Aktuální číslo:

Cílená léčiva a diagnostika

Biotechnologie a nové léky

| 5. 1. 1994

| Vesmír 73, 13, 1994/1

I když léčiva by měla léčit, skoro žádné není prosto vedlejších nežádoucích účinků. Nejhůře jsou na tom protirakovinné preparáty, neboť rozdíly mezi maligní a normální buňkou nejsou velké, a proto škody na zdravé tkáni bývají při protinádorové léčbě značné. Bylo by žádoucí, aby se léčiva vůbec, a protirakovinná zvláště, dostala jen tam, kde mají účinkovat - např. do nádoru - a nekontaminovala zdravé oblasti těla. Stejně tak by bylo vítané mít vhodně označenou (např. krátce „žijícím“ radioizotopem) látku, která by se selektivně hromadila v nemocné tkáni a tím ji pro lékaře zviditelnila. Tento přirozený a jednoduchý požadavek založil celou oblast farmakologie - cílení léčiv a diagnostik.

Rozdělení léčiva či diagnostika v těle - biodistribuce - je dáno fyzikálními a chemickými vlastnostmi molekuly. Některé se velmi rychle vylučují do moči nebo se chemicky či enzymaticky mění, takže mají krátký biologický poločas. Musí se pak podávat opakovaně a ve velkých dávkách, což jen zhoršuje nežádoucí účinky.

Mnohé principy proto navrhují spojit léčivo s nějakým nosičem, který by zabránil rychlému vylučování, chemickým přeměnám a ovlivnil v žádoucím směru biodistribuci. Příkladem mechanického řešení jsou magnetické mikrosféry, váčky menší než červené krvinky, obsahující léčivo. Pokud by obíhaly v těle, stačilo by na nemocné místo přiložit magnet, aby se v něm nahromadily. Idea prostá, ale naše tělo si nenechá líbit, aby v něm kolovaly nějaké cizí částice. Specializované buňky tvořící tzv. retikulo-endoteliální systém (RES) jsou určeny k tomu, aby vychytaly a ve svých útrobách rozpustily i cizí makromolekuly, natož částice. Nezbývá než vymýšlet, jak mikrosféry zamaskovat, aby ušly pozornosti bdělého RES. Úplně to nejde, ale potažení povrchu silně hydrofilním negativně nabitým polymerem situaci vylepší.

Což jako nosič použít jenom syntetický hydrofilní rozpustný polymer? Z této myšlenky vznikla celá plejáda variant, které se ustálily ve schématu jakési molekulární konstrukce (obrázek). Velikost nosiče se volí kolem rel. mol. hmotnosti 20 000, aby sice pomalu, ale přece procházel filtrací v ledvinách. Spojka musí být degradovatelná, aby se léčivo uvolnilo v aktivní formě.

Problém je v „naváděcí“ jednotce. Jen vzácně má cílová tkáň natolik specifické receptory, aby selektivně vázala určitou molekulu. Např. některé jaterní buňky zachycují molekuly s volnou skupinou galaktózy, jiné s volnou skupinou fukózy. Jenže k zacílení do jater není třeba zvláštních opatření. Jako detoxikační orgán zachytí kdeco.

Opět se nabízí ta nejjednodušší idea stará přes osmdesát let - jejím autorem je Paul Ehrlich - použít protilátek proti povrchovým antigenům cílových buněk. Díky intenzivnímu studiu známe dnes i vhodné antigeny na mnohých rakovinných buňkách, např. tumorový glykoprotein TAG-72. Jenže jako v případě mikrosfér, jednoduché řešení bývá složité. Především je to velikost: imunoglobin má relativní molekulovou hmotnost 150 000, tedy víc než sedmkrát větší v porovnání s obvyklým syntetickým nosičem. Další problém vyvolává opět obrana integrity těla. Aby zacílení bylo co nejpřesnější, používají se monoklonální protilátky (MPL), běžně připravované z imunizovaných myší. Pochopitelně, naše tělo se proti myší bílkovině brání. Třetí nesnáz je v tom, že nosič po splnění funkce musí úplně a bezpečně z těla zmizet.

Reakce proti MPL se objevuje až po opakovaném podání, proto poskytují cenné služby v diagnostice. Firma Cytogen Corp. z Princetonu (New Jersey) dosáhla nedávno schválení přípravků OncoScint

Citát

ERAZIM KOHÁK ve sborníku Lidské hodnoty a trvale udržitelný způsob života, PřF Univerzity Olomouc, Olomouc 1993

... k ničení přírody dochází i v civilizacích, které neznaly ani Descarta, ani křesťanství. Jde o to, že filosofická reflexe příčiny a následku náleží k přírodovědě. Rozbor kartesianismu či křesťanství nám pomáhá pochopit náš přístup k přírodě, jak přírodu vnímáme. Těžko bychom prokazovali, že kartesiánství či křesťanství jsou příčinou ekologické krize. Pokud chceme myslet v kauzálních relacích, potřebujeme si všímat kauzálních, ne myšlenkových prvků. Smyslem ekologické krize může být kartesiánství, avšak příčina je něco bezprostřednějšího: lidstvo se přejídá a přemnožuje.

Lidstvo se přemnožuje. Před sto léty žila na Zemi zhruba jedna miliarda lidských obyvatel. Dnes je nás pět a půl miliardy a to číslo rychle stoupá. Pokud nedojde k násilnému snížení hladomorem, epidemií či válkou, bude nás do roku 2025 na dvanást miliard. A nejen to: v privilegované části světa je spotřeba na obyvatele mnohokrát vyšší než před sto lety - až třiceti pěti krát. Každý obyvatel privilegovaného světa zatíží zemi spotřebou a odpadem tolik, kolik 35 lidí jinde ve světě. Těch třicet pět lidí přitom touží po tom, aby mohli konzumovat na stejné úrovni jako lidé privilegovaného světa. Kdyby se jim to podařilo, tedy kdyby každý obyvatel celého světa konzumoval a vytvářel odpady tak, jako Evropané a Američané, stala by se země neobyvatelnou podle pesimistických odhadů za devět hodindvacet minut. Podle optimistických odhadů by to prý trvalo jednadvacet dní. Zaměření naší civilizace, která za smysl života považuje stále stoupající spotřební úroveň, je sebeničivé.

Zastánci sociobiologických přístupů poukazují na to, že k přejídání a přemnožování dochází obvykle u živočišných druhů vytržených z životního prostředí - a člověk je takový druh. Je stejně doma všude a nikde: nemá určitý přirozený biotop. Dále poukazují na to, že sebeničivý pud se projevuje u mnoha živočišných druhů, když začnou ohrožovat rovnováhu svého životního prostředí. Sebeničivé zaměření civilizace - které se projevuje také v imunologickém zhroucení - pak vysvětlují jako obranný mechanizmus přírody.

Je to možné vysvětlení, ač poněkud problematické tím, že na jedné straně vidí příčinu sebeničivého jednání v biologicky zakódovaném prvku, avšak na druhé straně toto jednání odvozuje z lidského odcizení biologické podstaty. Člověk je bytost, která své jednání řídí vědomou, byť třeba zcela nereflektovanou představou o světě. Nemá dostatečnou pudovou výbavu, aby mohla jednat instintivně. Proto potřebujeme naše jednání nejen vysvětlit, nýbrž mu i porozumět. Nevystačíme se sociobiologií. Potřebujeme i filosofii, ač ne filosofii, která hledá viníka, nýbrž filosofii, která hledá porozumění...

Svoboda totiž člověka zavazuje odpovědnosti. Protože se vymanil zákonu přírody, clověk musí sám sebe řídit morálním zákonem. Problém není jen, že se člověk odcizil své citové hloubce. Naše zkušenost s orgiastickým ničením všech fanatismu dvacátého století bohatě naznačuje, že pud není bezpečným vodítkem. Problém není ani jen to, že se člověk vzdálil zážitku živé přírody. I tak zvané "přírodní" národy dovedou žít ekologicky zhoubně. Problém je především v tom, že člověk přijal svobodu, avšak nepřijal odpovědnost za své jednání...

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Medicína

O autorovi

Jaroslav Drobník

Emeritní prof. RNDr. Jaroslav Drobník, DrSc., (*1929) vystudoval mikrobiologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, do roku 1971 pracoval na Přírodovědecké fakultě UK. V šedesátých letech byl u zrodu platinových cytostatik. V letech 1971–1990 pracoval v Ústavu makromolekulární chemie ČSAV. V r. 1991 byl jmenován profesorem biofyziky na PřF UK. Zabývá se biotechnologiemi. Je jedním ze zakládajících členů sdružení BIOTRIN (původně BIOTREND).

články autora