Homo erectus z Bilzingslebenu

Již od r. 1972 probíhá v Bilzingslebenu v okrese Artern systematický archeologicko-geologický výzkum sídliště fosilního člověka. Sídliště se nachází v travertinech, jež sedimentovaly v meziledové době, kterou nazýváme holsteinská. Nálezový horizont je datován do období před 300 000 - 350 000 lety.

Výzkum vede archeolog a geolog profesor Dr. habil. Dietrich Mania původně z Landesmuseum für Vorgeschichte v Halle (Saale), nyní člen univerzity Friedricha Schillera v Jeně. Pravidelně po čtyřech letech se svolávají odborníci, kteří posuzují nové nálezy a novou problematiku lokality. Po sloučení obou německých států došlo i ke změně hranic mezi jednotlivými zeměmi a lokalita Bilzingsleben, původně patřící do saské země, patří dnes do země durinské. Proto 5. kolokvium s podtitulem „Homo erectus - seine Kultur und Umwelt“ proběhlo 1.- 5. prosince 1993 v Jeně (a Bilzingslebenu), kam byl administrativně výzkum přeložen, a nikoli v Halle.

Systematický výzkum této mimořádné lokality probíhá již více než 20 let a je prováděn komplexně ve spolupráci s celou řadou specialistů přírodovědeckých oborů a oborů společenskovědních. Alfou a omegou výzkumu je objev velkého sídliště s příbytky lovců, které je na břehu potoka vyvěrajícího z minerálního pramene na vrcholu zdejších travertinů v poloze „Steinrinne“ nad řekou Viperem. Celou sídlištní plochu původně překrývaly několik metrů mocné polohy travertinů. Plocha sídliště byla obnažena díky jejich intenzivní těžbě. Vlastní nálezové vrstvy jsou zde naštěstí obsaženy v podložních travertinových píscích, což archeologický výzkum výrazně usnadnilo. Až 6 m mocné travertinové bloky po více než 350 000 let konzervovaly a chránily sídlištní sedimenty v následných mladších epochách.

Na sídlištní ploše se podařilo vypreparovat příbytky původních obyvatel a nalézt pracovní místa nejen pro výrobu kamenných a kostěných nástrojů, ale i předmětů ze dřeva. Nahromaděliny kostí lovné zvěře ukazují v celé šíři hospodářskou základnu někdejších lovců. Poprvé v Evropě se zde setkáváme s předměty zdobenými záměrnými rýhami a vzorci. Největším přínosem je však objev zlomků lebek člověka, které jsou roztroušeny mezi zvířecími kostmi na celé ploše sídliště.

K průběžnému zpracovávání odkrývaných archeologických, paleontologických a paleobotanických objevů, jejichž množství se pohybuje řádově v tunách, byli přizváni nejlepší specialisté pro jednotlivé obory z celého světa. Od samého začátku výzkumu zde průběžně zpracovávám a publikuji pozůstatky fosilního člověka.

Dosavadní výsledky výzkumu jsou velkolepé a stavějí naleziště v Bilzingslebenu mezi lokality světového významu z pohledu všech zúčastněných oborů. Geologicko-paleontologický výzkum a tím i datování zkoumaných travertinů a jejich obsahu významně přispívají k obecnému poznávání skladby předposlední doby meziledové v Evropě.

Objev dnes již desítek zlomků lebek nejméně ze tří jedinců fosilního člověka umožňuje pokusit se o jeho bližší taxonomické začlenění. Člověk z Bilzingslebenu nese ještě velké dědictví forem Homo erectus, jejichž existence v Evropě je předmětem bohaté diskuse paleoantropologů.

V letech 1974 až 1987 zde bylo objeveno 11 zlomků mozkoven a 6 volných zubů. Při 5. kolokviu bylo představeno dalších 12 fragmentů lebek objevených od r. 1988 do r. 1993. I tyto nové objevy doplňují a upevňují prozatímní určení zdejší formy člověka, kterou jsem r. 1978 předběžně označil jako Homo erectus bilzingslebensis. Bohužel až dosud byly objeveny toliko zlomky mozkoven a žádné části obličejového skeletu a postkraniálu. Již první zlomky ukázaly, že nejpřiléhavější analogii poskytují africké nálezy Homo erectus (Olduvai, především OH 9), v Evropě z Arago ve Francii, Verteszölös v Maďarsku a Petralony v Řecku. To vedlo k poznání, že v předposlední době meziledové žili v Evropě vedle sebe ještě formy nesoucí erektoidní charakter a staré formy již typicky sapientní, jak to dokumentují nálezy ze Swanscombe v Anglii, Steinheimu v Německu a formy starých sapientů pocházejí z navazujícího vmezeřeného období interglaciálního v saalském zalednění z Weimar-Ehringsdorfu v Německu. Opět z travertinů, dnes datovaných do doby před 220 000 let. Tuto paralelitu prokazuje i odlišná kultura provázející obě skupiny.

Tyto objevy umožňují studovat velmi komplikovanou problematiku existence biologických forem bezprostředních předchůdců sapientních populací Evropy a jejich kultury. Doufám, že pokračující výzkumy poskytnou ještě další doplňující objevy pro řešení tohoto dilematu.

Jde o složitou, ale nesmírně bohatou a poučnou látku pro studium řady oborů.