Inovace, fylogeneze a civilizace

Slovo inovace je nyní stejně populární a nosné jako spojení vědomostní společnost či znalostní ekonomika. Jsou to zaklínadla tak silná, že otevírají vrátka k fondům národním i evropským. Zvýšený důraz na to, aby se vytvářely podmínky pro uplatnění výsledků výzkumu v praxi, je samozřejmě velmi aktuální a oprávněný. Zajímavá je však otázka, co vlastně pod pojmem inovace rozumíme a jaký smysl námi pojaté zlepšování má.

Dle Encyklopedického slovníku (Odeon a Encyklopedický dům, Praha 1993) je inovace změna, obnovení nebo opatření, které jsou orientovány na zdokonalení technologie, příp. zdokonalení výrobků. Všeobecná encyklopedie (Diderot, Praha 1999) inovaci také zná; je to změna kvality jednotlivých výrobních faktorů nebo nový způsob jejich kombinace, přispívající k lepšímu fungování ekonomiky, k úspoře práce, zdrojů nebo k dokonalejšímu uspokojování potřeb člověka. Patří sem zavádění nových druhů zboží, nové výrobní postupy, použití nových surovin nebo zlepšení organizace. V dokumentu Iniciativy Společenství Equal (www.equalcr.cz) je citována obecná, a proto přijatelná definice Ministerstva obchodu a průmyslu Velké Británie: Inovace je úspěšné využívání nových myšlenek. V tomtéž dokumentu však najdete i definici Evropské komise: Inovace je obnova a rozšíření škály výrobků a služeb a s nimi spojených trhů, vytvoření nových metod výroby, dodávek a distribuce, zavedení změn řízení, organizace práce, pracovních podmínek a kvalifikace pracovní síly. To vše hlavně v zájmu posilování konkurenceschopnosti…

V kontextu inovačního procesu, jímž je provázen vývoj civilizace od relativně nedávného neolitu, je však zajímavé pohlédnout na inovace trochu jinak. Pod vlivem jednostranně ekonomického chápání tohoto pojmu si jen ti osvícenější uvědomují, že inovacemi je provázen fylogenetický vývoj veškerého života. Druh Homo sapiens se tohoto procesu zúčastnil také, a vybaven jedinečným, nesmírně výkonným mozkem zatím obstál, přečkal obrovské změny klimatu, úspěšně měnil svoji potravní strategii… Nezaujatému pozorovateli, který přihlédne k posledním několika tisícům let vývoje, však neunikne zajímavý jev – jako by se člověk zapomněl chovat jako druh, kterému jde o vlastní přežití. Jeho technické, technologické a další nástroje mu dovolují od přírody odhlédnout, ignorovat ji – příroda již není konkurentem pro lidský mozek, nemá smysl se jí zabývat.

V roce 1992 nastal předěl ve vývoji civilizace. Na konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED) v Rio de Janeiro se zástupci většiny států světa shodli na tom, že s životním prostředím, poničeným bezohledným vztahem lidstva k základním funkcím biosféry, by se mělo něco dělat. Tento skutečně první projev globální seberefl exe však zůstal poněkud oslyšen a vývoj kladoucí důraz na ekonomický růst dosud pokračuje.

Letos byl konečně oficiálně přijat názor, že se na negativních změnách klimatu a s nimi spojeném vzrůstajícím výskytu extrémních povětrnostních jevů a dalších rizik s vysokou pravděpodobností podílí svým vlivem člověk. A přece tento druh nadaný schopností myslet stále není schopen si uvědomit, že inovace není změnou posilující pouze vnitrodruhovou konkurenceschopnost, ale i konkurenceschopnost mezidruhovou. Důsledky jsou zřejmé. Nové a nové aktivity usilují překlenut prostředí základního výzkumu a světa ekonomiky, aby již téměř bezedné zdroje objevů, výsledků vrcholné lidské invence, přispěly k dalším inovacím a dalšímu ekonomickému růstu – a zisku. Člověk zapomněl, že ve světě, v němž se pohybuje, jde také o přežití druhu, v němž ekonomický zisk může být pouhou plevou proti užitku samotnému. Pracovat jen pro užitek však podle náhledu mnohého příslušníka nejvyvinutějšího druhu přísluší jen primitivům.

Od okamžiku, kdy si lidé ohradili svá pole a zahrady a stali se vlastníky, hledá rozklížená lidská společnost nový ráj – ztracenou kvalitu života. Současný důraz na funkce trhu je neudržitelný z hlediska našeho přežití a lze předpokládat, že se současné jednostranně ekonomicky zaměřené paradigma změní v inovované paradigma „environmentální“, které bude respektovat rovnováhu tří rovnocenných pilířů udržitelnosti – oblasti ekologické, ekonomické a sociální. Otázkou jen zůstává, jak lidstvo k tomuto poznání dojde. Budou to aktivity různých inovačních center, která pochopí tuto potřebu? Bude to vzdělávání? Či snad budou muset lidé prožít několik těžkých ran, aby svoje postavení i své životní hodnoty pozměnili? Věřím, že konkurenční výhodu, jíž je dosud se vyvíjející mozek, lidstvo včas moudře uplatní…