Delta Dunaje
Dunajská delta, to je pět a půl tisíce čtverečních kilometrů líně tekoucích kanálů, zarostlých jezer, nedohledných rákosin a neprostupných vrbových houštin, složitě protkaných soustavami písčitých hřbetů a dun. Je to místo, kam řeka po své pouti Evropou každoročně ukládá na sedmdesát milionů tun bahnitého materiálu, aby Zemi zajistila vládu nad mořem. Někdy je to zápas vyrovnaný, jindy má navrch jedna ze soupeřících stran a výsledkem je složitá mozaika, z níž lze zpětně číst pohnutou historii krajiny.
Průměrná výška dunajské delty je pouhých 40 centimetrů (!) nad mořem, takže si dovedete představit, jaké obrovské důsledky může mít jen malé zakolísání úrovně mořské hladiny, změna vodnatosti Dunaje nebo změna obsahu pevných částic v jeho vodách. Všechny tyto jevy jsou přímo či nepřímo závislé na globálním klimatu. Uvnitř delty navíc nutně dochází k vnitřním geologickým jevům, nezávislým na klimatu, například k prostorovým přesunům říčních ramen nebo k posunům ve vzájemném poměru jejich vodnatosti. Přesto dunajská delta zůstává citlivým archivem globální klimatické historie. Vysoká citlivost celého systému má ovšem svou odvrácenou stránku. Například podstatnější zvýšení úrovně mořské hladiny může celý historický záznam nenávratně zničit.
To se skutečně stalo přibližně před 5000 lety, kdy mořská hladina dosáhla svého postglaciálního maxima (asi 5 metrů nad dnešním stavem) a původní deltu bezezbytku pohltilo moře. Vynořen zůstal jen malý úsek v dnešní oblasti Pardina (viz družicový snímek pod článkem). Tehdejší pobřeží se nám dodnes zachovalo v podobě dvou písečných plážových stupňů (Stipoc a Chiliei). Dunajská delta v dnešní podobě vznikla až v následujících třech tisíciletích, v období celkového ochlazení klimatu a poklesu mořské hladiny. 
Moře přitom neustupovalo plynule, ale minimálně ve dvou vlnách, takže po sobě zanechalo dva výrazné plážové stupně (Letea-Caraorman a Cituc-Saraturile). V druhém století n. l. nastalo nové období mořské transgrese (zvyšování hladiny světového oceánu), které postup pevniny konečně zastavilo. Asi před sedmi sty lety navíc došlo v prostoru dunajské delty k další změně s dalekosáhlými důsledky: Nejsevernější rameno Chilia odvedlo původně nejaktivnějšímu Svatojiřskému rameni větší část vody. Nově probuzený tok, který se předtím spojoval s prostředním ramenem Sulinským a neměl vlastní ústí, si brzy prorazil plážovým stupněm Letea přímou cestu k moři.
Ani dnes není delta Dunaje stabilní ekologický systém. V ústí nejaktivnějšího ramene Chilia pozorujeme dramatické změny, neboť pevnina zde postupuje na úkor moře o celých osmdesát metrů za rok, a to dokonce navzdory současnému zvyšování hladiny světového oceánu (viz Vesmír 80, 494, 2001/9). Důsledky současného zvyšování mořské hladiny se ale asi před padesáti lety začaly projevovat v jižní části území. Nejmladší plážové stupně (Chituc a Saraturile) tak opět pohlcuje Černé moře, a to rychlostí až 17 metrů za rok.
Vidíme, k jak dalekosáhlým změnám může v poměrně krátké době v ústích řek dojít. Proto se nemůžeme divit, že Hérodotos popisoval v polovině 5. století př. n. l. v ústí Dunaje (ř. Istros) pět koncových ramen, Ovidius (který tu o čtyři století později žil ve vyhnanství) ramen sedm a Plinius starší za dalších sto let již opět jen šest. Všichni přitom prokazatelně vycházeli z vlastního pozorování.
Jakým způsobem ovlivňuje dramatická geologická historie biologickou rozmanitost dunajské delty, krajiny jinak zoufale ploché (a zdánlivě tedy jednotvárné)? Překotné geologické procesy neustále rozbíhají rozmanité řetězce sukcesních změn a stavějí do protikladu často nejextrémnější stanoviště. Tak se například rozsáhlá sladkovodní jezera s hladinami porostlými kotvicí 1) a nepukalkou 2) mohou ocitnout v těsném sousedství s vyprahlými písečnými dunami pokrytými trsy static 3) a našedlými chuchvalci máček. 4) Bíle zářící ústřicové lavice kontrastují s plovoucími ostrovy rákosu. Vysychavé zasolené pánve s řídkou slaniskovou vegetací jsou obklopeny hustými vrbovými houštinami na mladých náplavech. Na starších, již stabilizovaných plážových stupních (především Letea a Caraorman) se během času mohly vyvinout hnědé půdy. Zde najdeme impozantní dubové lesy, 5) kterým množství liánovitých rostlin (břečťan, chmel, plamének, réva lesní a vzácná Periploca graeca, dosahující až 25 metrů délky) dodává exotický vzhled. Rozmanité typy stanovišť a rostlinných formací jsou samozřejmě domovem mnoha druhům živočichů (viz rámeček).
Zdá se, že rychlost geologických procesů na jedné straně a biologická diverzita na straně druhé mohou být v určitých případech ve vztahu přímé úměrnosti. Dunajská delta je pro to dobrým příkladem. Naopak ukázkou geologicky mimořádně stabilních, a přitom druhově bohatých ekosystémů mohou být tropické deštné lesy či izolovaná vrcholová plató stolových hor (viz Vesmír 75, 557, 1996/10 a Vesmír 77, 677, 1998/12). Rozmanitost ve světě přírody zřejmě vzniká ze zoufalé nudy, nebo naopak z přemíry podnětů. Možná analogicky ke světu člověka.
Obrázky
Poznámky
HOSPODÁŘSKÉ VYUŽÍVÁNÍ DELTY
Delta Dunaje zůstávala poměrně dlouhou dobu stranou zájmu techniků a národohospodářů a zachovávala si původní ráz obrovského evropského mokřadu. […] Teprve od padesátých let minulého století došlo k plánovitému ataku na deltu v několika směrech, jehož hlavním cílem mělo být získání orné půdy a výstavba rybochovných nádrží, doplněná o umělé zavlažovací a odvodňovací systémy. Od počátku padesátých let se datuje výstavba nádrží pro chov ryb, které byly na počátku devadesátých let vybudovány na ploše 53 000 ha. Ročně se lovilo v deltě kolem 20 000 tun ryb, což představovalo víc než 50 % produkce sladkovodního rybářství v Rumunsku. Ceaşeskův program na hospodářské využití delty byl zaměřen především na získávání orné půdy postupným vytvářením suchých poldrů, jejichž výstavba byla provázena obrovskými zásahy do vodního režimu zvláště v severní části delty. Výsledkem bylo sice postupné získání téměř 100 000 ha ohrázovaných ploch připravených pro hospodářské využití, ovšem intenzivní zemědělské hospodaření se týkalo jen menší poloviny této plochy (cca 40 000 ha). Lokální změny vodního režimu vyvolané výstavbou nových kanálů, hrází, odvodňovacích systémů a přečerpávacích stanic a současně umělá izolace velkých ploch delty od hlavního toku Dunaje vedly k narušení celkové cirkulace vody v deltě, a tím k postupné degradaci vodních ekosystémů. Životní prostředí se pro mnohé rostliny i živočichy totálně změnilo, tyto druhy začaly rapidně mizet a delta ztrácela svoje hlavní funkce. Stoupající znečistění přitékajících i místních vod, rozkolísanost průtoků v hlavním toku, zvyšování koncentrace těžkých kovů, organofosfátů a dalších cizorodých látek v sladkovodních ekosystémech i v Černém moři a další doprovodné projevy civilizačního procesu urychlovaly kolaps celého území. V roce 1958 začal v Braile fungovat také nový kombinát na výrobu celulózy, který začal zpracovávat tisíce tun rákosu těženého v deltě, často bez respektu k vyhlášeným ornitologickým rezervacím. Současně deltu ohrožovaly projekty, které byly zaměřeny na těžbu písků nebo na těžbu ropy a doprovázeny byly budováním nových kanálů či přestavbami starých.
OCHRANA PŘÍRODY
Ochrana přírody nemá v deltě dlouhou tradici, i když první rezervace – les Letea a hnízdiště pelikánů na jezeře Roşca – byly vyhlášeny už v roce 1940. Komise na ochranu přírody při Akademii věd vyhlásila 3 velkoplošné rezervace na ochranu ptáků: Roşca – Buhaiova (15 400 ha), Perişor – Zatoane (15 200 ha) a Periteaşca – Leahova (3900 ha). Další menší lokality byly chráněny před intenzivním hodpodářským tlakem. Dne 27. 8. 1990 byla delta Dunaje vyhlášena Biosférickou rezervací o celkové rozloze 442 000 ha a r. 1991 byla zařazena na Seznam mokřadů mezinárodního významu Ramsarské konvence. Zákon o Biosférické rezervaci Delta Dunaje schválil rumunský parlament 21. 10. 1993. Do 1. zóny (nejvyššího stupně ochrany) bylo zahrnuto celkem 18 lokalit o ploše 51 600 ha. Do těchto lokalit není povolen vstup a je zde vyloučena jakákoli činnost člověka. V druhé, přechodné zóně s přísným ochranným režimem, se nachází celkem 223 300 ha, z čehož je 103 000 ha v přímořském pásmu. Ve třetí zóně (11 425 ha) jsou plánované revitalizace, které byly v první fázi nasměrovány na přeměny umělých poldrů Babina (2200 ha) a Cernovca (580 ha) v severní části delty. Revitalizační projekty pro rumunskou i ukrajinskou část delty jsou realizované v rámci mezinárodního projektu GEF – Biodiverzita a byly dotovány částkou 4,2 milionu amerických dolarů. Cílem by mělo být přetvoření cca 100 000 zničených ploch na fungující mokřady. Ve čtvrté zóně zůstávají tradičně hospodářsky využívané plochy (cca 300 000 ha). Součástí ochranářských projektů je i zpřístupnění vybraných lokalit pro organizovanou turistiku.
O dodržování zákona na ochranu přírody a organizování výzkumných i revitalizačních projektů se starají místní instituce, jako Danube Delta Biosphere Reserve Authority nebo Danube Delta Research and Design Institute. Na koordinační a poradenské činnosti se podílejí i mezinárodní instituce jako WWF Germany, WWF-Auen-Institut nebo Green Danube Programme.
DUNAJSKÉ VODY
Dunajským korytem před první bifurkací nad Tulceou protéká průměrně 6453 m3/s (údaje z let 1921–1980). V roce 1970 byly naměřeny vysoké průtoky dosahující až 15 500 m3/s a naopak v roce 1921 byl zjištěn minimální průtok 1350 m3/s. Vůbec největší průtok byl naměřen v roce 1897 (pozn. red.: srovnej s Vesmírem 76, 464, 1997/8) při katastrofálních povodních, kdy v řece přitékalo každou sekundu 35 000 m3. V tomto období také vznikl základ ostrova Sacalin. Materiály, kterých dunajské vody přinášejí kolem 60 milionů tun za rok, jsou z velké části ukládány právě při ústí hlavních ramen. Severní Kiližské rameno, měřící 120 km, je nejdelší, místy kilometr široké a také nejhlubší – 36 metrů. Rameno je také nejvodnatější (60 % dunajských vod), vytváří spousty ostrovů i vedlejších ramen a je splavné i pro námořní lodě, které tudy plují do ukrajinského přístavu Izmail. Středem delty vede přímo k moři 63 km dlouhý Sulinský kanál, který byl budován v letech 1862 až 1903 pro potřebu námořní dopravy. Původní přirozené rameno bylo napřímeno, zkráceno o 20 km a v jeho zúženém ústí byla postavena 7 km dlouhá hráz do moře, aby se snížila sedimentace v tomto prostoru. Maximální hloubka je 18 m a korytem protéká 19 % vod. Nejstarší Svatojiřské rameno, které odvádí 21 % dunajských vod s maximální hloubkou 26 m, je 113 km dlouhé, má řadu původních meandrů, z nichž už některé byly odříznuty a plavební dráha zkrácena. Celková plocha dunajských ramen a kanálů je 99,5 km2 a jejich celková délka téměř 3500 km. V letech 1920–1940 vznikly první velké umělé kanály (Litcov, Crasnicol, Pardina) a další po roce 1960. Vlastní plocha delty ohraničená severním a jižním ramenem zaujímá 2541 km2, ve které se nachází spousta sladkovodních jezer včetně těch největších: Dranov 2170 ha, Roşu 1445 ha nebo Gorgova 1377 ha. Dalších 50 jezer má plochu větší než 250 ha. V depresích se vytvořily zajímavé jezerní komplexy Matita – Merhei – Trei lezere a Roşu – Puiu – Lumina.
Ukázky v rámečcích jsou z připravované knihy MIROSLAVA ŠEBELY „Dunajská delta – barvy, vůně a hlasy přírodního ráje“, Moravské muzeum, Brno 2001; 180 stran, 250 barevných fotografií, 35 barevných ilustrací, CD s autentickými nahrávkami. Kniha vznikla na základě 14 přírodovědných expedicí, které podnikl autor do dunajské delty v letech 1979–1994.
DELTA NA MAPÁCH
První písemná zmínka o Sulině je z roku 950, osada Sfintu Gheorghe stála již v roce 1327. První pokus zmapovat deltu učinil Georg Reichersdorfer, notář ze Sibiu, který v roce 1595 vytvořil mapu delty, kde zakreslil 4 hlavní dunajská ramena. Za první kvalitní a použitelnou mapu je považováno dílo anglického kapitána Spratta z roku 1856. V tomto roce byl také postaven před vyústěním Svatojiřského ramene tzv. turecký maják, jehož torzo je dnes ukryté hluboko v pobřežních rákosinách. Už v roce 1909 vydal pro potřeby rybářů rumunský inženýr Vidrascu mapu delty v měřítku 1:50 000
ŽIVOČICHOVÉ
Stejně jako se zde pro jednotlivé biotopy vyskytují vyhraněná společenstva rostlin, nacházejí zde vhodné podmínky pro svoji existenci i nejrůznější živočišné druhy. Velmi bohatá je fauna bezobratlých, jejíž zástupci osídlují zvláště lesní komplexy Letea a Caraorman v ohromné druhové pestrosti. Delta Dunaje je ale především známá svým rybím bohatstvím, které nemá na evropském kontinentě obdobu. Do roku 1991 zde byl zjištěn výskyt 156 druhů ryb, z čehož bylo 45 druhů sladkovodních, 31 druhů brakických vod a 80 druhů mořských. Obdobně je delta významnou ornitologickou lokalitou, kde již bylo zjištěno 325 druhů ptáků, z nichž zde 170 druhů hnízdí a ostatní se zde pravidelně zastavují při jarním a podzimním tahu. Mezi ptáky je možné zastihnout nejen zástupce evropské ornitofauny, ale i druhy typické pro zoografickou oblast mediteránní, mongolskou, sibiřskou či arktickou. I mezi savci se v deltě dosud vyskytují vzácné druhy šelem, jako je např. kočka divoká (Felis silvestris), vydra říční (Lutra lutra) nebo norek evropský (Lutreola lutreola), který zde nachází jedno z posledních útočišť v Evropě.
Z HISTORIE DELTY
Rumunský geolog N. Panin formuloval v roce 1983 časový vznik delty v posledních tisíciletích takto: během 11. a 12. století př. n. l. se vytvořil litorál na úrovni Letea – Caraorman. V letech 8900 až 7200 př. n. l. se vytvořila delta v oblasti Sfintu Gheorghe, a teprve později (7200–2000 př. n. l.) se vytvořila delta v okolí Suliny. Před 4000 let se vytvořila současná podoba delty v oblasti Sfintu Gheorghe a Chilia Veche. Tato tzv. sekundární delta se nachází v trvalém procesu sedimentace říčních náplavů a vytváření nové pevniny. Na některých místech při ústí Kiližského ramena dělá roční nárůst pevniny až 80 m. Toto rameno začalo odvádět větší množství vody až od poloviny 18. století a míra sedimentace se všemi průvodními jevy je zde nejvyšší. Poměrně velká vesnice Chilia Veche měla v minulosti mnohem větší význam jako důležitý přístav ležící asi 6 km od moře. Během posledních 340 roků se vesnice vzdálila od mořského břehu na 45 km a zůstala jen nevýznamnou rybářskou a zemědělskou vesnicí. Obdobně postupuje sedimentace při ústí Svatojiřského ramene mezi ostrovem Sacalin a vlastním pobřežím a také při vyústění Sulinského kanálu. Maják postavený v roce 1802 na konci tohoto kanálu se nyní nachází asi 2 km ve vnitrozemí uprostřed Suliny. Z hlediska hydrologického se celé území dělí na říční deltu, která zahrnuje západní část od dělení ramen až po úroveň primárního litorálu Letea – Caraorman – Crasnicol (tvoří asi 48 % plochy delty) a na deltu fluviomarinní, zaujímající část směrem k mořskému pobřeží (30 % plochy delty).
[…] Historických pramenů, které by popisovaly deltu, není mnoho a ty nejstarší se týkají především charakteru vyústění toku Dunaje do Černého moře. Vůbec první zmínka je od Hérodota z Halicarnasu (484–425 př. n. l.), který při popisování vojenského tažení Dariuse proti Skytům v roce 5l4 př. n. l. zaznamenává 5 hlavních ramen Dunaje ústících do moře. Geograf a filozof Strabon (63 př. n. l. až 19. n. l.) popisuje 7 ramen a ostrov Peuce před vyústěním jižního ramene. Antický spisovatel Plinius (23–79 n. l.) popisuje 6 ramen a také největší jezero Halmyris. Řecký astronom a geograf Ptolemau (90–168 n. l.), známý jako Claudios Ptolemaios, popsal detailně v díle Geographia sedm vyústění. První, nejsevernější, nazval Psilon, Spireostoma nebo Thiagola, druhé nepojmenoval, třetí nazývá Borionstoma, čtvrté Pseudostoma, páté Calostoma (dnešní vyústění Sulinského kanálu), šesté Naracionstoma a sedmé jižní Hieronstoma (dnešní Svatojiřské rameno).
Ke stažení
Článek ve formátu PDF [1,43 MB]- Obrazová příloha ke článku ve formátu PDF [331,16 kB]
O autorovi
Petr Pokorný
Doporučujeme
Divocí kopytníci pečují o krajinu
Relativistický čas – čas našeho světa
