Marie Amálie, numizmatika a antropologie

Roku 1804 byla v hrobce českých králů katedrály sv. Víta na Pražském hradě pohřbena Marie Amálie, dcera císařovny a královny Marie Terezie a Františka Lotrinského. Tento poslední pohřeb do královské hrobky byl i posledním pohřbem příslušníka císařské rodiny Habsburků v Praze. Po opravě královské hrobky v letech 1928 - 1935 byly z původních rakví ponechány jen sarkofág císaře Rudolfa II. a cínová rakev Marie Amálie. Ostatní staré dřevěné rakve českých králů (počínaje Karlem IV. a konče Jiřím z Poděbrad) byly nahrazeny kovovými a ty vloženy do moderních náhrobků. Rakev Marie Amálie nebyla tehdy otevírána a pozůstatky vévodkyně nebyly ani ošetřeny, ani zkoumány. Roku 1970 začaly bělavé výkvěty na rakvi a vlhkost pod ní signalizovat korozi nebo cínový mor rakve, a proto se památkový a stavební odbor Kanceláře prezidenta republiky rozhodl rakev opravit.

Marie Amálie se narodila r. 1746 jako osmé dítě císařovny a královny Marie Terezie a Františka Lotrinského. Ve svých 23 letech uzavřela sňatek s Ferdinandem, vévodou Parmským. Praví se, že svými lehkými mravy, jimiž rozvrátila finanční politiku země, k malé radosti své matky vyrážela dech celé Evropě. Po ovdovění odešla z Parmy a žila v Praze, kde r. 1804 zemřela. Byla výjimečně pohřbena v královské hrobce chrámu sv. Víta.

Komisionální exhumaci ostatků arcivévodkyně byli dne 4. října 1971 mimo pracovníky KPR přítomni prof. J. Tesař (soudní lékařství), prof. R. Čihák (anatomie), dr. J. Pelikán (chemie), dr. E. Poche (historie umění), autor a pracovníci antropologického oddělení Národního muzea v Praze.

Tělesné pozůstatky vévodkyně spočívaly v jednoduché smrkové rakvi bez víka, která byla vložena do dubové rakve s víkem nesoucím zbytky polychromie zobrazující Krista. Konečně tato rakev byla uložena do cínové rakve, která byla zpodobena na víku erby a křížem a na bocích nesla osm kruhů, zasazených ve lvích hlavách. Vlastní ostatky byly zabaleny do hedvábného rubáše hnědé barvy, zdobeného krajkovou bordurou. Po rozhrnutí rubáše byla odkryta mrtvola vévodkyně, oblečená v hnědé řasnaté roucho. Hlava zemřelé byla překryta čepcem, svázaným pod bradou na uzel. Na rukou byly rukavice a na nohou tkaninové střevíčky s podpatky. Ruce v klíně obtáčel růženec zdobený bronzovým křížkem s plastickým korpusem. Do pravé ruky zemřelé byla vložena odstřižená nažloutlá kadeř.

Tělo leželo v neporušené anatomické poloze na zádech, s hlavou mírně stočenou k levému rameni. Na dně rakve byl dlouhý polštář a pod hlavou druhý, menší; oba byly naplněny surovým humusem z vřesovce Erica arborea, přivezeným pravděpodobně z Parmy (určil A. Pilát, NM v Praze). Kostru z valné části kryla rozpraskaná temně hnědá pružná hmota, nepravidelně přifixovaná k vlastnímu skeletu, která odpovídala mumifikované kůži, podkoží a svalstvu zemřelé. Na několika místech tuto hmotu překrýval bělavý suchý amorfní rozkladový produkt z kostí a síranu sodného použitého při balzamaci (vyšetřil Č. Šedivý, Státní ústav památkové péče a ochrany přírody, Praha). Podobně zachovalá zůstala i obličejová kostra. Pozoruhodné bylo zachování celé vlasové kštice, upravené do dobového účesu, a zachování nehtů na rukou i nohou. Mumifikované tělo vévodkyně bylo značně rozpadlé a měkké mumifikované tkáně se nedaly zachránit, proto byla kostra od nich očistěna a poté konzervována.

Tělo vévodkyně bylo balzamováno způsobem obvyklým v 18. století. Lebka byla otevřena odříznutím vrchlíku a oválným otvorem velikosti 111 x 129 mm byl odstraněn mozek. Dutina břišní byla otevřena řezem začínajícím pod mečovitým výběžkem hrudní kosti a končícím nad symfýzou. V dutině hrudní byly ponechány plíce a srdce, v dutině břišní játra. Ostatní orgány (střeva) byly odstraněny. Přirozené tělní otvory byly tamponovány částmi mořské mycí houby (Spongia officinalis, určil V. Pflégr, NM v Praze). V dutině ústní byly vloženy dvě zátky z houby a v malé pánvi byla houba nad konečníkem, aby konzervační roztok neunikal z těla. Dutiny byly vyplněny pilinami, jehličím a herbami a vše bylo napojeno konzervačním roztokem síranu sodného s oleji. Pitevní řezy na hlavě i na břiše byly zašity tenkým provázkem.

Lebka vévodkyně byla vyzvednuta samostatně. Je gracilní stavby a typicky ženská. Až na rozpadlou přední stěnu horní čelisti a alveolární výběžky, na defekty ve stěnách očnic a na týlní kosti je zachovalá. Kromě dosud otevřeného šupinového švu mezi kostí spánkovou a kostí temenní a otevřenou krajinou asterionu jsou ostatní hlavní lebeční švy zcela zarostlé až neznatelné. Atrofie zubních výběžků obou čelistí je pokročilá a čelisti nesou velmi otřelý a zkažený chrup. To vše odpovídá jedinci na hranici stařeckého věku šedesáti let a souhlasí se známým chronologickým věkem Marie Amálie - 58 let. Z ostatního postkraniálního skeletu pánev, přestože špatně zachovalá, rovněž nepochybně dokládá ženské pohlaví.

Kosti postkraniálního skeletu se zachovaly různě. Vesměs jsou lehké, světle okrové až tmavohnědé barvy, kryté drobnými částečkami mumifikovaných tkání. Protože se několik dlouhých kostí dochovalo v celé délce, bylo možno stanovit výšku vévodkyně na 161 až 162 cm. Byla štíhlé postavy, střední až slabší robusticity. Po sestavení kostry nohou byla měřitelná maximální délka stopy - 20,2 cm.

Z patologických nálezů byla zjištěna spondylartróza celé páteře, vrozený kostní blok na krčních obratlech C6 - C7 a na lebce typické známky prodělané křivice - rachitis.

J. Tesař v ústavu soudního lékařství opakovaným vyšetřením vysycovací metodou a absorpčně elučním testem vzorků kostní tkáně vévodkyně zjistil jednoznačně skupinovou vlastnost systému AB0, a to skupinu A.

Autentičnost pozůstatků vévodkyně je naprosto nepochybná. Byla štíhlé, asi 162 cm vysoké postavy, její hlava byla krátká a měla dlouhý obličej. Oba porovnané potréty, jak na olejomalbě, tak i na svatební medaili, naprosto věrně zpodobňují její tvář. Dochované vlasy byly světlé barvy. V útlém mládí Marie Amálie prodělala křivici z nedostatku vitaminu D. Postupem let byla postižena dosti značnou spondylartrózou celé páteře. O příčině její smrti se z nálezu na kostře a zbytků mumifikovaných tkání nelze vyjádřit.

Dědičné znaky vepsané do tváří rodiny Marie Terezie

Použití antropologických metod na numizmatickém materiálu, v našem případě reliéfních portrétech na příležitostných medailích, může obohatit vědomosti o fyzickém habitu osobností dosud neprozkoumaných nebo pro antropologický výzkum nedostupných. Tak je tomu u členů habsburské dynastie rodiny Marie Terezie.

Díky ochotě dr. Z. Míkové z numizmatického oddělení NM v Praze jsme mohli využít sbírkových fondů medailí NM a porovnat podoby císařského páru Marie Terezie a Františka Lotrinského s jejich dětmi na 23 medailích. Výpovědní hodnota znaků zjistitelných na profilových portrétech je realisticky věrná a utváření individuálních znaků poskytuje objektivní podklady pro morfologická studia. Metoda nabývá na významu i tím, že tělesné pozůstatky představitelů vládnoucí habsburské dynastie, kteří jsou pohřbeni ve Vídni u Kapucínů, nebyly nikdy zkoumány. Reliéfní provedení přesného profilu umocňuje plastičnost portrétu.

Marie Terezie se narodila 13. května 1717, v devatenácti letech se vdala a 29. listopadu 1780 ve věku 63 let zemřela. František Lotrinský se narodil 12. srpna 1708, oženil se ve svých 28 letech a skonal 18. srpna 1765 ve věku 57 let.

Medailové reliéfy představují portréty císařovny a jejího manžela v rozmezí let 1736 až 1780. Zachycují postupné změny v tvářích obou partnerů ode dne svatby do jejich úmrtí. Můžeme dobře sledovat jejich stárnutí během podstatné části života. U Marie Terezie v jejích 19, 24, 29, 42, 48, 53 a 63 letech, u Františka Lotrinského pak v letech 28, 33, 37, 51 a 57, poslední obraz je posmrtný.

Pokusili jsme se vysledovat podobnosti tváře dítěte s matkou nebo otcem a posoudit některé chorobné projevy zachycené na dokonalých medailových portrétech. Ze 16 dětí jsme mohli zjišťovat podobu 12 z nich. Chybí jen medaile malých dětí jako Marie Alžběty I., která se dožila 3 let, Marie Karoliny I. a II., které nepřežily 1 rok života. K dispozici jsme neměli medaili Marie Alžběty II., abatyše v Salcburku, která zemřela ve svých 65 letech.

Všímali jsme si rozdílů v několika dobře hodnotitelných a charakteristických znacích obličeje Marie Terezie a Františka Lotrinského, a to: úpravy horního víčka, tvaru hřbetu nosu, sklonu dolního okraje nosní přepážky, sklonu ústního koutku a utváření bradového zářezu. Matce Marii Terezii se podobali čtyři synové (Leopold II., Ferdinand, Maxmilián a Karel Josef) a jen dvě dcery (Marie Karolina a Johanna Gabriela), naopak více dcer (Marie Anna, Marie Christina, Marie Amálie, Marie Antonie a Marie Josefa) a jen jeden syn (Josef II.) se podobali otci. Vysloveně přechodný typ nebyl zjištěn. Tato rodina je příkladem zkřížené dědičné podobnosti dětí s rodiči.

Medailové portréty zachytily i některé chorobné projevy. Především jsou to změny tvaru mozkovny - nápadné vystoupnutí čelních a temenních hrbolů, jak jsme viděli na lebce Marie Amálie. Tyto změny můžeme zjistit u Marie Anny, Marie Christiny, Marie Amálie, Gabriely Johanny, Marie Josefy, Marie Karoliny III., Marie Antonie, Ferdinanda a Maxmiliána. Zdá se, že jde o rachitické utváření mozkovny různého stupně rozvoje caput quadratum, vzniklého po dlouhém deficitu vitaminu D. U otce ani u matky projevy rachitis na medailových portrétech nenacházíme. Na portrétech zjišťujeme u většiny jedinců ještě patrné zduření krku, které signalizuje zvětšení štítné žlázy. Nejvýrazněji je to vyjádřeno u Františka Lotrinského, syna Ferdinanda a dcery Marie Josefy. Méně pak u Marie Terezie a jejích dcer Marie Karoliny, Marie Anny, Marie Christiny, Marie Amálie a Marie Antonie. Naopak u synů Josefa II. a Leopolda II. nelze na strumu usuzovat. Maxmilián a Karel Josef mají krk zahalen šálou, a proto stav nelze zjistit.

Podle klasifikace světové zdravotnické organizace lze nálezy považovat za strumu 2. stupně, kdy vidíme obrys strumy na krku při normální poloze hlavy. Případy 1. stupně, kdy je struma patrná jen při zaklonění hlavy, vysledovat nelze. Nejspíše šlo o endemickou strumu vznikající při nedostatku jodu v potravě, popřípadě pod vlivem dalších lokálních nebo familiárních faktorů. Svědčil by pro to i výskyt takovýchto nálezů ve střední Evropě v endemické oblasti Alp a Karpat. Rovněž i vyšší výskyt strum u dcer souhlasí s 4krát vyšším výskytem u žen než u mužů. U Leopolda II. můžeme ještě upozornit na mírný exoftalmus, provázený prosáknutím horního očního víčka.

Ani rodina císařovny Marie Terezie a Františka Lotrinského nebyla ušetřena tohoto onemocnění, pro alpský region typického. Bylo by proto vhodné si při studiu historických pramenů všímat zmínek o nálezech strumy, lesklých a živých očích, snížené frekvenci mrkání, změnách na horním víčku a exoftalmu.