Cholesterol – další kapitola

Manželé Parsighianovi se jednoho dne roku 1994 dozvěděli, že tři z jejich čtyř dětí trpí vzácnou genetickou poruchou, která vede k chorobě nazývané Niemanova-Pickova nemoc typu C. Na to, že se vyskytuje s četností jeden případ na milion lidí, je to opravdu mimořádná smůla. Smůla o to zoufalejší, že vyhlídky postižených dětí jsou nadmíru chmurné: není pravděpodobné, že se dožijí dospělosti. Buňky lidí s touto chorobou neumějí zpracovávat cholesterol. Jejich organizmus je posléze zaplaven lipidy (mastnými kyselinami). Silní lidé zoufalství nepropadají. Parseghianovi spolu s dědečkem Arem Parsighianem, známým univerzitním fotbalovým koučem, založili v roce 1994 nadaci, pro niž získali 6 milionů dolarů, aby podporovali výzkum této nemoci.

V americkém časopise Science se objevily 11. července hned dvě práce, které vznikly mj. i s podporou nadace. První z nich má 38 autorů (a je mezi nimi i MUDr. Milan Elleder z 1. Lékařské fakulty UK). Vypadá to tak, že se podařilo vystopovat dva geny – NPC1 a NPC2, které jsou příčinou zmíněné nemoci. Lokalizovat tyto geny nebylo zdaleka jednoduché, svědčí o tom i vysoký počet autorů práce. Někteří z nich se tím zabývali kolem 20 let! Dopomohly jim k tomu dokonce umělé chromozomy kvasinek. Když se totiž podařilo zúžit oblast hledání na 1,5 milionu párů bází dlouhý úsek na 18. chromozomu, přidávali ke kultuře buněk chromozomy kvasinek, které obsahovaly různé části tohoto úseku, a hledali ty buňky, které cholesterol zpracovávat uměly. Ty musely mít normání kopii genu. Tak se jim podařilo zúžit hledanou oblast na 300 000 bází. A když se ještě u myší, které trpěly stejnou poruchou, nalezl odpovědný gen na stejném chromozomu jako u lidí, zůstali již jen dva kandidáti. Jeden z nich byl u myší méně aktivní. Závěrečné srovnání tohoto genu s lidským již jen potvrdilo identitu obou genů. (Science 277, 180–181, 228–231, 232–235, 1997). Za poznání regulace metabolizmu cholesterolu, zejména u familiární hypercholesterolemie, byla udělena Nobelova cena r. 1985 J. L. Goldsteinovi a M. S. Brownovi (viz Vesmír 65, 70, 1986/2). Díky jim bylo známo mnohé z počátků a konce „cesty“ cholesterolu buňkou. Nevědělo se, jak se cholesterol uvolňuje z lyzozomu do jiných částí buňky. A to je právě prostor pro Niemanovu-Pickovu chorobu. Známe gen a jím kódovaný protein, máme zvířecí model ...

Pro jedno ze tří Parseghianových dětí je již pozdě. Kdo by si nepřál, aby to od určení genu k nalezení léčebného postupu netrvalo příliš dlouho?