Příliš mnoho trpkosti

Brněnský ortoped a patolog profesor MUDr. Vítězslav Horn je další v řadě lékařů, kteří předložili své vzpomínky. Z těch nejznámějších jsou to např. profesoři Vondráček, Placák, Poupa, Syllaba, Gregor a také Charvát, jehož paměti knižně dosud nevyšly, ale již léta se chystají. Hornovou knihou „seriál“ určitě nekončí, a proto si dovolím pár poznámek. Paměti jsou vždycky subjektivní záležitost. Na jedné straně je třeba prizma vlastního pohledu a osobního svědectví nejen respektovat, ale i vítat, na straně druhé osobní pohled pochopitelně také – někdy trochu, jindy významně – relativizuje. Osobní vzpomínky vždy představují neopakovatelné svědectví spojené s rizikem veřejných soudů nad těmi, jichž se vzpomínky týkají. Teprve suma podobných vzpomínek od více lidí může být hodnocením objektivnějším. Hodnocení Hornovo je však o to cennější, že vzpomínek z brněnského prostředí lékařského je málo nebo možná nejsou v Praze dostatečně známé.

Množství neopakovatelných situací zasazených do předválečné Jihlavy, do doby nacistické okupace i komunistického šílení po osmačtyřicátém roce, to vše člověk sleduje očima Vítězslava Horna – dítěte, středoškoláka, studenta medicíny, a potom po více než 40 let i lékaře. Děj se odehrává téměř celý (od Hornových studií v Brně) na Moravě. Protože, jsa z Prahy, neznám situaci padesátých a šedesátých let v Brně ani z doslechu, musel jsem se spolehnout na autorovo líčení. Je jisté, že ti, kteří se k němu chovali vlídně a pomáhali mu, sklidili jeho uznání. Mnozí jiní, kteří mu neprospěli, či mu dokonce uškodili, si to v pamětech mohou přečíst. Paměti jsou vždy subjektivní. Je příznačné, že Horn popisuje situaci na brněnské Lékařské fakultě a v příslušné fakultní nemocnici kriticky, se znalostí „politického zeměpisu“. Naproti tomu se při popisu své obhajoby doktorátu lékařských věd v Praze vcelku s uznáním vyslovuje o těch, kteří v Praze patřili k nejužšímu normalizačnímu jádru. Zřejmě je to dáno neznalostí pražské situace a pochopitelně to autorův přístup trochu relativizuje.

Dobře lze porozumět Hornově trpkosti – trpkosti nestraníka předbíhaného jinými, které považoval za méně schopné (a kteří snad i méně schopní byli). To se dělo masově možná už od pětačtyřicátého roku, a zcela jistě od roku 1948. V té trpkosti se také zrcadlí brázda ležící od té doby mezi lidmi. Vymizí, až k moci přijde generace, která v roce 1989 ještě chodila na střední školu. Generace, která již nebyla na každém kroku vystavována politickým vlivům, přetvářce, podrazu, komedii schůzí, byť třeba jen těch odborových. To je to, co mě napadalo, když jsem Hornovu knihu dočetl. Ostatně Hornova generace mnoho jasných chvil na politickém nebi nezažila. Celkem idylické zážitky z první republiky, pak nacistická okupace, kratičké, i když ne zcela hluboké nadechnutí po válce, a pak už jen ten ubíjející režim s pár jasnějšími roky na konci let šedesátých. A poté normalizace, jak si ji pamatujeme všichni, až na ty nejmladší, po svém – směs šedi, smutku, oblbování, odporu, recesistických písní Ivana Mládka či krásných moravských balad Jaroslava Hutky, nemocnic na konci města, samizdatu i naděje na světlo na konci tunelu. V této souvislosti je snad Hornův odsudek těch bývalých komunistů, kteří podepsali Chartu 77, až příliš přísný.

Kniha, jako každé vzpomínky, má i řadu dalších půvabů. Za povšimnutí stojí líčení soužití česky a německy mluvících Jihlavanů před válkou stejně jako reálie, dnes již skoro zapomenuté: výlety na motorce, zavádění televize či peripetie s cestami na Západ.

Nakonec, když se to vezme kolem a kolem, přežil Vítězslav Horn přes všechny ústrky a ponižování docela dobře. Mohl vystudovat medicínu, věnoval se výzkumu, cestoval, měl řadu zajímavých přátel a dobrou rodinu, konečně se dočkal, byť s velkým zpožděním, akademického povýšení. A z pohledu odstrkovaného nestraníka napsal knížku, která je dalším kamínkem z mozaiky příběhů české společnosti dvacátého století. Stojí za přečtení každému, nejen lékařům či obyvatelům moravské metropole.