Laskavé lidské přemýšlení

Kniha nemá charakter odborné publikace, ale spíš zpovědi a názorů na společenské problémy současného lidstva. Autor dosud nepřekonaného kompendia poznatků o biologii lidského chování je jedním z největších znalců oboru. Pomiňme drobné nepřesnosti (např. v úvodu údaje o předcích současného člověka), kritéria poplatná prostředí a době i problematičnost témat, jako jsou otázky válek a míru. Soustřeďme se na to, čím je tato práce i po letech inspirativní.

Nejdůležitější nejsou Eibl-Eibesfeldtovy postoje, ale úhel pohledu, který aplikuje na svět kolem nás. Vnořme se do autorova laskavého lidského přemýšlení. Brzy si všimneme důslednosti, s níž využívá poznatky evolučněbiologického a etologického, popřípadě sociobiologického přístupu, i když názory nepřebírá automaticky. Polemizuje s nimi, a zároveň je respektuje. Porozumění mnoha jevům – jako jsou pevný partnerský vztah, utváření kooperativního vztahu k blízkým a odmítavého k ostatním či ambivalentnost sociálních interakcí – je podloženo argumenty na základě reprodukční úspěšnosti. Eibl-Eibesfeldt zdůrazňuje sounáležitost biologického a kulturního vývoje člověka a lidské společnosti. Dokládá ji na desítkách příkladů ze života nejrůznějších lidských kultur. Například rozpor mezi prezentací sebe sama hrozbami a zároveň přátelskými signály ukazuje na rituálech jihoamerických indiánů či obyvatel Filipín, ale také na diplomatickém protokolu při státních návštěvách. Právě na prolínání konkrétních příkladů je zřejmá autorova hluboká znalost lidského chování. Sociální a kulturní antropologové často zdůrazňují kulturní podmíněnost významu rituálů, ale opomíjejí podmíněnost evoluční a biologickou. Eibl-Eibesfeldt ukazuje, jak se projevy chování člověka, mající zřejmě původ už v počátcích evoluce člověka, různí pouze vnější podobou (byť velmi rozdílnou).

Individuální vývoj každého z nás se pochopitelně utváří v souvislosti s prostředím, ale biologické předpoklady máme v mnohém společné. Větší část evoluce lidských kultur probíhala na pozadí lovecko-sběračské potravní strategie a života v nevelkých sociálních komunitách. Biologické předpoklady s tím spojené si přinášíme do dynamicky se měnících civilizací, počínaje zemědělskými společnostmi neolitu a konče globální společností, schopnou využívat pro svůj prospěch vesmír, ale také vést likvidační válečné konflikty. I v rámci „nejspolečenštějších“ témat autor vychází ze znalosti chování lidí, o níž mimo jiné svědčí pozoruhodná (byť technicky ne vždy kvalitní) fotografická dokumentace. Mnohé z fotografií zachycujících podobnost chování lidí různých kultur (např. pozdravné úsměvy s pozdviženým obočím nebo škádlení dětí) mohou přispět k toleranci účinněji než prvoplánové výchovné projekty.

„V zásadě můžeme vycházet z toho, že lidé chtějí pro svou skupinu to nejlepší… To neznamená, že by i svým sousedům přáli jen to nejlepší. Naopak! Vymezení se je v tomto případě pravidlem a nepřátelství není výjimkou. Přesto je skupinová loajalita vlohou, na které lze stavět.“ (s. 191). Autor odmítá všeobecně vnucovanou tezi o „nezměnitelnosti“ agresivních vloh člověka i dogmatické uplatňování sociálního učení k mírumilovným praktikám. Společnost musí být schopna vytvářet předpoklady pro mírovou existenci kritickou otevřeností, odstraňováním nedůvěry a bídy. Závěrečný „Pohled do budoucnosti“ je esej s nadčasovou platností. Jedna z posledních vět říká: „Naším úkolem však není pouze přežití, ale také zachování možnosti dalšího vývoje lidského rodu.“

/Redakčně kráceno/