JOZEF KELEMEN: Postmoderný stroj

Dnešní stroj ještě není natolik autonomní, aby byl odolný vůči určitým způsobům svého použití – to je jedna z úvah, které autor předkládá čtenářům. Pokračuje: Vinou této specifické nedokonalosti se občas dostává do rukou nezkušeným a neodpovědným nebo zlomyslným lidem, kteří ho mohou zneužít. Ale přes všechno… technika nás neodděluje. Technikou se sbližujeme v každém významu tohoto slova (s. 118).

Kniha obsahuje úvahy o dávné lidské snaze ulehčit si práci, odhalit tajemství, které je zdrojem snahy po dalším poznávání, až po vizi budoucnosti. J. Kelemen se snaží vymezit proměnlivé rozhraní mezi já a strojem v postmoderní době a nevyhýbá se ani vytyčení málo diskutovaných otázek, jako je např. pronikání strojů do našeho těla: ...Takže dveře pro kyborgizaci, pro pronikání techniky čím dále tím hlouběji do nás, do našich těl a přes nervovou soustavu i do naších myslí, jsou otevřeny dokořán (s. 113–114).

V informaci o Kelemenově práci si chci povšimnout dvou problémových okruhů: charakteristiky postmoderní doby a proměňujícího se přístupu, který se prosazuje v umělé inteligenci jako vědě.

Nejprve je o postmoderně zmínka v souvislosti s vymezením rozhraní stroje a já v této době. Kelemen píše: Takže jako bychom dospěli do té části dějin, pro kterou bude spíše charakteristické hledání shody než existence shody po dobu nějakého historicky významnějšího období (s. 27). Polemizuje přitom do jisté míry s E. Gálem, který se domnívá, že existuje doba, v níž protiklady mohou existovat vedle sebe a jsou přitom považovány za normální a samozřejmé, protože neexistují kritéria, která by umožnila jeden z protikladů vyloučit. Tato doba však nemůže trvat dlouho. Zároveň je nutné vidět dobu hledání shody v perspektivě toho, k čemu Kelemen dospívá jako k vizi opírající se o Rortyho východisko. Rorty se domnívá, že ve společnosti, která nebude mít za cíl zajistit větší pohodlí, ale udržet dosavadní, bude racionalita totožná s úsilím o takovou společnost a ne s objektivitou. To znamená, že… z hlediska člověka této doby už nebude potřeba něco měnit. …Pravdou se stane to, co bude schopno zachovat bezkonfliktnost, co všichni bez problémů přijmou. …Člověk té doby bude prožívat dobrodružství udržování homeostáze (s. 115).

V těchto souvislostech je nutné vidět také demarkaci mezi člověkem a postmoderním strojem, jak je v práci vymezena.

Postmoderní stroje jsou kombinací silných a šikovných strojů (s. 21). Jsou to stroje, kde se původní představa vztahu použivatele a používaného mění v mnohem komplexnější vztah zprostředkované závislosti. Stroje nás již dnes živí a postupně o nás začínají rozhodovat. Je skutečně neuvěřitelné, kolik ze svých aktivit na stroje postupně přenášíme a s jakou rychlostí tento trend postupuje. J. Kelemen nastiňuje procesy, které předurčují podobu budoucnosti: technizace inteligence, technizace životního prostředí, kyborgizace těla, technizace emotivity a kreativity (s. 112).

Vztah já a stroje v postmoderní situaci je vztahem rovnocenným. Budoucí stroj nebude nástroj ani konkurent, nebude to chladný a výkonný předmět, kterému se nevyrovnáme (s. 21). ...Je to například kardiostimulátor. Ten dnešní (s. 28)! ...Není pravda, že technika nás vzájemně odděluje. ...Technika, to jsou přece knihy. ...Technika, to jsou i prostředky, pomocí nichž se k hladovějícím dostává potrava, k nemocným léky, k zoufalým hlas povzbuzení a k bezstarostným obraz o bolestech trpících. Technika nám poskytla možnost vymanit se ze zotročujícího každodenního boje o přežití a otevřela prostor novým prospěšným aktivitám (s. 117). Tyto pasáže je možno dále rozvádět, nebo s nimi polemizovat. Mají inspirativní potenciál, vrhají nový úhel pohledu, pomocí nějž můžeme lépe chápat jáství. To má na mysli J. Kelemen, když cituje M. Minského:

Věda o počítačích přemění naši kulturu. Ne proto, že je o počítačích, ale spíš proto, že nám pomůže pochopit náš mozek. ...Pomůže nám pochopit, co jsou to poznatky. Naučí nás, jak se učit, jak myslet a jak cítit, a pak budeme schopni změnit sebe samé. Změní se tím celá naše věda a humanistika (s. 112).

Postmoderní dobu můžeme chápat v tom smyslu, jak je zde charakterizována, to znamená jako dobu hledání shody a také jako dobu, ve které chybějí kritéria, na jejichž základě bychom mohli vylučovat protiklady. Je možné, že se dnes protiklady vyostřují, aby daly vznik rozporu v hegelovském smyslu, a že se tím vyjasní, co je přežité, a zdůrazní se to nové.

Další možnost je, že místo zaměření na rovnováhu mezi společností a přírodou a prožívání dobrodružství homeostáze nás čeká další překotný rozvoj. V něm již ani dosavadní zaměřenost poznání na odkrývání (a tím odhalovaní pravdy ve skutečnosti) nám již nebude stačit, a tak začneme s konstrukcí nových skutečností, nových světů. Jestli i v této situaci bude vztah já ke strojům vztahem rovnovážným, bude zřejmě záviset na tom, jaké tyto stroje budou, k jakým účelům budou konstruovány. Přes tyto a snad i další možnosti při interpretaci postmoderní doby je na Kelemenově práci cenný náhled na proměny dneška prostřednictvím úlohy strojů a našeho vztahu k nim. Oproti častému a rádoby humanistickému odsuzování techniky autor nejen nezapomíná vidět i všechny pozitivní rysy, ale navíc se zabývá proměnou člověka i strojů a jejich veskrze novou symbiózou.

Problematika měnícího se charakteru umělé inteligence jako vědy prolíná celou Kelemenovou prací. Umělou inteligenci je však možno vidět jako zvláštní případ vědy v obecné poloze. I ta se, podle autorova názoru, mění. Je to možné vidět zejména tehdy, díváme-li se na vědu prizmatem umělé inteligence a umění.

Co se ve vědě mění především, je stanovisko pozorovatele, který není nestranný a na objekt zaměřený. …Dostáváme se do situace, kdy by mělo pozorovací JÁ říci něco o pozorovaném JÁ, aniž by si z něj nejprve vytvořilo pozorované TO (s. 86), říká Kelemen o problémech pozorování v umělé inteligenci. Tato subjektivizace objektu je však asi rysem obecnějším, snad dokonce přesahujícím vědu a mířícím k metamorfóze struktury společnosti.

Dnes se věda snaží být objektivní, jaká však bude věda budoucnosti? Bude založena na subjektivních rozhodnutích (jak Kelemen interpretuje hlavní Kuhnovu myšlenku), nebo bude věda usilovat o pravdu jako zdůvodněnou víru v to, jak se věci mají? (zde jde o Rortyho myšlenku, s. 87–88). Teze o pravdě jako něčem, na čem se vědci shodnou, se objevuje v posledních letech velmi často. Stačí připomenout Popperův názor, že všechno naše vědění je jen věděním hypotetickým. To, co získáme v nejlepším případě, je hypotetické vědění: to je všechno, co můžeme mít. Naše nejlepší vědění je vědecké vědění, to je zdaleka to nejlepší vědění, které máme; a přesto i věděcké vědění je jen hypotetické. ¹⁾

Je-li všechno vědění jen hypotetické, znamená to zároveň absenci absolutního důkazu o pravdě: ...Renesanční člověk postřehl, že pravda by mohla být i tím, co má před očima, …pravda se zakládá na smyslově vnímatelné skutečnosti (s. 85). Takto podle J. Kelemena vznikaly základy novověké vědy. Na budoucí podobu vědy se pak dívá očima umělé inteligence. Pro ni se stal ústředním problémem člověk a ptá se: Končí při JÁ celá věda, nebo jen ta, která dominuje od Descarta až po dnešek – věda moderní doby? (s. 90). Dále pak nastiňuje vývoj umělé inteligence, přičemž zdůrazňuje přesun zájmu od konstrukce takových strojů, v nichž vše bylo reprezentováno v ústřední jednotce, ke strojům, které jsou jednoduché, avšak zároveň jsou propojeny do societ, z nichž se může vynořit racionální chování.

Jde tedy o změnu v metodologickém přístupu, otočení či převrácení přístupu oproti tradičnímu. Autor to přibližuje na metafoře šera, které není hybridem mezi světlem a tmou, ale světlo a tmu je možné vidět i jako opak šera (metafora je vypůjčena od P. Sýkory, s. 99). Umělá inteligence toto otočení demonstruje v celé šíří, zejména tím, co přináší nová umělá inteligence. Ta se soustřeďuje na konstrukci systémů nevycházejících z představy centralizované architektury (s. 105), ale pracujících na principu reaktivity a decentralizované struktury. Tento obrat J. Kelemen podrobně rozebral ve své předchozí práci ²⁾ a poukazuje na to, že v nové umělé inteligenci již není centrálním problémem reprezentace vnějšího světa v jednotce umělé inteligence, jak tomu bylo dříve, protože ...svět sám je svou nejlepší reprezentací (s. 106). Dominantou se stává... problém bezprostředního kontaktu systému s prostředím (s. 107). Jinými slovy nejde o to, jak do jednotky umělé inteligence dostat mysl, problémem se stalo tělo autonomního racionálního agenta (s. 108). Tělo se vždy dostává do odlišných podmínek, a tím i jeho pocity budou vždy odlišné. Tělo subjektivizuje činnost robotických systémů (s. 108).

Je možný takový obrat ve vědě obecně? A je nutný? Jde o subjektivizaci poznání také v dnešní vědě? Domnívám se, že určité rysy, i když snad v poněkud jiné poloze, se začínají ve vědě objevovat. Jde o takové rysy, jakými jsou pojetí pravdy jako dobře zdůvodněné víry v to, jaká skutečnost je, nebo chápání pravdy jako toho, na čem se vědci shodnou. Subjektivizace v přístupu vědy k pravdě má ovšem více stránek. Patří k nim vidění toho, co je problém; ve volbě prostředků; v interpretaci mlhavých faktů; a v neposlední řadě v imaginacích zakládající konstrukce nových světů. To vše jsou však jen příznaky, za nimiž se (alespoň ve vědě) bude vždy skrývat úmorná práce prostupování realitou a přísné stanovení podmínek, za nichž mohou poznatky platit všeobecně.

Kelemenova práce je osvěžující. V mnohém jde spíše o esejistickou formu, která dává vyniknout lehkosti klenby při přecházení od jednoho tématu k druhému, a zároveň umožňuje nahlédnout současné problémy robotiky v originálních souvislostech. Autor nebojácně vyjadřuje svůj názor, nic nezamlžuje, neuhýbá. Budoucnost – a doufám, že nepříliš vzdálená – prokáže, které z nabídnutých souvislostí jsou oprávněné.