Vakcina proti aidsu?

Začátkem května proběhla sdělovacími prostředky zpráva informující o vakcině schopné ochránit šimpanze před nákazou HIV. Pokus byl komentován jako pokrok ve vývoji očkovací látky proti HIV a vůbec v boji proti aidsu. Bez ohledu na to, zda je takovýto optimizmus opodstatněný, jde bezpochyby o věc zasluhující pozornost.

Vývoj vakciny je komplikován především vysokou variabilitou HIV, která způsobuje, že protilátková imunita, vytvořená proti jednomu kmeni, nedokáže zabránit infekci kmenem odlišným. Protilátky jsou totiž většinou schopny rozeznat pouze protein, proti němuž byly vytvořeny, či velmi podobný. Proto není možná příprava vakciny tradičním způsobem, založeným na použití mrtvých či oslabených virových kmenů. Navíc v boji proti virové infekci je nutná ještě buněčná imunita, což znamená, že tzv. cytotoxické lymfocyty hostitele jsou schopny zničit vlastní buňky napadené virem a zabránit tak jeho další replikaci. Buněčná imunita je sice těsně svázána s imunitou protilátkovou (cytotoxické lymfocyty i buňky produkující protilátky jsou řízeny buňkami ze stejné podskupiny „pomocných“ T-lymfocytů), je však tradičními vakcinami povzbuzována jen nedostatečně. Přitom právě v boji organizmu proti HIV má neobyčejný význam – většina virové nálože organizmu je totiž ukryta v T-lymfocytech hostitele a malá část pacientů, kteří jsou dlouhodobými nositeli HIV bez jakýchkoli známek onemocnění, má buněčnou imunitu velmi dobře vyvinutou.

Skupina amerických badatelů se proto rozhodla použít tzv. DNA vakcinu, což je vlastně kousek genetické informace viru kódující protein, který je relativně neměnný v rámci různých kmenů. Tyto kousky DNA (plazmidy) se dostanou do hostitelských buněk, v nichž je kódovaný protein syntetizován a posléze „vystaven“ na buněčné membráně, kde povzbuzuje především buněčnou, cytotoxickou imunitu. Celkem tři šimpanzi byli imunizováni vakcinou obsahující dva různé plazmidy kódující strukturální a povrchové proteiny HIV. Po osmi dávkách vakciny byla u dvou ze tří šimpanzů prokázána odpověď buněčná (cytotoxická) a u všech tří i odpověď protilátková. Dvě zvířata s nejlepší buněčnou i protilátkovou odpovědí byla potom pokusně infikována odlišným kmenem HIV, než který byl použit při přípravě vakciny. U obou došlo po přechodné viremii (přítomnosti virů v krvi) ke kompletnímu vymizení infekce HIV, zatímco kontrolní (neočkované) zvíře onemocnělo.

Přes pozitivní vyznění tohoto pokusu zůstává řada nejasností:

Na ostatní výše položené otázky se snaží odpovědět další pokusy. V současné době např. probíhá multicentrická studie zkoumající vliv DNA-vakciny na imunitu u lidí, kteří již jsou nositeli HIV. Nezbývá než další výsledky pečlivě posuzovat v kontextu výsledků již dosažených. Cesta k vytvoření skutečně účinné vakciny je sice možná ještě daleká, ale pokračuje. (Nature Medicine 3, 501 a 526, 1997)