Telomeráza a jiná strašidla

Protože jsme neměli na vybranou, zvykli jsme si, že i sebezdravější lidský život je konečný. Představa, že by jeho délku bylo možno po libosti natahovat, se sice přirozeně zdá někdy lákavá (například tehdy, když nám necitelný běh času připomíná výše zmíněnou pravdu na někom blízkém), ale v obecné situaci je až děsivá: slečna Makropulos rozhodně netouží po dalších třech stech letech mládí. Možná také proto, že nám Karel Čapek v jejím příběhu chtěl poskytnout útěchu, abychom se netrápili nezměnitelným. Zejména pak mi připadá poněkud odpudivá představa, že by se život prodloužit dal, ale jen pro někoho: jistě by to nebylo laciné, a Všeobecná zdravotní pojišťovna by se asi hned tak nedala přesvědčit, aby platila pilulky proti stárnutí, když zpravidla neplatí kupříkladu projímadla.

Dovedu si proto představit, že reakce nejednoho čtenáře na novinové zprávy o milionářích financujících výzkum stárnutí, protože nechtějí umřít, může být daleka nadšení: hleďme, kam nás ti vědci zavedou, já taky nechci umřít, ale nemám miliony, abych si to mohl/mohla dovolit, a moji pravnuci budou coby opotřebovaní čtyřicátníci leštit boty svižným stopadesátiletým mladíkům, jejichž rodičové si za příslušný poplatek nechali vylepšit genetické vybavení svých potomků, protože v tom článku se taky píše něco o DNA, a to je ta věc, se kterou nás pořád straší genoví inženýři.

Co že to tedy ti američtí vědci citovaní ve zmíněné zprávě objevili? Zjistili, že dlouhé úseky opakovaných nukleotidů na konci lidských chromozomů, telomery, se v průběhu života zkracují, postupně se spotřebovávají při každém buněčném dělení; zkrátí-li se pod určitou mez, buňka neodvratně ztrácí schopnost obnovy a umírá. Čím delší telomery, tím víc dělení má buňka před sebou. Délka života jí byla odměřena v okamžiku zrození podle délky telomer, které zdědila od buňky, jejímž rozdělením vznikla, protože sama své telomery prodloužit nedokáže - nemá příslušný enzym, telomerázu. Výjimkou jsou pouze buňky zárodečné linie (tedy ty, které dávají vzniknout vajíčkům a spermiím), a buňky embryonální, které telomerázu mají; jinak už bychom tu dávno nebyli. Tedy: kdyby se například v zárodečných buňkách podařilo zvýšit aktivitu telomerázy nebo prodloužit telomery, prodloužili bychom tím i mládí? Jsou obavy našeho laického čtenáře novin oprávněné?

Dost pochybuji. Doufám však, že studium telomer a telomerázy časem přinese výsledky, jejichž užitečnost patrně bez rozpaků přijme i náš pomyslný čtenář novin. Existuje totiž výjimka z popsaného pravidla, že telomery se mimo zárodečné a embryonální buňky jen zkracují. Rakovinné buňky za svou schopnost neomezeného dělení zřejmě vděčí právě tomu, že dovedou obnovit aktivitu telomerázy a tím zabrzdit vlastní stárnutí (viz J. Lukeš, Vesmír 75, 5, 1996/1). Pokud by se podařilo najít účinný a specifický inhibitor telomerázy, byli bychom možná na nejlepší cestě ne k „pilulce proti stárnutí“, ale k „pilulce proti rakovině“!

Ale o tomhle přece v novinách nic nebylo! Proč asi? Možná proto, že správná senzace, která noviny prodává, musí být aspoň lehce odpudivá; vkus čtenářstva prý si přeje zprávy o vraždách, násilnostech, zpronevěrách a zvrhlých projektech šílených vědců. Snad aby si takzvaný průměrný čtenář (existuje-li někdo takový) mohl říci, že se vlastně nic moc neděje, když například jenom zaspal, přišel pozdě do práce, a vrátiv se pak odpoledne domů shledal, že mu hořejší sousedi vyplavili byt. Takové důvody výběru novinových témat se nám sice nemusí líbit, ale nemůžeme moc namítat: noviny žijí z toho, že je lidi čtou. Horší ale je, že další příčinou může být i skutečnost, že „lék proti rakovině“ už byl veřejnosti slibován tolikrát, že už jej nikdo nebere moc vážně. Na rakovinu se tak jako tak pořád umírá. Lze s ní mnohdy žít déle a s menším utrpením než dříve, a přibývá i uzdravených pacientů, ale vývoj postupů léčby jaksi není tak dramatický, aby stačil na tučné titulky v novinách.

Můžeme vůbec z podobných zkušeností s tvůrci veřejného mínění čerpat něco jiného než obavu o osud vědy, který převážně závisí právě na přízni veřejnosti, která „to“ platí a přirozeně chce vědět, kam se její peníze poděly (texaských naftových milionářů ochotných financovat základní výzkum zase není tolik, zvlášť v našich poměrech)? Věřím, že můžeme: víc než obavy, co s námi vědci provedou novináři příště, je na místě zamyšlení, zda se opravdu vždycky dost snažíme sdělit laickému okolí, na čem to vlastně pracujeme a k čemu je to dobré.