Obraz jedné epochyJan Bělehrádek (1896–1980)
Když se potomek venkovské rodiny stane rektorem Karlovy univerzity, vybuduje v Československu samostatný vědní obor, je považován za průkopníka filozofického směru v biologii, reprezentuje ČSR v mezinárodních vědeckých a kulturních organizacích, lze ho vidět na fotografiích s prezidentem E. Benešem, Janem Masarykem a F. Joliot-Curiem, potom musí odejít do exilu (jeho rodina za ním prchá „přes kopečky“), a nakonec tajně dožije v Londýně a sepíše tam paměti, které „jsou mimo právní dosah rodiny“ a nemohou být publikovány – zůstane na brněnské historičce medicíny Věře Linhartové, aby za pomoci spoluautorů vyplnila mezeru v bibliografii českých kulturních dějin. Podařilo se jí to skvěle. Je to skladbou zcela neobvyklý životopis a rozbor vědeckého, filozofického i politického díla velkého člověka. Zmíněnými spoluautory jsou Jan Bělehrádek jr., Pavel Jerie, Augustin Svoboda, Oldřich Nečas, Jan Šmarda, Dušan Soudek, Ctirad John a Jiří Pravda.
V první části Jan Bělehrádek jr., nar. 1932 v Brně a žijící ve Francii, podává stručnou historii rodiny Bělehrádků z Rozseče nad Kunštátem (nejstarší Bělehrádek tu obvykle býval starostou) od jejích kořenů v 17. století. Následuje Bělehrádkův životopis: léta školní, jinošská, onemocnění tuberkulózou, účast v Maffii za Rakouska, studium medicíny 1916–1922, demonstrátorství ve fyziologickém ústavu profesora Mareše, prvé vědecké studie a publikace v zahraničí, studijní pobyty v Paříži a Lovani, r. 1923 přechod do Brna k profesoru Babákovi, další studijní pobyty ve Francii a v Anglii, začátky systematického studia vlivu teploty na životní děje, spolupráce s Julianem Huxleyem, profesura, r. 1934 přechod do Prahy, r. 1935 kniha „Temperature and Living Matter“, r. 1937 přednostenství na katedře obecné biologie Lékařské fakulty, v době blížící se hrozby nacizmu boj za svobody akademické i jiné, Mnichov, faksimile dopisu E. Beneše Janu Bělěhrádkovi z 3. 11. 1938, protektorát, tuberkulóza skutečná i fingovaná, opakovaná zatčení, nakonec blízkost smrti v Terezíně…
Hned po návratu z Terezína ho Zdeněk Nejedlý pověřil (když odmítl jmenování), aby se stal rektorem Karlovy univerzity, ale již 29. srpna 1945 byl řádně zvolen. Hektická pokvětnová doba, zprvu plíživý, pak rychlý přechod k totalitě, styky se zahraničními univerzitami, spolupráce se Svobodnými novinami, po únoru 1948 ovšem potlačení, přijetí vysoké funkce v UNESCO již bez možnosti návratu, tajný útěk rodiny za ním – je toho na krátkou recenzi příliš mnoho. Pak Jan Bělehrádek žil jako činovník UNESCO v Paříži a po skončení své mise v Londýně, kde pokračoval ve vědecké práci. Zemřel na metastázující karcinom prostaty v roce 1980. Jeho vlastní paměti zůstaly nedostupné a nikdy nebyly vydány. Nyní se tato přední česká kulturní osobnost dočkala poučeného a intimního životopisu z pera svého syna.
Interview V. Linhartové s Janem Bělehrádkem jr. v Paříži to vše dokresluje. Pavel Jerie rozebírá Bělehrádkova londýnská léta, na kterých se sám – též jako exulant – často podílel. Ukazuje na význam Bělehrádkovy teplotové rovnice pro lékařskou biologii. (Pozn. red.: Viz též P. Jerie, Svoboda ducha znamená především svobodu vědy, Vesmír 75, 584,1996/10.) Následují vzpomínky dalších osobností na oslavu Bělehrádkových osmdesátin – psali o nich Severin Daum, Jan Brod, Otakar Poupa, Josef Škvorecký, na dálku gratuloval B. Sekla… Autorem následujícího oddílu „Holismus a Jan Bělěhrádek“ je opět Pavel Jerie. Poučeně ukazuje jak trochu neblahé kořeny holizmu (J. Ch. Smuts), tak jeho filozofickou i vědeckou cenu – dnešní medicína nepochybuje o tom, že organizmus je více než jen souhrn svých součástí. Poučná je Jeriova analýza osudů holizmu u nás. Je tu přetištěn (byť jen petitem) překvapivě moderní Bělehrádkův projev ke studentům při zahájení školního roku 1930/1931.
Na Bělehrádkova brněnská léta vzpomíná A. Svoboda, na Bělehrádkovu učebnici „Obecná biologie“ (první vydání Melantrich 1934) O. Nečas – ta učebnice dala základ výuce biologie na všech lékařských fakultách u nás. Na to, jak zmíněná kniha rozhodla o jeho osudu, vzpomíná Jan Šmarda z Brna, vzpomínku poslal též Dušan Soudek z Kanady; své vzpomínky oživuje a Bělěhrádkovi děkuje profesor Ctirad John. Pak ještě Pavel Jerie vzpomíná na Biologický ústav pražské Lékařské fakulty UK v poválečné době, kdy u Bělehrádka pracoval. Knihu uzavírá bibliografie Bělehrádkových prací sestavená A. Svobodou, literatura o Bělěhrádkovi sestavená V. Linhartovou, medailonky autorů, editorky i spoluautorů.
Je to jiná biografie než Poupův „Syndrom kolibříka“ (viz Vesmír 80, 171, 2001/3) – ten vlastně na ni navazuje a částečně se obě knihy překrývají. Zde je autorem hlavně syn a P. Jerie, jeden z hlavních spolupracovníků Bělehrádkových, za přispění dalších pamětníků, a hlavně historičky lékařské vědy. Za obě knihy patří autorům i nakladatelství Galén dík. Doplňují naše (v denním shonu zapomínané) povědomí o epoše, která nebyla veselá. Zřetelně si vzpomínám, jak v roce 1945 chodil na přednášky Jana Bělehrádka, ale také Heliodora Píky.
Někteří němečtí filosofové zavedli rozdíl mezi naukou a vědou. Pokládají za vědu všechno to, co tvoří předmět současných vědeckých bádání, kritik, diskusí a pochyb, a představují si, že z tohoto poznávacího chaosu teprve vykrystalizuje nauka, soubor poznatků tak pevně stanovených, že už se nemohou stát předmětem nové skepse a diskuse. Vědec však nemůže uznat tento rozdíl mezi naukou a vědou, protože pro skutečnou vědu není žádné pevné nauky a každý vědecký závěr, byť byl sebe pevněji opřen skutečností, musí být znovu revidován, kdykoli se ukáže toho potřeba. Tato nehotovost a stálé vědomí, že ve vědě není nic absolutně jistého, jsou základním požadavkem vědecké svobody, neboť jsou protikladem dogmatismu. Dogmata bránila ve všech dobách vědeckému pokroku. Nemyslím jen dogmata církevní, nýbrž také dogmata vědecká, která právě vznikají tím, že vědci někdy bezděčně věří v jistotu svých poznatků. Právě věda se vyvíjí tak, že boří staré názory a hypotésy, když byla nalezla nová fakta, a na jejich místě tvoří hypotésy nové, které však zase platí jen tak dlouho, dokud nejsou vyvráceny fakty novějšími. Věda tedy kráčí k pokroku přes staré hypotésy a nesmí se ani ostýchat odvolat to, co včera prohlašovala za platný zákon. Jsem dalek toho, abych vám vylíčil vědu jako chaotický vír myšlenkový, ve kterém není nic jistého. Chci jen zdůraznit dvě věci: předně to, že vědecká jistota je jen relativní a že tedy z vědy nelze udělat žádnou neproměnnou nauku; a za druhé, že člověk vědecky vzdělaný nemá nikdy vědomostí ucelených a ukončených. Akademik se musí smířit s tím, že jeho vědomosti o řadě otázek budou stále otevřené a že bude mít pocit nejistoty tím větší, čím hlouběji a čím šíře bude studovati onu otázku vědeckou. Jestliže vám tedy bude nutno vyslechnouti v teoretických a klinických výkladech řadu teorií o téže věci, často protichůdných, nemějte za zlé učiteli, že z nich nevybral jednu, kterou by vám předložil jako své kredo. Plyne totiž ze samé podstaty vědeckého poznávání, že třeba respektovati všechny rozumné domněnky, které byly o dané otázce proneseny.
Projev J. Bělehrádka ke studentům při zahájení školního roku 1930–1931
Nebudu se šířit o povinnostech mravních, kterými je lékař vázán k nemocnému. Povinnosti ty vyplývají zase především z humanitního názoru životního a každý lékař naučí se během své činnosti dát těmto mravním závazkům určitou formu vnější. Povaha lékařského zaměstnání sama sebou určuje, že lékař je lidumilem. Bohužel nejsou všichni lékaři stejně lidumilní, a budiž po pravdě řečeno, že se ve všech dobách vyskytují lékaři, kterým byl zájem hmotný aspoň tak důležitý jako cit humanity, ne-li dokonce důležitější. Svědčí o tom epitaf, vymyšlený na populárního lékaře francouzského Sylvia z roku 1555: „Sylvius hic situs est, gratis qui nil dedit unquam“ – zde leží Sylvius, který neudělal nikdy nic zadarmo. Také dnes jsou mezi lékaři Sylviové, kteří přiostřují existenční boj mnohdy do té míry, že někteří kolegové lékaři se snižují na úroveň živnostníků. Ale je jasno, že lékař, který by měřil své úspěchy jen podle svého výdělku, nebyl by lékařem dobrým, a že i v medicině, která sama sebou má jisté zabarvení materialistické, by nebyla na škodu i v našich dobách větší dávka idealismu.
Projev J. Bělehrádka ke studentům při zahájení školního roku 1930–1931
Ke stažení
Článek ve formátu PDF [195,7 kB]
O autorovi
Vratislav Schreiber
Doporučujeme
Divocí kopytníci pečují o krajinu
Relativistický čas – čas našeho světa
