mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024

Aktuální číslo:

2024/3

Téma měsíce:

Elektromobilita

Obálka čísla

Ne každý bludný kámen je skutečně bludný

 |  12. 4. 2007
 |  Vesmír 86, 232, 2007/4

Jako bludné kameny jsou označovány velké balvany, které k nám neseny v hmotě kontinentálního ledovce „zabloudily“ až ze Skandinávie. Ledovec měl mocnost kolem 1 km a možná i víc, takže pohled odněkud z nezaledněného Ještědu či od Ostravy směrem na sever musel být úchvatný – před člověkem se tyčila plochá hora ledu. Báze ledovce pak doslova „hoblovala“ skalní podloží, vytrhávala bloky pevných hornin a sunula je na vzdálenost přes tisíc kilometrů až na severní Moravu. V Čechách se spíš setkáváme s jemnozrnnějšími ledovcovými sedimenty, pískem a kameny, například hlízami pazourků, nebo dokonce jantarem od Baltického moře. Většina bludných balvanů nepřežila kamenický průmysl. Zejména v druhé polovině 19. století byla ušlechtilá surovina bludných kamenů, především tmavých dioritů, zpracovávána na náhrobní kameny.

Za bludné kameny jsou často považovány velké bloky, hlavně žulové, které nalézáme například v Jizerských horách nad Hejnicemi, v Krušných horách u Jezeří a Mariánské, na památném Klepci u Českého Brodu, v okolí Medvědí stezky na Šumavě, u Petrovic, a dále pak na stovkách lokalit na Českomoravské vrchovině i po celých jižních Čechách. Původ těchto kamenů je jiný. V prostředí teplého třetihorního klimatu zvětrávaly horniny zvláštním způsobem, kdy se i velmi pevné horniny, jako jsou např. ordovické křemence vrchu Písek v Hřebenech u Příbrami, rozpadaly doslova na písek. Každý Jihočech, který žije někde na „žule“, ví, že granitoidy se rozpadají na hrubozrnnou zvětralinu, která se dá kopat krumpáčem, ale v níž „plavou“ velké oblé bloky pevné neporušené horniny.

Při výzdvihu území nebo při obyčejné erozi jsou nejprve odnášeny písčité partie a bloky hornin zůstávají na místě. Tento proces je nápadný zejména u granitoidů, které mají tendenci vytvářet jednoduché oblé balvany, ale méně patrný například v proterozoických horninách, kde písčité a jílovité zvětraliny sledují nepravidelná tektonická pásma. Odnosem těchto zvětralin pak nevznikají „bludné balvany“, ale spíš jsou zvýrazňovány erozní rýhy, či dokonce části údolí. Protože měkké zvětraliny byly z boků údolí většinou erodovány, těžko odhadujeme, kolik jich vlastně bylo. Náhodné odkryvy například ve svazích silnic však ukazují, že písčité či jílovité zvětrávání představuje na území ČR zcela běžný jev a jeho vliv na dnešní morfologii byl nejspíš podstatný.

Kromě geologických bludných balvanů známe rovněž bludné balvany metaforické. Za bludný kámen v řečišti české poezie byl označen například básník Jakub Deml nebo grafik a básník Bohuslav Reynek. V tomto případě výraz bludný balvan znamená něco velkého, pevného a nepřehlédnutelného, s čím si nevíme rady, ale zároveň poněkud cizího, co vyčnívá nad běžnou malost. V Reynkově případě jím nejspíš byla prosycenost francouzskou kulturou a u J. Demla snad neočekávatelná pozice kněze, básníka a buřiče. Bludné kameny tohoto typu jsou za života předmětem obdivu, útoků a kontroverzí, ale tříbí ducha a vedou k zajímavým diskusím. Teprve další generace oceňují odvahu nejít běžnými cestami sterilních pravd a mýlit se způsobem, který je někdy plodný.

V krystalech kamenů neuchvacuje mne toliko ten břitvově přísný tvar, jenž odpovídá pojmu svatosti a jest jakousi symbolickou revelací – žádný kompromis, žádná neurčitost, žádné tápání, žádné „kdyby, jaksi, poněkud“, žádná poměrnost, ale tvrdý poměr, oko za oko, zub za zub, život za život – nýbrž nejvíce ten pekelný, skrytý žár, jehož pablesky vyšlehují nerostnou hmotou, která ho svým nezničitelným charakterem zabarvuje a o němž jste přesvědčeni, že bude s vítěznou a svatou potměšitelností svítit i v nejčernější propasti! Svatá Hildegarda má pravdu: kameny a krystaly jsou děti žáru! A nejmilejší ze všeho jest mi záhněda, snad i proto, že jest to krystal mého rodiště, je to duše půdy tassovské, je to poslední a nejsvětější tvar a úsměv naší hroudy, a slunce, které za ním a skrze něj svítí, je daleko, že je člověku líto, a kdo jednou uzřel toto tajemství, nebude nikdy smuten, ale jeho veselost i nejbezuzdnější nikdy nepřeletí hranic radosti. Ten kámen daroval jsem té, kterou jsem ze všech lidí na světě nejvíc miloval, ale než ho vůbec mohla poznati, ztratil se můj talisman, ztratil se, a až umřu i já, z modrého moře věčnosti zlatá rybka mi jej na břeh přinese.

Jakub Deml, Mohyla, 1941, s. 180–181

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Geologie

O autorovi

Václav Cílek

RNDr. Václav Cílek (*1955) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Praze se zabývá zejména geologií kenozoika. Je autorem nebo spoluautorem četných úspěšných knih. Z posledních let např. Co se děje se světem (2016), Evropa, náš domov (2018), Krajiny srdce (2016), Podzemní Čechy (2015), Poutník časem chaosu (2017), V síti paměti uvízl, slunce se ptal (2016), Nové počasí (2014) a mnohé další.
Cílek Václav

Doporučujeme

Jak to bylo, jak to je?

Jak to bylo, jak to je? uzamčeno

Ondřej Vrtiška  |  4. 3. 2024
Jak se z chaotické směsi organických molekul na mladé Zemi zrodil první život? A jak by mohla vypadat jeho obdoba jinde ve vesmíru? Proč vše živé...
Otazníky kolem elektromobilů

Otazníky kolem elektromobilů uzamčeno

Jan Macek, Josef Morkus  |  4. 3. 2024
Elektromobil má některé podstatné výhody. Ale samotné vozidlo je jen jednou ze součástí komplexního systému mobility s environmentálními dopady a...
Návrat lidí na Měsíc se odkládá

Návrat lidí na Měsíc se odkládá uzamčeno

Dušan Majer  |  4. 3. 2024
Tragédie lodi Apollo 1 nebo raketoplánů Challenger a Columbia se již nesmí opakovat. Právě v zájmu vyšší bezpečnosti se odkládají plánované cesty...