(NE)ZÁVISLOST HODNOCENÍ

Chtěl bych upozornit na poučný článek „Nepotism and sexism in peer-review“ (Nepotizmus a sexizmus v nezávislém hodnocení), který vyšel v Nature 378, 341, 1997. Autorky Christine Venneras a Agnes Wold v něm popisují svůj výzkum, v němž hledaly příčinu nižší úspěšnosti žen v soutěži o získání vědeckých grantů u švédské Medicínské výzkumné rady. Zjišťovaly korelaci mezi bodovým hodnocením, které získal daný projekt, a vědeckou produktivitou předkladatele danou počtem jeho publikací násobeným průměrným počtem citací v daném časopise. Ukázalo se, že zatímco v rámci jednoho pohlaví je tato korelace zcela jasná, ženy v nejvyšší kategorii nedosahovaly ani takového hodnocení jako muži, jejichž vědecká produktivita byla až čtyřikrát nižší. Jako muž ponechávám tuto korelaci bez komentáře. Dál bych rád upozornil na jinou velmi zajímavou korelaci, kterou autorky nazvaly „Friendship bonus“. Ukázalo se totiž, že laboratoře spřízněné s některým členem komise dostávaly vyšší hodnocení než laboratoře bez podobného napojení. Korelace byly téměř navlas stejné.

Na článku je pro mne nejzajímavější to, že vůbec mohl vzniknout. Obecně se totiž výsledky hodnocení systémem peer review vůbec nezveřejňují, natož aby se zveřejňovala jména hodnotitelů. Ve Švédsku ale existuje Zákon o svobodě tisku, který zaručuje individuální přístup ke všem údajům státních nebo obecních orgánů s výjimkou těch, které jsou vyjmenovány Zákonem o tajemství, tj. údajů, které by mohly ohrozit bezpečnost státu, mezinárodní vztahy nebo občanovu osobní integritu. Autorky přinutily úředníky Medicínské výzkumné rady soudně k vydání potřebných dat. To, mimo jiné, vedlo k praktickému zániku klasického per reviewing systému ve Švédsku, protože dnes již není tajná ani identita hodnotitele, ani jeho hodnocení. Nezdá se, že by v důsledku toho nějak významně poklesl počet lidí ochotných hodnotit projekty.

Švédsko se nám v lecčems podobá: především velikostí státu a tím, že v posledních letech byl významně omezen a změněn tok prostředků do vědy ze státního rozpočtu. Také náš peer reviewing systém trpí mnoha podobnými nešvary, jakými trpěl systém švédský. Je veřejným tajemstvím, že „Friendship bonus“ je u nás základem, nikoli zkreslením, mnoha hodnocení. Účastnil jsem se několika diskusí o hodnocení grantu, kde hodnotitel před přečtením textu uvažoval, jestli si může dovolit grant nedoporučit. Na rozdíl od Švédska u nás neexistuje povinnost zveřejňovat to, co není předmětem státního tajemství. Zato u nás existuje všeobecná ukecanost a drbárna, takže se člověk z druhé ruky a nepřímo dozví i to, co je předmětem státního tajemství, mnohdy ve velmi zkreslené formě. Mám pocit, že u nás by k pročištění atmosféry všeobecného podezírání a k objektivitě rozhodování přispěl přístup k údajům o rozohodování komisí v grantových agenturách, kterých máme, mimochodem, alespoň desetkrát více než nepoměrně bohatší Švédsko.¹⁾