Od pasení k spasení, nebo naopak?

Zdánlivě obě slova znamenají totéž, první je podstatné jméno odvozené od nedokonavého slovesa, druhé od dokonavého. A přece druhé neoznačuje (jenom) výsledek děje obsaženého ve slově prvním. Spasení k spásat, spasení k spasit... nedá mi to, abych zas jednou nepolitovala cizince studujícího češtinu – jak mu vysvětlit, že v prvním případě jde „o ovce“, v druhém „o duši“? Koneckonců, ono už to bečící zvíře jakoby mělo – alespoň v symbolice – k spasení (duchovnímu) blíž, než jeho nebohý mečící protějšek. Těžko dnes odhadnout, jak přesně koza, vcelku skromné zvíře, k tak „špatné pověsti“ přišla, zda pro svou „tvář“, nebo domnělou potměšilost.

Všeslovanské sloveso pásti znamenalo chránit, opatrovat. Původní význam je dochován ve slovech spása a spasiti (spasti je utvořeno ze slovesa pasti starobylou předponou s-). Staroslověnský spas je Spasitel, tedy ochránce (viz text litanické písně „Hospodine, pomiluj ny“, zmíněné v Kosmově kronice k r. 1055, bude tedy ještě starší: „Ty, spase všeho mira, spasiž ny; i uslyšiž, Hospodine, hlasy našě!“). Zdá se, že ze slova spasit ve významu chránit či pečovat se vyvinulo hlídat a konečně i hlídat dobytek. Spása je záchrana od záhuby, zprvu snad záhuby duše, později záhuby vůbec.

Také v latině najdeme sloveso pascere (participium pastus), které znamená pást, krmit, živit, sytit, a od něj odvozené slovo pastor označuje pastýře dobytka, v protestantských zemích pak i duchovního. (Pro úplnost je třeba zmínit též latinské sloveso pro záležitosti duchovní: salvare – zachraňovat, uzdravovat zachovávat, spasit.) Pascere je zřejmě téhož základu jako odpovídající slovanská slova, k nám se mohlo dostat prostřednictvím Konstantina a Metoděje, tedy jaksi uměle. Pastorální symfonie už vždycky bude něco docela jiného než pastorální list, jedno od pastorále (instrumentální skladby mající ráz pastýřské písně), druhé od pastorálky (praktické teologie). Původ je týž, jen ovečky mají odlišný počet končetin.

A odtud už je – etymologicky – pouhý krůček ke všem těm pastorálním písním, tvořícím do značné míry ducha nejjásavější části našich Vánoc. Připomeňme alespoň líbezné Rybovy, Linkovy či Koutníkovy pastorely (krátké skladby s náměty z pastýřského života, konkrétně pastýřů betlémských). Důraz je kladen na prostotu duše, jednoduchost, nikoli v hanlivém smyslu. V jiné Rybově idylické skladbě, České mši vánoční (v té všeobecně známé, „Hej mistře“) je v původním textu v Credu psáno „...budem Boha sprostně chválit, ale upřímně“, v některých přepisech i sprostě, to se nám v dětství líbilo nejvíc. Pravděpodobně nejen nám, proč by se to jinak v pozdějších úpravách měnilo na „prostě chválit“. Ona však ta sprostnost (nikoli sprostota, i když i tu jsou výjimky, viz „vtělená svatá sprostota“ u Svatopluka Čecha apod.) k pastýřům tradičně patří. Staročeské sprostný (od z prosta) znamenalo totéž co dnešní prostý, upřímný. Prostý zprvu mělo význam běžný, všední, obyčejný, teprve z něj se vyvinulo nevznešený, jednoduchý, nesložitý a později naivní, prostoduchý. V některých dialektech se dokonce uvádí slovo sprostý ve významu prostý dodnes, ale spíš se to používá jen o věcech. Stejně je těžko zjistitelné, jak moc se to uplatňuje v praxi.

Tak jako pastýři ženoucí svá stáda vraťme se ještě kruhem k témuž místu, totiž k pasení a spasení. Co tedy vlastně bylo dřív? Jisto je jen tolik, že pásti zprvu znamenalo chránit, jak napovídá i staroindické pti (ochraňuje, hlídá, pozoruje) – snad trochu duši, trochu ovce.