Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Karla Amerlinga Orbis pictus čili svět v obrazích

stupeň druhý co pokračování prvního stupně, jejž sepsal Amos Komenský
 |  5. 8. 1999
 |  Vesmír 78, 456, 1999/8

Ohromná úloho, o nemožnosti! Snadno–liž to na bílý den položiti, seč mudrcové všech národů po tisíce let nebyli aneb jen s těží a dílem byli? Přetěžko jest, zírati hradby tajemné dílny všehomíra, zříti vnitřní péra jeho dějinstva a patřiti na jednoduché nástiny, jež příroda na skořepitém země povrchu v šramotu dne a hanobení povšechném provádí.

Chrámoví mudrcové Hindů, Číňanů, Egypťanů, Parsů, Řeků pokoušeli se ve svých boho– a světoplozích (Theo– et geogonia) o vypátrání zákonů všehomíra. Mnohá tu zlatá zrna byla nalezena a i nám dochována, k. p. v nauce Ekumešské, nejdůstojnější ze všech raminských, v učení Zoroastrově, Pythagorově, Empedoklově, Platonově. A však při tom při všem smyšleno bylo později množství náhledů jiných, pravý to labyrint, kdež náboženství, silozpyt, zemězpyt, básnictví, hvězdárství jednu toliko skládají směsici.

Od těch dob ale minula již tisíciletí; budování věd a nauk pokračovalo dále; zašel věk astrologie, mythologie, alchymie, a rozeznal se obor bohozpytu, hvězdozpytu, astronomie, přírodozpytu, silozpytu, zemězpytu a t. d., ano každé to odvětí stojí již o sobě co veliká, obsáhlá nauka neb věda, jejíž mnohé jednotlivé zákony jsou známy, tak že zákony jedné vědy se zákony druhé srovnávati a jich společné sady v čelo všech staviti lze. Tak se přišlo k zákonníku následujícímu, ač i toto nelze klásti za bezchybný a úplný, ale toliko za blížící se ku pravdě, jejíž konečné dostihnutí a doplnění na srdce klademe každému následujícímu pokolení lidskému.

Úkazové komítání č. čeření.

Zvuk rozšiřuje se vůkol dále a to sdělováním čeření jedné částice částici druhé. Děj tento stává se s hbitostí velikou, neboť se pozorovalo, že zvuk ve vzduchu obyčejné tichosti za 1 vteřinu 1050 střevíců cesty vykoná. V této hbitosti předčí jej ale světlo, odbývajíc za 1 vteřinu cestu 4000 mil. Vystřelí–li se z pušky, oheň a kouř vidíme hned a později teprv vybuchnutí slyšíme. Tak jest i při blesku a hromu.

Památno jest, že se zvuk mnohem hbitěji skrze hustá tělesa rozšiřuje nežli skrze řídká. Malé hodinky neslyšíš cvakati ze vzdálí jistého, to se ale stane, strčíš–li k hodinkám železný dlouhý prut a vezmeš–li prut na druhém konci mezi zuby. Kdo k zemi ucho přiloží, na mnoho mil uslyší, že se někde z děl střílí, že vojsko koňmo táhne. Ano i voda lépe zvuk sděluje, neboť ryby zvoněním se dají svolati k pastvě. Na výšinách horních, kde vzduch jest řídký, hlas lidský i střelní málo se slyší, ano ve vzduchoprázdném zvonu vyvěvadla neslyší se pohybovaný zvonek.

Světlo. (Φωζ, lux, Licht, (aor č. or)

Obraz (č. 1) představuje jeden z nejkrásnějších úkazů v přírodě t. duhu a spolu i největší díl zákonů světla. Známo jest, že duhu vidíme, máme–li deštní oblak, aneb v malém jen prachový dešť vodopádu neb vodopád neb vodomet před sebou a slunce (S.S.) svítící za sebou; tu duha jest spodek kužele a špic jeho v oku (o) dívajícího se; osa pak toho kužele (p o) běží ze slunce do středu spodku onoho kužele skrze oko diváka. Dívající se na špičatých horách vidí více než polovici kola duhového, které se polovičně ukazuje jen lidem na rovinách (viz obraz), není–li slunce spolu příliš vysoko. Čím výše slunce stojí, tím menší díl duhy se vidí; lidé na stěžních lodí morských a před vodomety vidívají celá kola duhy. Často vidívají se dvě duhy, jedna menší v barvách jasnějších (υčx) s prouhou červenou u č, a violovou u υ a x; druhá duha jest větší a však v jasnosti slabší a v barvách obrácena, neboť u y č jest prouha červená a u u υ prouha violová. Větší duha není ale odblesk duhy menší, nýbrž jen proto slabší, že paprslek sluneční v kapkách menší duhy méně trpí než v kapkách větší duhy; neboť v menší duze jen dvakráte se lomí a jednou se zrcadlením vnitř kapky odráží do oka (S x o), a v duze větší 2kráte se lomí a 2krátním zrcadlením oslaben se odráží (S y o) jak, z obrazu dobře viděti jest. Ostatně byloby viděti i duhu třetí, čtvrtou atd., kdyby paprsky trojím neb čtverým zrcadlením oku lidskému tak velmi seslabeny nebyly.

Úkazové proudění.

První památnost u mluna jest, že se dá dílem třením, dílem přiblížením, dílem dotýkáním–se jinorodých kovů z těl vylouditi, a pak že jest vlastně dvojsílou, jejíž jedna síla zvláště ze skla třením vzbuzená má více ráz jakési mužskosti, a ostrosti jakož i touhy po spojení–se s druhou, druhá pak síla zase třením z vosku pečetního neb smoly vzbuzená má ráz ženskosti, jakési unylosti a rovněž touhy po síle první, pročež se i v jazyku rozdíl ten slovy: ten mlun a ta mluna vyznačuje, kdežto to mluno obojí v jedno spojené vyznamenává. Není však tento rozdíl jen povrchní aneb dokonce jen ledajaks vymyšlený, nýbrž sahá hluboce do celé bytnosti této síly.

Přibližuje–li se mrak s mlunem (+) k povrchu země, tu rozpřádá se mluno země; mluna země proudí k oblaku tak dlouho, až mlun a mluna v mluno se spojily. Na ten spůsob přejde množství mraků přes zemi, aniž co dalšího viděti jest. Blíží–li se mrak mlunný velmi k zemi, na jejímž povrchu jsou vysoké, špičaté (tedy mlunopouštivé) věci: hory, věže, stromy, tu oboje mluna s přeletem jiskry se spojí, a to slove, že hrom udeřil.

Mluno - mlno. (Electro–magnetismus.) Památná jest působivost mluna na mlno. Jest–li že železnou hůl v podkovu třeba ohnutou měděným drátem mnohonásobně obvineme, a skrze toto měděné obvinutí mlunný proud ženeme, tu ta železná podkova jeví silné magnetické vlastnosti. Vezmeš–li místo železa ocel, navždy tato zůstane magnetickou. Drátové mědění t. uvodičové, k tomu cíli užití jsou hustě hedvábím opředeni a to pro náležité osamocení. Vůbec, jde–li kde na blízku proud mluna, ten vždy působí na směr jehly, což Oerstedt ponejprvé r. 1820 zpozoroval a světu ohlásil, načež z tohoto základu množství jiných nových dalších nálezů a strojů se vyhledalo. Mlunodotýční stroj s magnetní krabicí (Obraz č. 3) jest jeden z těchto strojů velmi zanímavých.

Říše hmot. – Hmotozpyt č. lučba.

Všecko, což na světě hmotného, těžkého, tělesného, tedy veškeré zeminy, skaliny, kameny, rostliny a zvířata, tedy bezpochyby i nebeská tělesa, neskládají se, jak staří Řekové myslili, ze 4 živlů, t. země, vody, vzduchu a ohně, aneb jak se později myslilo, ze síry, rtuti, louhu a vody (flegma), aneb z hoříku Stahlova (phlogiston) a ze země, nýbrž každý živel sám zase jest složitý ze hmot jiných (t. prvků), ježto pak dále nižádným posud známým prostředkem rozložiti se nedají. Hmoty tyto, poněvadž jsou základ vší hmoty, a první všeho složitého, nazvány byly proto prvky, Urftosse, tak že pak ti živlové starých (Elemente) pouze slouží k poznamenání hmoty, v které něco žije (n. p. rostliny, ryby, ptáci), ač mnozí z nich jen skupenství tvrdé, tekuté, plynné a silinové (Aggregationszuftand) viděti chtí. Máme tedy živel země, živel vody, živel vzduchu a živel ohně. Každý z nich zase jest více méně složen z prvků.

Atom č. částice znamená nejmenší díleček hmoty, který se již nijak dále mechanicky rozděliti nedá. Zde ale rozeznáváme dva druhy částic, t. prvíky a sloučíky. Prvek (einfacher Stoff) značí vůbec jednu částečku hmoty, která ale sama jest jednoduchou (zlato, měď, síra), tak že se nejen nožem ale ani lučební sílou ani mlunem dále rozloučiti nedá. Sloučík (zusammengeseßtes Atom) ale značí formu částic hmoty, jichž sice též mechanicky rozebrati ani okem viděti nelze, o nichž ale lučba ví, že sloučeny jsou z prvků některých z těch 64., n. p. sloučík vápna, sádra, rumělky atd.

Říše rostlin.

Říše kamů č. mineralií, ačkoli za stavivo má všech 64 prvků, ač ohromný díl zeměkoule zaujímá, přece má své sloučeniny v tvarování–se slaboduché, ano vzácností jsou krásně vyhlacené kamy. Duch tedy kamiva, aneb chceme–li s básníky mluviti Gäa č. Kamena, nepřemohla ještě světovou hmotu, aniž ji více než v kamennou hranatost, lesklost, barvitost a číslnost připravila.

Jinak jest to vše u rostlin; tré toliko prvků hraje hlavně v lučbě rostlinné a ještě několik podřížených, a jižjiž vyvinují se tvary nejrozmanitější. Rosol rostlinný aneb míza rostlinná jest základ každé rostliny, vláknovina často v dřevo uspořádana jest jejich kostra (Skelet) a ta nese veškeré chýžky č. dílny, v nichž surová míza obrací se v cukr, klí, škrob, rozmanitá barviva, oleje, sílice atd.

Sklípky č. buňky dělí se na dřenové (Markzellen), koulité, často stlačené, a na dřevové (Holzzellen) prodloužené. V sklípkách nalézá se, čím starší jsou, tím více kožek; nejcelejší jest venčí; vnitřní, jenž se pozdějí u vnitř buňky tvoří, jsou zde a tam dirkovaté, a těmi všemi vrstvami promokvává míza do buňky a z buňky. U vnitř buňky tvoří se míza, v niž se nalézá cukr, kamed, bílkovina, sliz, kysy, soli, ano i hlatičky tvrdé, pak škrob a listozeleň (Blattgrün), jakož i jiné barviva. V živých buňkách krouží šťáva neustále.

Cévy vznikají bezpochyby ze šňůrek sklípků, jichž dna za sebou ležící zmizela, kroužky pak neb vlákna vznikly jako vnitřní kožky v sklípkách. Rozeznávají se cévy kroužkovité, kotouční (Spiralgefaße), tečkované, žebřiční, schodovité atd., mají-li takovou ve svých vláknech podobu.

Jsou aa tedy dýchadla, jichž začátky buď co ptáci a hmyzi dýchají vzduch, buď co ryby dýchají vodu t. vzduch ve vodě obsažený. Pokožka (nejvrchnější kožka) sama bývá složena ze samých sklípků prázdných a tak i dřeň, začnouce od buňek až do pokožních oustí na vrchu rostliny.

Tvary zvířectva.

Rostlina živí se a ssaje milliony úst, dýchá milliony vzdušnic; u zvířete, čím výše stojí, tím více jedny ústa za všecka pijí, jedny plíce za všecky dýchají, jedny uši za všecky slyší atd.

Bez touhy po centralisací nelze si zvíře mysliti, neboť kdožby aneb co by zpravilo zvíře docitem o tělu jeho, neb o tom, co k němu náleží a čím vládnouti může? Centralisací také i při všech jiných soustavách těla zvířecího jest nevyhnutelná, neboť nemá–li zvíře, jako strom, v potravě státi, nýbrž tuto v sebe pojímati a sní svobodně ubíhati, musí míti centra, v něž by potravy aspoň na čas uzavíraly. To platí o žaludku, o plícech, o mozku, děloze atr.; to samé i o vyměšovacích strojech, o močním a chámovém měchýři atd. Kdyby zvířat, těchto samohybných bytostí nebylo, nebyloby i spojení zemí, hor, kamenů a rostlinstva; zvířata právě touto samohybností jsou oněmi žílami proudními, vše spojujícími a centralisujícími, jinak by stálo vše v usmrcujícím klidu, aniž by hlásku bzučení slyšeti bylo, leda fičení větrů, klácení–se stromů, proudění vod atd. Dle tohoto velmi v oči bíjicího znaku utvořilo první člověčenstvo názvy své, jedny proto že trkají, turky dělají, Thier, zvíře; jiné že dýchají, animalia; jiné že takořka hoří, žíjí, zoa, živočichové; jiné že běhají, behemoth (hebrejsky).

Říše člověčenstva.

Byť i tedy učení zvěroznalci a hlavozpytcové plemeno mongolské, negerské, hindoevropské, kolumbické atd roveznavali, starostlivě leboměřidly a dobrohledy svými vyměřovali, Eskimákům, Cikánům a zvláště Kvaikva–ům a Alfurům Ostrovanska lidské hodností odříkávali: kdož z vroucných a osvícených geniů člověčenstva odřekne těmto zanédbancům povolanost a bohupodobenství, vidí–li jednak, že požehnání pro jedny nemůže býti pospolu kletbou pro druhé, a vidí–li neomylně, že i tam, kdež se již tyto bohomilé pravdy a idealy člověčenstva hlásají a uznávají, i sám člověk a milliony člověků od zlotřilých u vládě vášníků leda za ledajakous koupí považují se, a mrzkostem milliony duší obětují.

Karel Slavoj Amerling alias Strnad Klatovský

/* 18. 9. 1807 v Klatovech, † 2. 11. 1884 v Praze/

Kdo to byl? Svérázný filozof? Demokratizační pedagog? Lékař? Cestovatel? Správce přírodovědeckých sbírek? Zastánce feminizmu? Puristický tvůrce českého názvosloví? Iniciátor překladů světové literatury do češtiny? Psychiatr a ředitel ústavu choromyslných? Blázen? Nadšenec? Pansofista? Nejspíš všechno najednou...

Vyjděme z ukázky Orbis pictus (1852), díla, jehož cílem byla popularizace přírodních věd. V šestadvaceti letech (1933) se Amerling stal asistentem univerzitního profesora J. S. Presla, který usiloval o přirozenost a srozumitelnost odborného přírodovědeckého jazyka, přičemž si českou terminologii někdy vymýšlel, jindy přejímal z ruštiny či překládal z němčiny. Amerling se stal jeho celoživotním stoupencem a jeho terminologii si ve svém díle dále dotvářel. Z fyzikální terminologie šokuje název pro elektřinu mlno či mluno, vytvořený na základě padělané glosy (!) v oblíbeném středověkém biblickém slovníku Mater verborum. Padělatelem byl pravděpodobně sám Presl, za vzor mu sloužilo ruské slovo mólnija (blesk). Amerling pak vše rozvinul svým osobitým filozofickým přístupem (viz text). Podvržený termín zamítl již r. 1853 P. J. Šafařík, nicméně jej najdeme ještě u F. S. Kodyma r. 1864.

V Amerlingově době národněobrozeneckého nadšení, kdy češtinou zmítala zběsilá puristická slovotvorba, byly podvrhy chápány spíš jako akt sebeobětování vyšším cílům. Velké rukopisné padělky (Rukopis královédvorský a zelenohorský) dnes považujeme za národní ostudu (a nelze je hodnotit jinak), nicméně kdyby se B. Smetana (Amerlingův současník) nenadchl Libušiným soudemRukopisu zelenohorského, příchod prezidentův by dnes provázely docela jiné fanfáry. Buditelství bylo pojímáno jako poslání a k serióznosti občas mívalo daleko (i když mělo své moudré usměrňovatele, jako byli F. Palacký, L. Čelakovský ad.). Ani hyperčeský Smetana nepovažoval za nutné prostudovat si strukturu českého jazyka (akcentologické pokulhávání nutno připsat neznalosti). Rozdělíme-li osobnosti minulého století zhruba na seriózní badatele a činorodé nadšence, patřil Amerling k těm druhým (viz text). Jejich přínos je nutno hodnotit střízlivě, ale s vědomím, že i neserióznost (z vědeckého hlediska) může někdy postrčit vývoj kupředu.

Kolem Amerlingova výchovného ústavu Budeč se shromažďovali význační vlastenci, muži i ženy. Byla to jedna z prvních institucí zaměřených na výchovu dívek. S budečskými ženami se stýkala Božena Němcová, jednou z vůdčích osobností této školy byla Antonie Raissová, pozdější manželka F. L. Čelakovského.

Amerling chrlil populárněvědné publikace všeho druhu, uveďme alespoň několik přírodovědných: Přátelům štěpařství (1836), Knížka o hmyzech pro dítky (1836), Příruční knížka pro sběratele přírodnin (1849), Mapa přírodnická Čech (1850, 1854), Fauna čili zvířena česká (1852), Lučební základové hospodářství a řemeslnictví (1851 a 1854), ba i pokus o Všenaučný slovník (1838)... Neúnavně o všem přednášel, vše publikoval, psal učebnice, pečoval o duševně nemocné, vyslovoval se k estetice, náboženství, mravouce, politice, ekonomice, všude se motal, do všeho šťoural, aniž se hlouběji věnoval bádání v jednom oboru. Cílem bylo probudit smysl pro ušlechtilejší snahy a zájem o práci. Zdánlivě po něm nezůstalo nic velkého. Nelze ani jmenovat jedinou konkrétní osobnost, která by bývala bez Amerlingova podnětu nevyrostla. A přece nelze vyloučit, že jich bylo mnoho.

Pavla Loucká

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie

O autorovi

redakce

* *

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes s podporou

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...