Za houbami v červenci

V červenci, nejpozději v srpnu už většina houbařů s nadějí očekává, že poroste velmi ceněný hřib smrkový (Boletus edulis), v některých krajích zvaný tvrdík. Jeho klobouk je pevný, tvrdý, v mládí polokulovitý, pak sklenutý, v dospělosti až zcela rozložený, polštářkovitý, 6–18 cm široký, zprvu bělavý, potom světle až tmavě hnědý. Silný pevný třeň je 6–15 cm dlouhý, 2,5–5 cm široký, dole obvykle kyjovitě ztloustlý, v mládí bělavý, pak okrový, nahoře většinou světlejší, s jemnou síťkou. Roste od konce června do října až listopadu, místy hojně. Daří se mu v mechatých jehličnatých nebo smíšených lesích, zejména však v mladých smrčinách (méně v borech), a to od pahorkatiny až vysoko do hor. K jídlu jej lze přirozeně použít v nejrůznějších úpravách; pokud jde o konzervaci, mladé hříbky se hodí nejlépe k nakládání do octa, zatímco starší spíše k sušení.

Nikdo ovšem nepohrdne ani červenohlavým křemenáčem březovým (Leccinum rufescens), který je nejen pěkný na pohled, ale navíc je jen málokdy červivý. Klobouk má 5–18 cm široký, zprvu polokulovitý, později sklenutý až ploše rozložený, světle oranžový nebo oranžově červenohnědý; póry jsou šedavé a bělavá dužnina na řezu růžově šedofialoví, zatímco v bázi třeně poněkud zelenomodrá. Třeň je válcovitý, 8–16 cm dlouhý a 2–4 cm široký, bělavý, od mládí pokrytý skoro černými drobnými šupinkami. Jak napovídá druhové jméno, křemenáč březový roste pod břízami, s jejichž kořeny tvoří mykorizu. Lze jej najít místy dosti hojně od června nebo července do října ve všech lesích s břízami, a to od nížiny do nižších hor. Pod osikami rostou podobné, avšak rozdílné druhy křemenáčů (viz Vesmír 86, 358, 2007/6).

V červenci již najdeme nejen mnoho jedlých hub, ale také některé druhy jedovaté, na něž si musíme dát pozor. Z lupenatých si blíže všimneme dvou druhů muchomůrek – jedné jedovaté a druhé jedlé. Prudce jedovatá muchomůrka tygrovaná (Amanita pantherina) má klobouk dosti tence masitý, 4–10 cm široký, v mládí polokulovitý, později sklenutý, a nakonec ploše rozložený, na okraji rýhovaný, žlutohnědý nebo okrově hnědý, s bělavými bradavkami na povrchu. Bělavý třeň je válcovitý, 6–12 cm dlouhý a 1–2 cm široký, nahoře s bílým hladkým (nerýhovaným) prstenem, dole ztloustlý, s 2–3 prstenovitými kroužky. Roste od června do listopadu od nížiny do podhůří, místy se vyskytuje hojně až velmi hojně (spíše v teplejších oblastech); zejména se jí daří pod různými listnáči, a to nejen v lesích, nýbrž i na hrázích rybníků, v stromořadích, parcích apod. Tato jedovatá muchomůrka může být zaměněna buď za podobnou jedlou muchomůrku šedivku (Amanita spissa), nebo i za výbornou muchomůrku růžovku.

Muchomůrka růžovka (Amanita rubescens) – někdy dokonce zvaná „perla kuchyně“ – je u nás všude velmi hojná. Roste od nížiny do hor, většinou již od června až do listopadu. Najdeme ji jak v listnatých, tak v jehličnatých nebo smíšených lesích, ale také například v parcích, zahradách, stromořadích a na hrázích rybníků. Klobouk má 6–16 cm široký, zprvu polokulovitý, v dospělosti sklenutý až ploše rozložený, bledě masově nebo růžově červenohnědý, s nahnědlými bradavkami na povrchu. Načervenalý třeň, který na řezu slabě růžoví, je 6–18 cm dlouhý a 1,5–3 cm široký, dole někdy až řepovitě ztloustlý (tam je obvykle červivý a v požercích červený), nese nahoře široký, pěkně pravidelně rýhovaný („plisovaný“) prsten. Muchomůrku růžovku můžeme použít v kuchyni různými způsoby. Jedním z méně známých je opékání celých klobouků na oleji nebo jiném tuku.

V červenci za příhodného počasí nám příroda již nabízí ze svého bohatství plný klín jedlých hub a je jen na nás, co si z nich vybereme – jedovatým druhům se přirozeně vyhneme, v přírodě je přesto nikdy neničíme.