Věda čistá a nečistá

Jak to muselo být krásné, když se vědec, procházeje se stinnou alejí mezi úrodnými vinicemi v diskusi se svými žáky, dopátrával Pravdy! Spoluobčané, vědomi si jeho výjimečnosti, byli ochotni mu poskytnou skývu chleba, přístřeší i tuniku. Je sice pravda, že občas za vědcem přišli s prosbou, aby jim pomohl vyměřit stavbu či poradil jak plout po moři, ale to je ta nečistá strana, o které se ve slušné společnosti nemluví.

Taková byla Věda a taková by podle některých názorů měla i zůstat. Když ten, co poskytuje onu skývu a tuniku, by rád žil déle a více ze svého života měl, nesmí se obrátit o pomoc k vědci, protože by ho zkorumpoval a za mrzský žejdlík vína ho odváděl od nestranného hledání ultimátní Pravdy. Nepochybně i dnes je krásné žít v neposkvrněném světě čistého bádání, které nepotřebuje peníze. Avšak narodili jsme se do pokleslé doby konzumace, politických stran, globalizace, HDP a jiných neřestí, kde není všem vědcům dáno uchýlit se v křišťálové mikroklima vhodné teoretické instituce. Ti méně šťastní k svému bádání peníze potřebují – a běda: „Kde jsou peníze, tam se objeví střet zájmů,“ varuje nás ten, který může bádat zdarma. Tito vědci podle něj odhazují nestrannost, protože mají finanční zájem. V důsledku toho nemohou oslyšet žádosti svých spoluobčanů a jsou donuceni prostituovat vědu. Takový je názor tajemníka Centra pro teoretická studia. V druhém svém příspěvku nás upozorňuje na „svět, jemuž se chceme přiblížit, do nějž jsme se rozhodli integrovat“. Tož se tam podívejme:

V Evropské unii má bádání na starosti komisař Philippe Busquin, šedesátiletý Belgičan, který vystudoval fyziku, ale pak ještě filozofii a postgraduálně životní prostředí. Sestavil panel odborníků, který analýzou došel k závěru, že současný systém podpory výzkumu v Evropě dosáhl limitu možností a je nutný zásadně nový přístup. Zrodil se proto návrh grandiózního programu „Vstříc Evropskému výzkumnému prostoru“ (COM (2000) 6, Brusel 18. 1. 2000), který lze najít na www.europa.eu.int/comm/ research/. Komisař ho dokázal prosadit a výsledkem je dokument „Realizace Evropského výzkumného prostoru (European Research Area – ERA): Směrnice pro výzkumné aktivity EU 2002-2006“ (COM(2000) 612 final, Brusel, 4. 1. 2000).

Projekt je určen společnosti založené na znalosti (knowledge-based society) opírající se o znalostní technologie (knowledge technology). Počítá s 25 až 30 zeměmi EU – tedy i s námi, což se mnohokrát zdůrazňuje. Předpokládá propojení vědeckých komunit a národních výzkumných programů, do kterých by vstupovalo financování Unie. To ovšem vyžaduje na posuzování projektů panely odborníků z celé Evropy. Snad bychom se potom nemuseli hašteřit o „strýčkování“ v systému grantů. Ten by měl být napojen na širší evropské úkoly s dlouhodobou perspektivou. Struktura rozlišující kategorie základního, aplikovaného a průmyslového výzkumu bude zachována, ovšem zdůrazňuje se jejich propojení. Zařazují se velké projekty, podobné CERN, o kterých by nemohly uvažovat jednotlivé státy. Na základě podpor by se měla zlepšit spolupráce existujících vědeckých společností v Evropě. K tomu má svůj program Společné výzkumné středisko (Joint Research Centre) a Evropský potravinářský úřad (European Food Authority) – jakási obdoba americké FDA. Abychom se domluvili, bude tu síť s kapacitou 155 Mbit/s a cílově 622 Mbit/s.

Problém je s žáky. Je jich málo. Zatímco v Japonsku je ze sta pracujících 8,5 vědce a v USA 7,4, v Evropské unii je to jen 5,1 a nebude to lepší, dokud nebude více studentů. Kromě toho Evropanovi je zatěžko se za vědou vydat z Olomouce do Plzně, natož do Sheffieldu nebo Granady. Budeme se muset polepšit – chystají se podpory dlouhodobé mobility.

Hlavní starost je o tu skývu chleba a tuniku pro vědce, nebo – z pohledu pana tajemníka Centra – jak zařídit „ztrátu důvěry, která může mít vážné následky nejen pro vědce, ale také pro společnost“. Protože Evropský Parlament podpořil ERA loni v květnu a Rada Evropy v červnu, bude se na financování kromě Unie podílet i Evropská investiční banka. Smutné je, že pan komisař nás tlačí do střetu zájmů. Soukromý sektor financuje v Evropě přes polovinu výzkumu, ale to prý nestačí. Hlavní naděje se skrývá v oblíbené zkratce SME, což znamená malé a střední podniky. Ty by měly vznikat na základě vědeckých objevů při univerzitách a vědeckých ústavech, pokračovat v technologických parcích, a pak se buď osamostatnit, nebo splynout s většími firmami. Taková je cesta mnoha vědeckých výsledků k občanovi v USA a přispěla nejen k užitku z vědy, ale k rozvoji vědeckého bádání jako jeden ze stimulů účasti soukromého kapitálu při financování výzkumu. Finanční podpora je zajištěna jak z rozpočtu Evropské unie, tak z podpory regionů, které vytvoří „líhně“ v podobě technologických parků. Pro vědce je spojení vlastního osudu se SME popravou jeho nezávislosti (z pohledu pana tajemníka) a cesta s existenčním rizikem (z pohledu politiků). Program proto počítá s podmínkami, které by riziko vědců-podnikatelů kompenzovaly. Británie takovým odvážlivcům dokonce nabízí i osobní daňové úlevy.

To vše musí zaplatit daňový europoplatník, dokonce zcela dobrovolně, na základě přesvědčení, že bádání je k něčemu dobré a že po sportovcích, mediálních hvězdách a rokových kapelách stojí za pozornost i lidé v bílých pláštích. To považuje nejen komisař Busquin, ale i David Byrne, komisařský patron evropských spotřebitelů, za jeden z nejtěžších úkolů. Tíží je šílené krávy, klonování, genetické modifikace, slintavka s kulhavkou a další maléry. Není divu, že vzhlížejí k příkladu švýcarských vědců, kteří před referendem o zákazu genetického inženýrství vyšli do ulic. A vyhráli 2:1. Dnes vědce v čele s laureátkou Nobelovy ceny Ritou Levi Montalcini vyhání v Itálii do ulic tamní ministr zemědělství Alfonso Pecorare Scanio, který prosazuje podobný zákaz, ale bez referenda. Touhou komisařů je, aby vědci dokázali mluvit s veřejností i tehdy, kdy jim neteče bezprostředně do bot. Na druhé straně přinese ERA také systém standardů a kontrol ubezpečující občany, že je postaráno o jejich ochranu před riziky nových technologií.

Taková je představa jak a kterak bádat a zbývá to hlavní – úředně vybrat kritéria a priority. Projekt ERA nezakrývá, že jde o politickou volbu. Badatel v teoretických studiích ať raději dále nečte, protože jde o herezi nejvyššího stupně. Příslušná kapitola v úvodu říká: Jsou dvě kritéria výběru a oprávnění výzkumných aktivit EU: Především financování z veřejných prostředků samo vyžaduje oprávnění. Veřejné orgány mohou legitimně podporovat výzkum, jehož výsledky jsou „k veřejnému užitku, navíc k tomu přímému prospěchu, pro který se výzkum vůbec provádí. Druhým kritériem je Evropská přidaná hodnota. Míní se tím takový plán, který doplňuje a propojuje plány členských států, a tím je zhodnocuje. Také ovšem zahrnuje politické, sociální a ekonomické zájmy EU. Podle těchto kritérií se sestavují rámcové programy.

Konkrétně ERA staví na první místo biotechnologii, o niž má v rámci věd o životě pečovat nám nikoli neznámý genetik profesor Axel Kahn. Dnes biotechnologie představuje trh o objemu 60 miliard dolarů, což by mělo být během čtyř let čtyřikráte více. Další prioritou jsou nanotechnologie včetně biologických, pak přichází informatika v souvislosti s e-Evropou. Zvláštní program, o jehož motivaci nemůže být pochyb, je věnován bezpečnosti potravin. Také program „Udržitelný vývoj a globální změny“ má značně politický rozměr. Nadnárodním programem je vesmírný výzkum a jaderná fúze. Toto jsou pochopitelně pouze příklady, paleta úkolů je daleko pestřejší. Určité prostředky budou v rezervě, aby se dalo pružně reagovat na problémy, které se vyskytnou během řešení rámcového programu. Podle těchto zásad schválil Evropský Parlament Rámcový program 2002–2006 (COM (2001) 94 final, Brusel, 21. 02. 2001).

Takový je reálný svět. Je diametrálně odlišný od vysněného světa Viktora Dobala, ovládaného podivnou logikou, o níž mj. svědčí příklady, které dává do spojitosti s financováním vědy. Realita ukazuje, že věda byznys je, jakmile ke svému provozování potřebuje peníze. Ten, kdo je dává – daňový poplatník nebo firma – se jako normální subjekt trhu přirozeně ptá, co za ně dostane. Snad jen malou sumu na teoretické studie oželí bez takového dotazu. Ale výzkum, zejména přírodovědný, který mj. zajišťuje i zdraví pacientů, potřebuje sumy větší. Plést sem výchovu studentů je nepatřičné, ta je financována zcela odděleně od vědy. Pokud je cena mikroskopu podle teoretiků projevem ekonomické totality, pak se obávám, že svým přízemním myšlením jim nestačím. Použiji-li však test důvěry, spíše bych se obával nedbalosti nebo subjektivního zkreslení při výzkumu financovaném z veřejných prostředků, jehož kontrolou je pouze recenzent publikace. U firemního kontraktu s výstupem praktického použití je to nemyslitelné, neboť malá chyba nebo „vylepšení“ výsledků může způsobit obrovské škody. /kráceno redakcí/

Redakční poznámka: Nejen z tohoto dopisu redakci mám dojem, že jejich pisatel četl jiný článek v jiném časopise. Přečtěte si, prosím, článek Ing. V. Dobala. Pokud vyloučím osobní motivy, pak nejenže pan profesor nepochopil text článku Ing. Dobala, ale patrně ani úsilí o Evropský výzkumný prostor komisaře Philippa Busquina. Nemohl by totiž vážně napsat „Smutné je, že pan komisař nás tlačí do střetu zájmů.“ V seriálu článků Ing. V. Dobala totiž mj. jde také o nalezení odpovědi na otázku, za jakých podmínek nejsou u veřejnosti názory Jaroslava Drobníka na biotechnologie předem diskvalifikovány, protože jako biotechnolog může být zainteresovanou stranou. A vposledku je ve hře také o důvěra veřejnosti ve vědce.

Ivan Boháček