Švédský energetický "evergreen"
| 5. 8. 1995Jaderné elektrárny vyrobily ve Švédsku r. 1993 58,9 TWh elektrické energie, což je 41,8 % celkové spotřeby státu. Téměř celý zbytek pokryly vodní elektrárny (73,3 TWh, 52 %). Ačkoliv švédské jaderné elektrárny patří mezi nejbezpečnější v celém světě, má být poslední z nich vyřazena z provozu do r. 2010. Rozhodl o tom švédský parlament r. 1980 na základě výsledků celonárodního referenda. Následkem modernizace švédské jaderné energetiky se ironicky očekává zvýšení jejího podílu na výrobě elektrické energie, a to na 48 % v r. 1995 (69 TWh).
Přirozeně si položíme otázku, jaké analýzy a východiska byly základem pro toto švédské rozhodnutí. Na prvním místě je jistě skutečnost, že program vyřazování jaderných elektráren byl připravován v období euforických představ o možnostech jejich rychlé náhrady alternativními zdroji energie. Realita je však neúprosná (tab.). 
Jediným významným obnovitelným zdrojem tak zůstává vodní energie. Proti výstavbě nových hydroelektráren se však paradoxně – alespoň ve vztahu k vyřazování elektráren jaderných – stavějí ekologická hnutí.
Jako reálná alternativa k jaderné energetice zůstávají pouze fosilní zdroje energie. Od konce 70. let se situace značně zkomplikovala. Byla přijata Rámcová konvence o klimatických změnách, která omezuje emise skleníkových plynů. Kromě toho by náhrada jaderných elektráren zdroji spalujícími uhlí nebo zemní plyn stála 200 miliard švédských korun. To by s vysokou pravděpodobností zvýšilo ceny švédské elektřiny nad úroveň zahraniční konkurence a následně ohrozilo zaměstnanost. A jak víme, vysoká míra nezaměstnanosti je jedním z největších sociálních problémů v celé Evropské unii.
Poučení ze švédského vývoje jsou evidentní:
- snadno se přijímají rozhodnutí, která mají být realizována za desítky let,
- “vědecké″ prognózy by měly být přijímány se značnou skepsí,
- společnost se snadno dohodne na tom, co nechce, hledání pozitivního konsenzu je mnohem obtížnější,
- v současné energetice je vždy nutné pečlivě vážit rizika a prospěch, jednoduchá a bezbolestná řešení neexistují.
Literatura
F. Janouch: Temelín – pohledy českého fyzika, Financial Times, 19. 12. 1994Citát
AL GORE: Země na misce vah, Argo, Praha 1994, str. 228229
Tuto tendenci lze dokumentovat na Francisi Baconovi. Neujasněnost mravních kategorií, která se u něj projevuje a je typická pro velkou část moderní vědy, pramení z předpokladu (odvozeného od Platóna), že lidský intelekt může analyzovat a pochopit svět přírody bez jakékoli vazby na mravní principy definující náš vztah a povinnosti k Bohu i k jím stvořenému světu. Bacon byl například nadšeným zastáncem vivisekce pro pouhou radost z poznání a necítil potřebu ji ospravedlňovat žádnými etickými zřeteli, například možností záchrany lidských životů. Je tragické, že se od počátku vědecké a technické revoluce nekladou ultraracionálním mozkům žádné překážky při tvorbě rafinovaných systémů, schopných rozsévat otřesnou krutost s přesností hodinových strojů a v průmyslovém měřítku. Obludné zločiny Hitlerovy a Stalinovy, mechanicky vykonávané jejich pomahači, si nelze představit bez odtržení faktů od hodnot a znalostí od morálky. Hannah Arendtová ve své studii o organizátoru vyhlazovacích táborů Adolfu Eichmannovi používá termín “banalita zla″, jenž přesně vystihuje bizarní kontrast mezi naprostou všedností činů samotných – tisíců malých běžných úkonů drobných úředníčků – a jejich hrůznými ďábelskými následky. Právě tato strojová výkonnost systému, jenž genocidu prováděl, zřejmě umožnila byrokratům oddělit myšlení potřebné ke každodenní práci od mravní citlivosti, pro kterou museli jako lidé mít určité dispozice. Právě v tomto záhadném prostoru jejich duše, někde mezi myšlením a citem, je zřejmě dějiště vnitřního zločinu. Tento úhor ducha, potřísněného krví nestrážených bratrů, je hájemstvím odhmotněného intelektu, který ví, jak věci fungují, ane neví, jaké jsou.
Morální rozkol, jenž přispěl k těmto extrémním projevům zla, podmínil podle mého názoru i schopnost naší civilizace ohradit své svědomí před jakoukoli zodpovědností za kolektivní činnost, v níž se neviditelně spojují milióny drobných, tichých, banálních skutků a opomenutí do obrazu děsivých příčin a následků...
O autorovi
Petr Horáček
Doporučujeme
Divocí kopytníci pečují o krajinu
Relativistický čas – čas našeho světa
