Aura značí život

Živí, metabolicky aktivní tvorové vyzařují světlo a ultrafialové záření. Řeč však nyní nebude o světluškách, václavkách ani myriádách vodních organizmů, které svítí schválně, velmi intenzivně a mají k tomu zvláštní adaptace. O těch toho bylo napsáno již dosti.

Velmi slabé vyzařování (řádově 10^–19 až 10^–16 W·cm^–2) viditelných a ultrafialových fotonů však charakterizuje život jako takový. První ohlásil UV „světélkování“ živé tkáně ukrajinský embryolog Alexander Gurwitsch v roce 1923. Dal mu název mitogenní záření, protože jeho význam spatřoval v koordinaci buněčných dělení. Tenkrát mu to ale nikdo nevěřil. ¹⁾ Teprve o několik desetiletí později byla jeho předpověď samovolné biologické emise záření potvrzena moderními metodami, které umožňují zaznamenávat jednotlivé fotony opouštějící tkáň. Tomuto samovolnému světélkování byly přisuzovány různé komunikační funkce včetně té, že je jednodušším předchůdcem nervové soustavy z dob vzniku mnohobuněčnosti. Ze zjištění, že poraněná, nemocná nebo jinak stresovaná tkáň svítí více než zdravá, vzešlo zase podezření, že může jít o poplašnou reakci. Dnes však máme za to, že jde o vedlejší produkt oxidačních reakcí a že komunikační funkce je vzhledem k velmi nízké intenzitě vyzařování přinejmenším sporná. ²⁾

Samovolné vyzařování viditelných a ultra-fialovách fotonů způsobují hlavně reaktivní formy kyslíku – volné kyslíkové radikály (ROS) – a produkty jejich rozkladu. Přitom různé reakce produkují různou vlnovou délku fotonů, tudíž i barvu světla. Singletový kyslík (nestabilní reaktivní forma bez náboje) produkovaný při vzájemné reakci dvou lipidových peroxidových radikálů emituje červené světlo mezi 634 a 704 nm. Naproti tomu tripletní karbonyly, které se zbavují excitovaného stavu (jímž se „nakazily“ od volných radikálů), vyzařují modré světlo od 350 do 480 nm.

Přestože tyto fotony nevznikají pravděpodobně cíleně jako nějaký biologický signál, pro fyziology a lékaře se stávají signálem přímo výtečným. Aktivní formy kyslíku a oxidativní stres jsou dnes výzkumným šlágrem číslo jedna. Stárnutí, rakovina, degenerativní onemocnění – to vše dáváme do souvislosti s volnými kyslíkovými radikály (lhostejno, zda je nemoc příčinou nebo důsledkem jejich zvýšeného výskytu). Naproti tomu antioxidanty ve víně, čaji a potravinách jsou studovány jako prostředky snižující oxidativní stres („likvidátory radikálů“) a zlepšující zdravotní stav konzumentů. Oxidativní stres (a koncentrace kyslíkových radikálů) se však špatně měří. Měřit samovolnou emisi fotonů je lákavá, slibně se rozvíjející metoda. Umožňuje jak určit místo, kde se něco děje, tak podle vlnové délky odhadnout, co se tam děje. Přitom je zcela neinvazivní a nemusíme živým buňkám ani přidávat žádnou „chemii“. Zvýšená intenzita vyzařování (a náchylnost k poškození světlem) byla takto například úspěšně ověřena u mutantů rostlin se sníženým obsahem antioxidantů. Abychom však tuto velmi nízkou intenzitu vyzařování mohli zaznamenávat, potřebujeme speciální (většinou tekutým dusíkem chlazenou) kameru. Ta není levná a mají ji zatím jen na specializovaných pracovištích. V budoucnu však jistě tato metoda zaznamená prudký vzestup.

Objevili jsme tedy konečně vědecký základ aury? Těžko říci. Různé barvy spontánního vyzařování a jeho závislost na zdravotním stavu objektu by tomu nasvědčovaly. Citliví lidé ale popisují auru jako jakousi koronu kolem těla. V našem případě by mělo svítit přímo celé (lidské) tělo. Tak či onak, nejspíše je dobře, že pro většinu metafyzických jevů věda stále nemá přesný popis ani vysvětlení. Kdyby tomu tak bylo, pro mnohé by tyto jevy jistě přestaly být tak „ezotericky“ zajímavé…