Houby mořské.

Každému zajisté je známa houba, kteréž užívá se k utírání tabul školních, k mytí atd. Je to tělo síťovité děravé a při tom nad míru pružné, sestávající z dutých nebo celistvých vláken ztlouští as hedbávné níti, která dosti patrná očka tvoří, takže mycí houbu zvící dětské hlavy snadno na objem mužské pěsti smáčknouti můžeme. V obecném životě slýcháme nezřídka, že houby mycí jsou původu rostlinného, že tvoří se a vzrůstají na všelikých stromech lesních v cizích krajinách asi tak jako některé druhy našich domácích hub. Náhled tento zakládá se ovšem na starém a mylném podání, kteréž druhdy povšechně za pravé platilo s tím toliko rozdílem, že v krajinách, kde houby se od pradávna lovívaly, lid věděl, že rostou v moři na skaliskách a nikoliv na suchém povrchu zemském. Ostatně i přírodozpytci ještě v době nedlouho minulé řadili houby mořské mezi nejnižší druhy rostlinstva a trvalo drahně času, než pravá podstata jejich co bytostí zvířecích bezpečně se zjistila. Avšak houba mycí, jak u nás v obchodu koluje, není také pravé zvíře, známé pod jmenem houby mořské, nýbrž jen kostra jeho. Představme si totiž, že jsou všecky dutiny onoho hrubě děravého těla houbového naplněny stejnorodou hustou a drobně zrnitou velmi slizkou tekutinou, takže všecka vlákna, z nichž obyčejná houba mycí se skládá, této tekutině, či lépe řečeno, tomuto slizkému rosolu pouze ku podpoře, nebo jaksi za schránku slouží a tu teprvé obdržíme skutečný tvar houby živé, která beze vší pravidelnosti forem a v nejrůznější velikosti vyskytuje se na dně mořském, obzvláště je-li skalnaté, jako na př. při pobřeží Dalmacie a v nejbližším pobřežním okolí mnohých ostrovů moře Středozemního vůbec. Zde je pravý domov hub mořských, nevyčerpatelná ložiska zásobující v bezčetném množství veškerý skorem obchod světový. Valný počet Dalmatinců, jakož i veškeré takřka obyvatelstvo ostrovů Naxos, Sime, Nikarie a j. v Archipelagu řeckém živí se skorem výhradně lovením hub a přípravou jejich pro obchod. Tu potápějí se muži do hloubky, aby ostrým nožem urvali přirostlého živoka ze skaliska. Ženy a děti tyčemi odlupují houby na mělčinách, pomáhajíce mužům v práci té namáhavé a nebezpečné. Jinde opět vyjíždějí lovci po dvou osobách v malých loďkách na hladinu mořskou; jeden z nich řídí loďku a druhý položí se délkou těla na okraj její, drže v ruce dlouhou tyčku s železným hákem. Bystré a zkušené oko jeho napnutě pátrá v hlubinách po kořisti. Juž ji zhlídnul a poznal tu černou skvrnu, jen hbité, obratné trhnutí hákem a živok houbovitý vznáší se zpovolna k povrchu hladiny. Kořen života jeho srostlý se skaliskem mořským pro vždy je zničen. Kus masoviny, kus rosolu - živé zvíře, přední člen onoho dlouhého řetězu soustavy živočišné, která na straně druhé končí nejdokonalejším obratlovcem, bytostí nad jiné tvorstvo nepoměrně vznešenou - člověkem. Houba mořská, ač bez hlavy, bez čiv, bez svalstva a bez vnitřností, přece je zvířetem, které samostatně živí se a množí spůsobem nejjednodušším podle povšechného zákona přírodního, jímž rovněž řídí se ostatní tvorstvo. Prvok v živočišstvu, ač bez noh, bez ploutví a jiných ústrojí pohybovacích, přec řídí, stahuje a rozšiřuje neforemnou masovinu těla svého dle vlastní potřeby. Celý jeho organismus je zároveň ústrojím pohybu.

S úžasem zajisté hledíme k nejnižším tvorům těmto, snad pochybujem také o jejich bytí? Někdy; jsmeť příliš uvyklí jmenovati něco jiného životem, než úkazy na prvocích se jevící. Stopujeme a poznáváme život i rozvoj všelikých organismů cestou zvratnou, od konce k počátku, nikoliv, jak přirozeno, od počátku ku konci, od jednoduchého k složitému. Nám zdá se býti život toliko velkou kombinací úkazů nejrůznějších - proto nechápeme a pomíjíme ho v jednoduchosti a původnosti jeho. A přec i zde je tak krásný a tak divný!

Vizme jen živou houbu mořskou, když ji lovec vynořil na dno loďky své. Je to hmota špinavě žlutá neb černá, mokvavá, ba škaredá na pohled, po jejíž povrchu hustý sliznatý mok se vleče. U některých druhů nalezáme i jakousi pevnější mázdru na zevnějšku, která při bližším ohledání objeví se drobounce děravou. Toť primitivní obdoba kůže, bez žláz, bez cévstva, bez nervů i okožky - pouhý korovitý povlak, jakobys kus těsta svrchu uschnouti dal. - Ostatně jsou všecky houby mořské bezčíslnými malounkými a několika většími otvory jako posety. Drobnější ty dírky vedou vesměs do úzkých kanálků, celé tělo zvířete kříž křížem probíhajících. Rozpoltíme-li houbu jakkoliv, vidíme, že kanálky ty spolu souvisí a konečně v některém ze zmíněných otvorů větších končí. Juž sama kostra houby živé, tedy naše obyčejná houba mycí podává nám o tomto rozvětvení a vespolném styku všelikých těch rourek a dírek obraz velmi poučný. Po stranách kanálků, hlavně ale tam, kde dva neb tři se sbíhají, nacházíme dutinky malými vejčitými tělisky vydlážděné, z nichž každé končí u vnitř v dlouhý tenounký a pohyblivý bičík čili ocásek. Ustavičný pohyb nesmírného množství takových bičíků spůsobuje pak vír, následkem jehož voda z venčí do vnitř houby i do těch drobných dírek a kanálků vtéká a velkými otvory opět vytéká. Tento průplav vody celým tělem živoka je přední a nezbytnou podmínkou jeho trvání. Houba mořská se jím živí.

Co ve vodě mořské pro život její je přiměřené a vhodné, to vssaje do své masoviny a látky i vodu zbytečnou velkými otvory z těla vyvrhuje. Zajisté jednoduchý spůsob obživy! Celé tělo jedna roura zažívací, jedny plíce, jedna céva! A přec i ta jednotvarnost životu dostačí; chemismus koná zde rovněž obdivu hodnou práci svou jako v organismu nejsložitějším.