Ing. Zdeněk Domes: Lesní hospodářství ČR

Na sklonku XX. století je polyfunkčnost lesů jako přírodního obnovitelného zdroje a současně faktoru přírodního a životního prostředí obecně uznávána. V důsledku rozvoje civilizačních procesů se poznalo, že z hlediska veřejného blaha má enviromentální funkčnost lesů velmi konkrétní význam. Takový, že z hlediska státní lesnické politiky na západ od dřívější železné opony je „podpora výkonnosti přírodního prostředí“ od sedmdesátých let pokládána dokonce za důležitější než podpora tržních zájmů producentů dřevní suroviny (viz např. stanovisko Ústavního soudu SRN z května 1990 k výkladu spolkového lesního zákona z r. 1975). U nás v době totalitní zůstávaly závěry výzkumu o funkční integraci v odvětví lesního hospodářství nepohodlnými idejemi, protože struktura a ekonomický systém odvětví byly postaveny na principech odvětví výrobního, tak jako ve všech spřízněných zemích. Mimoprodukční efekty byly odkazovány převážně na samovolnou formu v duchu “teorie“ úplavu.

Dnes se tvoří nové lesní zákonodárství, probíhá zásadní přeměna struktur dříve státních lesů spolu s restitucemi lesních majetků a s podněty k další privatizaci lesů. Při tom se zatím teoreticky nezapomíná ani na naši popelku - ekologické a sociální, tedy mimoprodukční funkce lesů. V zásadách státní lesnické politiky, jak je formuloval F. Morávek z MZe ČR pro mezinárodní seminář expertů trvale udržitelného rozvoje lesů (Montreal 1993), je konstatováno, že tyto funkce hrají nezastupitelnou roli ve společnosti a v mnoha územích je to role primárního významu; společnost má zájem na rozvoji environmentálních funkcí lesů, které budou státem finančně subvencovány.

Jaký je rozsah lesů s důležitými environmentálními funkcemi v České republice, s takovými funkcemi, které nemohou zůstávat na úrovni samovolných, parametricky nahodilých účinků? V procentech celkové lesní plochy je to okrouhle

• 28 % lesů s funkcemi vodohospodářskými a půdoochrannými,
• 23 % lesů s funkcemi zdravotními, především rekreačními,
• 25 % lesů s funkcemi v ochraně přírody.

V tomto rozsahu při respektování vzájemných přesahů je to až 58 % lesů s potřebou cílených mimoprodukčních lesnických aktivit k zajišťování ekologické i socio-ekonomické stability kulturní krajiny. Jde o řízené environmentální funkce lesů, obecněji o produkovanou infrastrukturu jako nedílnou součást hospodářské činnosti v modernám lesním hospodářství.

Produkovaná lesnická infrastruktura by měla být prioritním úkolem státních lesů, nejlépe všech lesů veřejných (státních, komunálních a lesů institucí, řídících se právem veřejným). Vždyť v liberálním systému je veřejné vlastnictví lesů zdůvodněno právě zabezpečováním toho, co lze obtížně zajistit jinak. Pro vlastníky soukromých lesů by ovšem produkovaná infrastruktura neměla představovat zátěž, neměla by být vnímána jako omezování jejich vlastnických práv a podnikatelských záměrů. Proto v demokratických zemích se dík politickému konsensu a vhodným ekonomickým nástrojům státní lesnické politiky stává další možností hospodářského využívání lesů i příležitostí dál zhodnotit lesní majetky. Do specifik lesů jako majetku a kapitálu nevstupují tedy jen zvláštnosti lesní produkce dřeva (např. stoletý výrobní cyklus), nýbrž také zvláštnosti lesů jako nezastupitelného faktoru prostředí, které rovněž výrazně ovlivňují struktury lesního hospodářství a způsoby obhospodařování lesů.

„Základní informace o lesním hospodářství České republiky“ v úvodu činí poklonu mimoprodukční funkčnosti lesů a konstatuje, že „obecné uznání celospolečenské úlohy lesů a systémové pojetí, k němuž se dopracovaly lesnické a ekologické vědní disciplíny, podporují globální zájem o les.“ Za méně známé označuje úvod strukturální závislosti, které z lesa činí velmi specifický majetek a kapitál, a tím výrazně ovlivňují jeho praktické obhospodařování. Celá základní informace se pak věnuje pouze těm strukturálním závislostem, které vyplývají z funkce lesů jako nositelů funkcí produkce dřeva. Nelze popřít, že publikace v tomto směru přinášejí řadu cenných informací. Zejména dokládá nebezpečí drobení lesní držby a vytváření drobných, ekonomicky pasivních lesních majetků. Pomíjí se však zcela a naprosto skutečnost, že specifiky lesa jako majetku a kapitálu spoluvytváří dnes nezbytně také produkovaná lesnická infrastruktura. U nás z hlediska charakteru krajiny, stavu lesů a civilizačních procesů naléhavěji než kde jinde. Dominance lesní výroby dřevní suroviny jako strukturovaného činitele byla charakteristická nesporně před dvěma generacemi. Ač to autor publikace určitě nechce, název publikace ji tam vrací.

Jen na okraj je třeba poznamenat, že v “základní informaci“ není ani slova o ekologické kalamitě našich lesů, o tom, že dnes již 61,1 % celkové lesní plochy vykazuje viditelná poškození, není tam zmínka o tom, že kromě lesů hospodářských máme kolem 40 % lesů v kategoriích lesa ochranného a lesa zvláštního určení. Že by tyto skutečnosti neměly význam z hlediska lesů jako majetku a kapitálu?

Je známo, že materiál „základní informace“ měl sloužit k informaci vládě ČR. Zdá se skoro neskutečné, že by vláda měla o lesích rozhodovat jen na základě dílčích informací jako informací „základních“. Je možné, že jen produkční funkce je pokládána za důkazný materiál v ekonomických kruzích. Reprezentačně vybavená publikace MZe ČR je pak nepřímým důkazem stavu ekologické osvěty.