodnutí jednoznačné. Ostatně i vědecká komunita se časem přiklonila na Montagnierovu stranu. Zpočátku sice byla práce jeho týmu citována v souvislosti s objevem viru HIV mnohem méně než Gallova publikace, ale to se otočilo už v roce 1985. V roce 1989 nasbíral článek Francouzů o sto citací více než publikace Gallova týmu.

V takové krásné společnosti…

Robert Gallo byl znám jako bouřlivák, který si nebere servítky. Před patnácti lety by asi ztropil pěkný bengál. Dnes hodnotí situaci s nadhledem. Snad si uvědomil, že se jako opominutý adept Nobelovy ceny ocitl (řečeno veršem Jiřího Suchého) „v takový krásný společnosti“. Mezi neúspěšnými kandidáty najdeme skutečné velikány světové vědy. Vzhledem k tomu, že se záznamy o jednání nobelovského výboru zveřejňují až s odstupem padesáti let, budeme si muset na detaily o udělení ceny pro Barré-Sinoussiovou a Montagniera ještě nějaký ten pátek počkat. Pohled do již odtajněných análů nobelovských výborů dává tušit, co asi najdeme.

Poučný je případ Dmitrije Ivanoviče Mendělejeva, kterého Nobelovský výbor navrhl na cenu za chemii v roce 1906. Královská švédská akademie věd obvykle návrh výboru jen formálně „odklepne“, a tak se zdálo, že Mendělejev má „nobelovku“ za periodickou tabulku prvků v kapse. Jenže do hry se vložil švédský laureát chemické Nobelovy ceny za rok 1903 Svante Arrhenius, jehož teorii elektrolytické disociace Mendělejev kritizoval. Arrhenius dokázal nemožné. Přesvědčil akademii, že Mendělejevův objev je už obnošená vesta a ocenění by měl dostat počin podstatně čerstvějšího data. Rus tak o téměř jistou cenu přišel ¹³⁾ a záhy na to zemřel. Tím jeho šance na nejvyšší vědecké ocenění zhasly jednou provždy.

Ještě paradoxněji utekla Nobelova cena za fyziku astrofyzikům Georgovi Ellerymu Haleovi a Henrimu Deslardesovi v roce 1923. Výbor je původně navrhl k formálnímu schválení akademií, ale nakonec jeho členové došli k závěru, že astrofyzika patří více do astronomie než do fyziky, a astrofyzici proto nemají na „nobelovku“ určenou fyzikům nárok. ¹⁴⁾ Od té doby dostala Nobelovu cenu řada astrofyziků. To však už mohlo být oběma odmítnutým jedno.

Snad nejkřiklavější „opomenutí“ postihlo Rakušanku Lise Meitnerovou. Tato fyzička pracovala od roku 1907 do roku 1938 s německým chemikem Otto Hahnem. Meitnerová, jež byla židovského původu, se musela před nastupujícím fašismem uchýlit do Švédska, ale spolupráci s Hahnem nepřerušila. Korespondenčně protáhla Hahna řadou experimentů, jejichž výsledky publikoval Hahn bez uvedení Meitnerové jako spoluautorky. Omlouval to faktem, že veřejné doznání ke spolupráci s Meitnerovou by ho v nacistickém Německu ohrozilo. Objevy Meitnerové a Hahna týkající se štěpení atomového jádra nezůstaly bez odezvy. V roce 1944 za ně byla udělena Nobelova cena – ale pouze Hahnovi. Meitnerová byla sice ještě mnohokrát navržena na Nobelovu cenu za chemii i fyziku, ale „své“ ceny se už nedočkala.

Stejně nedoceněn zůstal nobelovským výborem i genetik Oswald Avery, který jako první prokázal, že nosičem dědičné informace je molekula DNA. Byl za to opakovaně navržen na Nobelovu cenu, ale jeden z členů nobelovského výboru trval na představě, kterou Avery vyvrátil, že nosičem dědičnosti jsou bílkoviny. Avery se mohl „svézt“ s Watsonem a Crickem, kteří v roce 1953 jasně ukázali, jak je dědičná informace v DNA uložena. Jejich Nobelova cena z roku 1962 však přišla pro Averyho pozdě. Zemřel v roce 1955.

Podobně se vedlo fyzikovi Ralphu Alpherovi, který pracoval od roku 1948 na teorii „velkého třesku“. V té době nebyl důkaz teorie technicky proveditelný. K dodatečnému ocenění jeho přínosu byla příležitost přinejmenším dvakrát. Poprvé v roce 1978, když si Nobelovu cenu za fyziku odnášeli Arno Penzias a Robert Wilson za objev zbytkového záření. Prokázali tak správnost Alpherových teorií, jenže ten už mezitím změnil téma svého výzkumu a mladá generace o jeho přínosu nevěděla. Penzias a Wilson tvrdili, že žádnou z Alpherových teoretických prací nikdy nečetli. V roce 2006 byla Nobelovou cenou za fyziku oceněna další práce na tomto poli. Tentokrát už byly diskuse o Nobelově ceně pro Alphera bezpředmětné, protože rok předtím zemřel.

Na smrtící kombinaci vlastního mládí a proslulosti svého šéfa mikrobiologa Selmana Waksmana zřejmě doplatil při udílení Nobelových cen v roce 1952 Albert Schatz. Tento americký mikrobiolog objevil v roce 1943 ve Waksmanově laboratoři streptomycin. Oba společně objev publikovali a podali přihlášku patentu. Brzy ale začal Waksman Schatze vytlačovat na okraj dění. Přisvojil si většinu výnosů z patentu a vystupoval jako jediný autor objevu. Schatz se s Waksmanem soudil o výnosy z patentů a vyhrál. Nobelovu cenu za první antibiotikum zabírající proti tuberkulóze však shrábl Waksman. Schatz se s pomocí přátel pokusil znovu dosáhnout spravedlnosti a proti rozhodnutí nobelovského výboru se odvolal. Výbor jeho námitku smetl ze stolu a Waksman tak zůstal jediným držitelem ceny.

Podobně musela vyklidit pozice věhlasnějším kolegům spoluobjevitelka pulzaru Jocelyn Bell Burnellová, která publikovala popis prvního pulzaru v roce 1968 spolu se svým šéfem Antonym Hewishem. V roce 1974 dostal za objev pulzaru Nobelovu cenu Hewish spolu Martinem Rylem. Astronomická veřejnost se rozdělila na dva tábory. Jeden považoval opominutí Burnellové za do nebe volající nespravedlnost. Zástupci druhého tábora naopak degradovali přínos Burnellové na shánění dat pro šéfa. Mnohé však nasvědčuje tomu, že příspěvek Burnellové k objevu pulzaru se zdaleka neomezil na sběr dat.

V roce 1998 zapracovalo „pravidlo tří“ v neprospěch Salvadora Moncady, když Nobelovu cenu za objev role oxidu dusnatého při regulaci krevního oběhu dostali Ferid Murad, Robert Furchgott a Louis Ignarro. O přínosu oceněného tria nikdo nepochyboval. Absence Moncady však byla pro mnohé šokem. Sám Moncada se na toto téma dodnes odmítá bavit. Trpká příchuť opomenutí nevyvanula ani po deseti letech.

Jen malou náplastí by mu snad mohl být fakt, že i velikán Albert Einstein se k Nobelově ceně propracoval „s notně odřenýma ušima“. Nedostal ji za obecnou teorii relativity, jež ho proslavila nejvíc. Blízko byl ocenění za tuto teorii v roce 1921, kdy Einsteinův „úhlavní nepřítel“ mezi členy nobelovského výboru Bernhard Hasselberg onemocněl a nemohl se zasedání výboru zúčastnit. Vše vypadalo nadějně, dokud nepřišel členům výboru dopis sesmolený na lůžku na smrt nemocným Hasselbergem. Napsal v něm doslova: „Je krajně nepravděpodobné, že by Nobel považoval spekulace podobného typu za hodné své ceny.“ A tak vyšel Einstein znovu naprázdno.

V následujícím roce se povedlo jinému členovi nobelovského výboru pro fyziku Carlu Willhemovi Oseenovi napravit, co Hasselberg zpackal. Musel se však uchýlit k malé lsti. Navrhl Einsteina na Nobelovu cenu za vysvětlení fotoelektrického jevu. Takticky přitom zamlčel, že tu Einstein vycházel ze zákonitostí kvantové fyziky. To by bylo pro mnohé členy výboru opět nestravitelné sousto.

Právě Einsteinův případ je pro všechny neúspěšné adepty Nobelovy ceny konejšivou inspirací. Dokazuje, že skutečným velikánům vědy už udělení Nobelovy ceny na významu nepřidá. Tím méně jim ubere zásluh, když na ně nobelovský výbor zapomene.

„Einstein by zůstal Einsteinem, i kdyby Nobelovu cenu nedostal,“ řekl fyzik Jack Steinberger. Jenže tomu se to mluví. Ten svou Nobelovu cenu v roce 1988 získal.