Utrum

„Máš se mnou utrum,“ slýchali jsme dříve, než jsme se vůbec začali zabývat významem slov. Toto rčení je nám srozumitelné, aniž bychom o něm přemýšleli: je konec, amen, šlus, šmytec, skončila legrace, skončily dobré časy. Přesto však není jednoduché zjistit, co je utrum. Na zvukomalebné slovo to nevypadá (importované seriálové ding by znělo věrohodněji). Vzhledem ke koncovému -um začněme pátrat v latině.

Nemohlo by být utrum protikladem k neutrum? Latinské neuter (neutra, neutrum) znamená žádný z obou, v našem případě tedy „ani femininum, ani maskulinum“. Podobně je žádným z obou i neutron, částice „ani kladně, ani záporně nabitá“. Zdá se, že k „ne-utrům“ se nám již vynořují příslušná „utra“, zkusme tedy definovat, co je „utrům“ společné. Není to právě ta volba ze dvou možností?

Latiníci vědí, že uter (utra, utrum) znamená který či kdo ze dvou. Příponu -ter (jeden ze dvou protikladných) lze vystopovat v latinských adjektivech sinis-ter (levý) oproti dex-ter (pravý), či v předponě in-ter-, tj. v (pozici) mezi dvěma. Slovanské jazyky tuto příponu převzaly už dávno, najdeme ji jak ve staroslověnském ko-tor (s jerem na konci), tak v soudobém českém k-ter-ý (dnes znamená nejen kdo ze dvou, ale i kdo z více).

Latinské utrum jsme rozebrali, a přesto jsme ve výkladu rčení nepokročili ani o kousek. Co když jsme v latinských slovnících hledali zbytečně? Musí každé slovo končící na -um či -us pocházet z latiny? Vezměme do ruky libovolný český slovník a sledujme konce slov. Jestliže podobně jako já popadnete slovník Jungmannův a narazíte na slovo útrus, uvidíte hned, že jste (v optimálním případě) šlápli vedle. Výklad hesla zní: útrus – co se utrausj, zvlaště hnugj, leyno. Experiment nám aspoň připomněl, že „to, co je na konci“, nemusí vždy být příponou. Jinak nám bohužel nepomohl. Jakkoli k útrusu bez problémů najdeme klíčové troušení, k „utrumu“ nenajdeme vůbec nic.

Je tedy utrum z našeho rčení latinské, nebo české? Existuje třetí možnost: je českolatinské. Podle V. Machka by mohlo jít o českou slovní hříčku starých kantorů, doplněnou latinskou koncovkou. Základem rčení máš utrum by pak bylo další rčení, utřít hubu, což v duchu domácího folkloru neznamená utřít hubu doslova, nýbrž utřít ji obrazně, naprázno, nasucho (viz sušit hubu). Naše utrum („utřihubum“) lze tedy interpretovat jako konec dobrých časů, v nichž nám omastek tekl po bradě.

Staří kantoři koketovali s latinou, občas pro změnu latina koketuje s námi. Z termínu latinského původu často nepoznáme, kudy k nám přišel. V článku J. Zrzavého čteme na s. 169 větu „Vesmír je psán, nikoli vokalizován“. Latinské vocalis je jednak mluvící lidským hlasem (od vox – hlas), jednak samohláska, vokál. Když se podíváme na heslo vokalizace v českých slovnících, najdeme: 1) změna hlásky (např. jeru) v samohlásku, 2) vkládání samohlásky mezi souhlásky, 3) náležité vyslovování samohlásek. Významy se vesměs vztahují k vokálu a nikoli k voxu. Jiné pojetí nabízí vocalization v angličtině: 1) vydávání hlasu, 2) to ostatní (viz výše). Biolog, čerpající hlavně z anglicky psané literatury, může psát o vydávání hlasu a jazykovědec o vzniku vokálů, aniž si překážejí. Problém nastane, když se sejdou nad tématem počátků jazyka, kde se mluví o obojím a je třeba to rozlišovat. Dlužno podotknout, že v rámci svého oboru to zpravidla každý rozlišuje perfektně. Jestliže ale biolog zažertuje, že časopis Vesmír není vokalizován, musí se češtinář ohradit, že vokalizován je, a jak! Zbývá otázka: Kdo má s kým utrum?