Jak to opravdu bylo?

Zločinec před soudem má jednu velkou výhodu: nemusí nic dokazovat. Důkazní břemeno vzpírá žalobce, a pokud nepřinese dostatek důkazů, je zločinec volný. Jak známo ze soudních románů, chytrý obhájce může předhodit soudu věrohodnou alternativní verzi případu a žalobci nezbývá, než aby ji vyvrátil. Obžalovaný mlčí.

Je sice pravda, že od jisté složitosti je snazší hypotézy vyvracet než dokazovat (stačí zaútočit vždy na nejzranitelnější místo), pokud však nelze alternativní verzi vyvrátit, nemůže být původní verze zodpovědně přijata.

Známý filozof vědy Karl Popper učí, že jakákoliv obecná přírodovědecká teorie, má-li mít vůbec nějaký punc vědeckosti, musí být formulována tak, aby mělo smysl mluvit o její principiální vyvratitelnosti neboli falzifikovatelnosti. ¹⁾ Od vývoje vědy si tak nelze odmyslet neutuchající soutěž myšlenek, hypotéz a teorií, mezi nimiž žádná není nesmrtelná. Zdalipak to platí i pro našeho zločince a jeho tribunál? Myslím, že stojí za povšimnutí jistý závažný rozdíl.

Mluvíme-li o obecné teorii, máme na mysli výroky o velkém, neomezeném, nekonečném nebo neznámém počtu případů. Rozdíl mezi verifikováním a falzifikováním je v tom, že v prvním případě bychom měli správně prověřit naprosto všechny případy, zatímco v druhém stačí zaútočit na jeden jediný.

Soudní tribunál naproti tomu stojí před úlohou prohlásit za pravdivý jeden konkrétní příběh. Zločinec ví své, leč chytře mlčí. A tak je tu jen pluralita předložených verzí a pár kusých fakt. Konečný verdikt bude směsí pravdy, pravděpodobnosti a citu.

Existují vědní obory, které jsou na tom podobně (s tím, že na jejich verdikt není časový limit). Vznik vesmíru, vývoj Země, minulost živých jsoucen, dějiny člověka. Vesměs unikátní příběhy (jak se nyní říká), nad nimiž se lze jen a jen dohadovat, jak to vlastně bylo.

V březnovém čísle Vesmíru byla řeč o příběhu života na naší Zemi. Poznamenal jsem, že je třeba odlišovat dvě snahy: buď nám jde o to, jak to opravdu bylo, nebo se chceme vyznat v různých alternativách jak by to vůbec mohlo být (třeba i na jiné planetě, za jiných podmínek, s jinými výsledky). V prvním případě své hypotézy vymýšlíme a vyvracíme na základě odpozorovaných věcí, často ledva znatelných stop minulosti – paleontologie je příkladem [(v té souvislosti srov. článek Ivana Horáčka, Vesmír 74, 453, 1995/8)], ve druhém případě nezbývá než se omezit na testování vnitřní konzistence předpokládaných dějů.

Nedávno jsem poslouchal přednášku Chrise Laughtona ze Santa Fe, specialisty na novou disciplínu nedávných let, poněkud kontroverzně nazývanou "umělý život" (Artificial Life). Simulace vývoje na počítači není ve své podstatě nic složitého, omezíme-li se na základní principy darwinovského mechanizmu: představme si množinu zakódovaných programů pro nějakou činnost, které lze ovlivňovat náhodnými mutacemi, popřípadě vzájemným křížením mezi podobnými programy. Mutace i křížení lze simulovat, množení lze simulovat, výběr (povýtce umělý) lze zajistit cíleným hodnocením výsledného chování programů.

Na závěr přednášky jsme viděli videozáznam z počítačové obrazovky. Podivné hranolovité potvory s hranolovitými článkovitými končetinami měly za úkol jednou cestovat po virtuální ploše, jindy skákat ve virtuálním gravitačním poli, jindy mezi sebou bojovat o jakousi virtuální kořist. Výsledek velmi impresivní. Hranolovité potvory si vyvinuly svému tvaru příhodné chování: vlastní způsob pohybu jakýmsi potácivým plazením, legrační vyskakování do výše a nemotorný zápas o kořist, jako by jim o tu kořist skutečně šlo.

V diskusi po přednášce se ozval hlas (jak se dalo čekat), co že to vypovídá o skutečném životě. Alternativní verze, zněla odpověď. Nejde zde o to, jak to na této naší zemi bylo doopravdy, nýbrž jaké možnosti jsou principiálně myslitelné. Experimenty na počítači tak slouží čistě teoretické vědě – zkoumání "možných biologií", nikoliv té jedné, naší.

P.S.: Při listování prvním květnovým číslem amerického časopisu Science jsem se dočetl, že RNDr. Jan Bureš, DrSc. z Fyziologického ústavu AV ČR byl zvolen zahraničním členem americké National Academy of Science. Tato akademie má 1733 aktivních členů (93 žen). J. Burešovi, na něhož si někteří čtenáři vzpomenou i jako na autora Vesmíru, blahopřejeme.