Pěšky za posláním lékaře

Počátkem prosince 1723 se z Bernu vydal na dlouhou cestu patnáctiletý Albrecht Haller, tehdy již tři roky úplný sirotek (viz rámeček). Dle vlastních slov věkem i rozumem ještě dítě, začal svou cestu k úžasné životní dráze z úsporných důvodů pěšky. První den došel do Burgdorfu (asi třicet kilometrů), další den do Aarburgu. Tam si najal koně do Königsfeldenu, kde u své tety zůstal čtrnáct dní. Čtyři dny před Vánocemi se vydal na další cestu. Sněhem a za studeného počasí dorazil až do Schaffhausenu, odkud již jezdil kočár do württenbergského Tübingenu. Tam se brzy po svém příjezdu ubytoval, jak tehdy bylo ještě dosti obvyklé, v domě profesora anatomie a botaniky Johanna Georga Duvernoye.

Během studií v Tübingenu byl Haller dvakrát zatčen. Jednou 11. září 1724, když v jeho přítomnosti kolega-medik zřejmě nešťastnou náhodou smrtelně postřelil služebnou v Duvernoyově domě, podruhé 24. února 1725, když skupinka čtyř veselých mediků táhla večerním městem. Přizvali k sobě dva starší hlídače a v lékárně patřící otci Hallerova kolegy Gmelina se opili vínem a pálenkou tak, že jeden ze starších mužů později k ránu zemřel. Studenti byli zatčeni, museli se ze svého činu zodpovídat před děkanským kolegiem, a pak byli odsouzeni k peněžním pokutám. Haller k nejmenší z nich, k 7 tolarům.

Takový byl tehdy život studentský. Bez programů Erasmus, bez oficiálních podpor mobility. Haller však nebyl jen veselým kumpánem, šlo mu především o studium. Vrhl se do anatomie a již jako sedmnáctiletý přišel v Tübingenu na omyl slavného anatoma Georga Coschwitze z Halle, který popsal průběh vývodu slinné žlázy v jazyku. Haller spolu se svým učitelem zjistili, že šlo o žílu. Svědčí to nejen o hloubce Hallerových znalostí, ale především o jeho smyslu pro objevování, který mu byl na univerzitě vštípen.

Tübingen byl místem klasické standardní výuky medicíny, Hallera to však táhlo dále. V té době byl hlavním městem výuky lékařství holandský Leiden. K tomu, že se Haller po roce a půl rozhodl přejít do Leidenu, přispělo také povolání jeho učitele Duvernoye do Petrohradu. Po šestnácti měsících, koncem dubna 1725, opustil Haller město svých univerzitních počátků. Na koni putoval přes les do Stuttgartu, pak kočárem do Heidelbergu, poté do Darmstadtu, a dále pak lodí do Kolína nad Rýnem a kočárem přes Utrecht a Amsterdam do Leidenu.

V čele výuky medicíny v Leidenu stál tehdy snad nejslavnější evropský lékař, vědec i učitel Herman Boerhaave. Krom Holanďanů u něj studovali Angličané, Němci i Švýcaři. Hned od prvního setkání se Hallerovi stal Boerhaave vzorem na celý život. Pilný muž, který vstával v létě ve čtyři, v zimě v pět hodin, od časného rána již sepisoval svá díla. Brzy pak začínala praktická výuka, v zimě experimentální chemie, v létě v botanické zahradě, tehdy (se 6000 rostlinami) největší na světě. Ve své lékařské praxi ordinoval Boerhaave od deseti hodin dopoledne, a pak od tří odpoledne, mezitím měl klinickou přednášku u pacientova lůžka. Ve dvou nemocničních sálech po šesti lůžkách procházel Boerhaave od nemocného k nemocnému a popisoval příznaky nemocí – tady se vůbec prvně na světě zrodila výuka medicíny u lůžka, kterou pak Boerhaave přenesl do Anglie a jeho žák G. van Swieten do habsburské monarchie, tedy i k nám.

Díky Boerhaavemu si Haller oblíbil botaniku, pokračoval však ve svých studiích anatomických i klinických. Je známo, že si zaplatil tři soukromé pitvy. Během pobytu v Leidenu podnikl o prázdninách s přáteli cestu do severního Německa a náhodou se setkal i s dvěma budoucími králi – pruským Bedřichem (tehdy čtrnáctiletým) a anglickým Jiřím II., jenž pocházel z hannoverského rodu.

Promoval v roce 1727. Následovaly krátké studijní pobyty v Londýně, Paříži (u známého anatoma Jacoba Winslowa) a Štrasburku, potom rok na Univerzitě v Basileji (tehdy jediné ve Švýcarsku). Tam působil matematik Johannes Bernoulli, který nově vyučoval diferenciální a integrální počet. Haller si vyšší matematiku osvojil a vzdělával se v ní i později. V červenci a srpnu 1728 se vydal pěšky pohořím Jura z Basileje až po Ženevu, dále údolím Rhôny až po waliský Leukerbad, poté přes alpský hřeben oddělujicí kantony Wallis a Bern do Kanderstegu a přes Lucern až do Curychu. Během cesty sbíral a popisoval rostliny, a díky svému zájmu o botaniku, vřelému vztahu k rodné zemi, a zejména básnickému nadání napsal jednu z tehdy nejznámějších básní v němčině – Alpy (vyšla tiskem r. 1732 ve sbírce Versuch schweizerischen Gedichten v Bernu).

Do klasicizující a akademické německé poezie začátku 18. století přinesl zcela nový prvek: popis přírody. Právě její velebení v kontextu všeobecných hodnot lidských i náboženských bylo zřejmě důvodem, proč se tato báseň stala v německy mluvících zemích tak významnou. Hallera si vážila celá generace německy píšících básníků až po Gottholda Ephraima Lessinga a Friedricha Schillera. Goethův otec s oblíbenými Hallerovými básněmi seznámil i mladého Johanna Wolfganga. Hallerův příspěvek k rozvoji němčiny ocenil rovněž básník Friedrich Klopstock. Podobně jako báseň Alpy se později v celé německé jazykové oblasti stala známou i milostná báseň Doris, kterou Haller napsal v roce 1730 pod vlivem lásky k Marianně Wyssové, s níž se pak v únoru následujícího roku oženil. Nejen pro úplnost se sluší dodat, že Hallerova spisovatelská činnost se neomezila na básně – napsal i několik románů a divadelních her, většinou na politicky a morálně naučná témata. Haller v té době ovlivnil nejen básnictví, ale také například průkopníka alpského malířství Caspara Wolfa.

V roce 1729 měl tehdy jednadvacetiletý Albrecht Haller svou univerzitní přípravu za sebou. V květnu se stal městským lékařem v Bernu a s plnou vervou se vrhl do svého zaměstnání. A nejen to – budoval výuku anatomie (Bern tehdy neměl univerzitu, založena byla až v polovině 19. století jedním z potomků Neuhausovy rodiny, ve které malý Albrecht po osiření nalezl útočiště). Po značném úsilí se mu podařilo vybudovat Theatrum Anatomicum, ve kterém demonstroval veřejnosti řadu anatomických i patologických nálezů. Vedle praktické medicíny byla anatomie především jeho zimním zájmem. V létě se věnoval botanice, za 7 let pobytu v Bernu podnikl celkem 25 botanických cest do Alp a Jury. Měl v úmyslu popsat všechny švýcarské rostliny.

V roce 1736 byl osmadvacetiletý Haller povolán na nově vzniklou Univerzitu v Göttingenu k profesuře anatomie, chirurgie a botaniky. Šel za svou šťastnou hvězdou, na dlouhou dobu opustil Bern. V Götingenu začalo sedmnáctileté období, které ho proslavilo jako anatoma světového významu i jako botanika. Jeho anatomický zájem byl ponejvíce zaměřen na cévy, jejich průběh a jejich větvení. Řada anatomických termínů, zejména z cévní oblasti, je spojena s jeho jménem, například tripus Halleri, tedy větvení truncus coeliacus, jedné z větví břišní aorty či Hallerova anastomosa, propojující oblast arteria mesenterica superior a inferior. Haller však nebyl jen pilným anatomem. Jako jeden z prvních se zaměřil na popis funkce orgánů a je považován i za jednoho ze zakladatelů fyziologie. Fyziologii považoval za oživlou anatomii. Na mnoha pokusech na zvířatech, z dnešního pohledu často velmi krutých, se snažil nalézt specifické funkce jednotlivých orgánů. Svalům připsal dráždivost, nervům citlivost. Jeho učebnice fyziologie byla přeložena do angličtiny již počátkem padesátých let 18. století. Přes všechny úspěchy v anatomii a fyziologii byl Haller úspěšný i jako praktický lékař, zejména v Bernu, kde byla medicína jeho hlavním povoláním. Později, v době univerzitní kariéry v Göttingenu i ve státní službě v Bernu, býval žádán o konzultace. Krom toho Haller významně přispěl k organizaci soudobé vědy. Anatomickými a fyziologickými hesly se podílel i na tehdejším novém vydání Diderotovy encyklopedie, jež však naráželo na potíže s francouzskou cenzurou, a tak přispíval i do švýcarské encyklopedie.

Popisy alpské a jurské květeny ukazují na další pole Hallerovy ctižádosti – botaniku. Ta se v 18. století pěstovala na předních lékařských fakultách, znalosti botaniky byly jednou z podmínek úspěšného studia medicíny. Ačkoliv byl Haller zakladatelem botanické zahrady v Göttingenu a botaniku díky Boerhaavemu nejen ctil, ale také se jí věnoval, zůstal u zevního morfologického popisu rostlin. Nepochopil systém, jímž se proslavil jeho švédský současník ¹⁾ Carl von Linné (1707–1778). S Linném ²⁾ si Haller dopisoval, patřil však k předním kritikům jeho systému dvouslovných jmen klasifikace rostlin. Z více než 1200 osob, s nimiž si Haller psal, tvořili botanici asi stovku. Vyměňoval si s nimi nejen dopisy, ale i suché rostliny a semena. Dosud je na Hallerovu počest označeno jeho jménem 14 rostlin. Haller založil také několik důležitých herbářů, z nich nejvýznamnější je uložen v Paříži v Muséum National d’Histoire Naturelle, menší pak v Botanickém ústavu Univerzity v Göttingenu.

Služba ve státní či městské správě byla vždy přitažlivá, pro mnohé představuje formální i veřejné ocenění. Také Haller dal na vrcholu své kariéry této službě přednost. V roce 1745 se stal členem bernské kantonální Rady 200 (předchůdkyně dnešní Velké rady, kantonálního bernského parlamentu), v roce 1753 pak vysokým úředníkem (Rathausammannem) na bernské radnici. V letech 1758–1764 působil jako ředitel solných dolů v Roche (v údolí Rhôny), které tehdy byly ve vlastnictví kantonu Bern. Hannoverský král jej znovu zval do Göttingenu. Setrval ale raději v rodném městě, kde byl jmenován assessor perpetuus při úřadu zdravotního rady, což mu přineslo doživotní hmotné zajištění. Opakovaně byl vyznamenáván, a nejen význačnými funkcemi v rodné zemi.

O tom, jak byl Haller svými současníky ceněn, ostatně svědčí neobvyklá příhoda, která se udála v posledním roce života. Hallera, již těžce nemocného, navštívil 17. července 1777 budoucí rakouský císař Josef II., první vládnoucí Habsburk, který po třech stech letech vstoupil na švýcarskou půdu. Josef cestoval z Francie do Rakouska a v Ženevě učinil neobvyklou odbočku, vydal se za Hallerem do Bernu. Oficiální přijetí bernskými politiky odmítl. S Hallerem mluvili mimo jiné o vídeňské vědecké obci a také o očkování proti neštovicím. Večer Josef pokračoval v cestě na východ.

Jen několik měsíců po Josefově návštěvě se neúprosně přiblížil konec Hallerova života. Haller systematicky pracoval až do 5. prosince, poté mu práci znemožnila přítomnost tekutiny v dutině hrudní. Zemřel 12. prosince 1777 tak, jak bylo tehdy obvyklé, obklopen ve svém pokoji dcerou Emilií, zetěm Ludwigem Zeerlederenem, lékařem Samuelem Rosseletem a farářem Samuelem Hopfem. Navečer Haller, který si sám měřil pulz, řekl lékaři: „Můj příteli, umírám, můj pulz se zastavil.“ Jeho dcera, která mu držela hlavu, uslyšela, jak Haller třikrát zašeptal: „Pane Ježíši.“ Poté se naplnila jeho životní pouť.

K odkazům Albrechta von Hallera patří nejen řada anatomických objevů a termínů, jeho básně, romány a divadelní hry, botanická zahrada v Göttingenu či obrovská, více než dvanáct tisíc svazků čítající knihovna, ale i odkaz mnohem širší: touha po univerzalizmu, po intelektuální práci překračující hranice jednotlivých oborů i po snaze se přiblížit širším principům věcí, které nás obklopují. V dnešní době, která díky aplikaci karteziánských modelů dospěla k úžasné specializaci, má takový odkaz význam ještě mnohem větší než v 18. století.