Zvýšíme vzdělanost populace rozdáváním vysokoškolských diplomů?

Téměř každému, kdo přichází do styku s absolventy středních škol (především gymnázií), je zřejmé, že výuka chemie a biologie je zde pravděpodobně v dlouhodobé krizi. Mám ovšem pocit (jsem nejen vysokoškolský učitel, ale také rodič), že v krizi je spíše celý systém než pouze výuka jednoho předmětu.

Koho napadlo zvyšovat u nás vzdělanost tak, že přestáváme řádným způsobem na středních (ale už i základních) školách vyučovat a přeženu-li to, necháváme na rozhodnutí dětí, zda se budou učit, nebo odpočívat? Nebo lépe – kdo je za to odpovědný? Často slyšíme: „Hlavně naše děti nepřetěžujme a nezatěžujme zbytečnými znalostmi.“ Nebudeme děti učit zbytečná fakta; kdo ovšem rozhodne, co je zbytečné?

Zásadní problém vidím v soutěži středních škol o studenty, neboť velmi často nesoutěží svou kvalitou, ale svým pokřiveným vztahem ke studentům. Ti, většinou společně s rodiči, kritizují učitele za přílišné nároky. Jak má student ale chápat souvislosti, po kterých všichni tolik volají, bez znalosti fakt? Neexistují zbytečné znalosti, všechno, co známe, je možné využít a přiznejme si – pouze mladý člověk je schopen fakta řádně vstřebat. Proto mi vstávají vlasy hrůzou na hlavě, když slyším, že nová reforma školství zbaví naše děti biflování a umožní, aby se teď učily pouze to, co budou v životě potřebovat.

Za poslední dobu jsem však nezažil takovou reformu školství, která by zavedla vyšší náročnost a požadovala od dětí hlubší znalosti. Vycházejí reformy vstříc dětem slabším, pomalejším a méně schopným, anebo rodičům, kteří nemají na své děti čas a jejichž neúspěchy ve škole je příliš zdržují a přidělávají jim „zbytečné“ starosti? Vždyť jsou to právě tito rodičové, kteří svou kritikou náročného vyučování stojí za vznikem takových reforem! Zbavujeme-li se náročného přístupu k dětem, pak se nelze divit, že ony nejsou ochotny nebo schopny být náročné na sebe.

Široké znalosti jsou tím, co je na vzdělaných lidech nejvíce obdivováno. Proč se jich chceme zbavovat?

Zatímco v minulém roce jsme do 1. ročníku přijímali studenty, kteří v přijímacím řízení dosáhli 125 bodů ze 176 možných, letos jsme byli nuceni přijmout studenty se 112 body. V minulých letech jsme oslovovali přibližně 340 uchazečů o studium, z nichž nastoupilo asi 240. Letos při stejném počtu oslovených se jich k zápisu do 1. ročníku dostavilo pouze 197. Ostatní využili nabídky jiných škol a fakult, kde z jejich pohledu dosáhnou vysokoškolského diplomu za nepoměrně menší námahy.

Nabídka našich vysokých škol je velmi široká a bohatá, většina maturantů si svou školu vždycky najde. Statistiky zobrazující kvalitu středních škol se však zabývají pouze procentuálními počty absolventů středních škol přijatých k vysokoškolskému studiu. Neviděl jsem nikdy statistiku sledující, kolik studentů dané střední školy postoupilo alespoň do 2. ročníku vysoké školy, na kterou nastoupili po maturitě. Možná bychom se o kvalitě našich středních škol dověděli něco víc.

Počet vysokých škol by měl být dán především reálnou potřebou vysokoškolsky vzdělaných lidí a ekonomickými možnostmi státu. V ČR jsem napočítal 81 vysokých škol! Každá z nich má svůj rektorát, patrně několik děkanátů… V naší republice tedy připadá 120 tisíc obyvatel na 1 vysokou školu. Nedošlo již teď k situaci, kdy stát takový počet škol jednoduše nezvládá, není schopen je financovat a místo vzdělaných obyvatel se za nějaký čas bude chlubit pouze lidmi oplývajícími vysokoškolskými diplomy?

Kdyby se částka, která byla investována do vzniku nových vysokých škol, investovala do škol existujících, bylo by naše vysoké školství v úplně jiné situaci. Nemohli bychom se sice chlubit 81 vysokými školami, ale možná bychom se mohli chlubit obecně kvalitnějšími absolventy a možná bychom nakonec dosáhli i tolik požadovaných lepších statistických čísel – těch, která vyjadřují poměr mezi vynikajícími výsledky (jako jsou publikace či patenty) a penězi vloženými do výzkumu na vysokých školách.

Vysokoškolské studium se stává něčím, na co má člověk nárok. Školy, na které studenti musí skládat „nedůstojné“ přijímací pohovory, jsou málem ostouzeny. Uvědomují si však vůbec ti, kteří do novin píší takové teze a nápady, že ne všichni jsou schopni studium – alespoň tedy na „dobrých“ vysokých školách – zvládnout? A jsou připraveni nést za své výroky, kterými prostřednictvím médií ovlivňují spousty lidí, odpovědnost? Je velmi snadné a líbivé popírat zákonitosti statistiky, popírat normální rozdělení jedinců v lidské populaci a vyhlásit, že máme málo vysokoškolsky vzdělaných lidí a že musíme dosáhnout počtu blížícího se 30–35 %. Na základě tezí o nutnosti zvyšovat počty vysokoškoláků ve společnosti vznikají stále nové vysoké školy a je ke studiu přijímáno stále více mladých lidí, kteří evidentně na tento úkol nestačí.

Nejhorší na celé věci je, že se tento záměr – rozdat vysokoškolské diplomy 30–35 % lidí – naplňuje. Tohoto „úspěchu“ nemohlo být dosaženo jinak, než že diplomy získali lidé, kteří neoplývají dostatečnými intelektuálními schopnostmi a jsou pro společnost, kromě toho, že vylepší číslo v jedné kolonce statistického hlášení, naprosto nepotřební. Jak vůbec mohlo k takové situaci dojít? Tou chybou byl jednosměrně ekonomický, a nebál bych se použít výrazu „zaslepeně ekonomický“ tlak na vysoké školy. Výuková činnost vysokých škol je financována z dotací, jejichž výše se liší podle charakteru studia na té které škole či fakultě. Je to částka stanovená před mnoha lety a po mnoha jednáních a je přirozené, že každému rektorovi a děkanovi se nutně musí zdát nízká. Tato dotace je vyplácena na každého studenta, který studuje řádnou dobu studia zvětšenou o jeden rok. A to jsou veškeré prostředky, které mají školy k dispozici. Z nich škola žije – tedy platí energii, výuku a své zaměstnance. Je pravda, že jde-li o dobrou školu, získají její pracovníci řadu grantů, z nichž ovšem, s výjimkou výzkumných záměrů, není možné významným způsobem přispívat na mzdy zaměstnanců. Jak tedy vylepšit platovou situaci zaměstnanců vysokých škol? Návod státu je jasný – přijměte více studentů! A budete-li dostatečně „schopní“, pak všichni školu dokončí ve standardní době studia a budete mít vyděláno. Co je to ale „být schopní“?

Jsou fakulty, kde je studijní neúspěšnost studentů vysoká, 30–40 % a někde i více. Naproti tomu existují fakulty a vysoké školy, kde je úmrtnost 1–2 %. To odráží náročnost studia i nároky učitelů a cosi vypovídá o kvalitě absolventů. Absolventi středních škol o nich velmi dobře vědí a sdělovací prostředky je náležitě ve svých „zasvěcených“ přehledech propagují. Jedny celostátní noviny v každoročním přehledu českých vysokých škol dokonce uvedly: „Chcete-li si užít studentského života, pak nechoďte studovat medicínu, veterinární lékařství a farmacii.“ Ano, jsou u nás vysoké školy, kde studenti při denním studiu zvládnou velmi lukrativní brigádu v rozsahu poloviny pracovního úvazku! Máme zde skutečně co do činění s mimořádně schopnými a pracovitými jedinci?

A znovu se nabízí otázka, co je tedy pro stát a pro jeho občany výhodnější. Mít špičkově vzdělané odborníky, nebo zástupy lidí s vysokoškolským diplomem? Chci věřit tomu, že je to ta první možnost.

Nezbývá než věřit v platnost společenského výběru. Zaměstnavatelé přece musí dříve či později poznat, co se za tím kterým diplomem skrývá. Nade vši pochybnost nás tedy musí čekat doba, kdy absolventi nekvalitních vysokých škol nebudou nacházet zaměstnání, nebude o ně jednoduše zájem. To bude ale zřejmé teprve potom, až tito vysokoškolsky vzdělaní neodborníci způsobí řadu škod soukromým či státním firmám. Tyto chyby, které mohou mít dalekosáhlé důsledky, zaplatíme, stejně jako jsme již dříve zaplatili příspěvek na jejich studium, který mohl být jinde vynaložen na kvalitní vzdělání kvalitních odborníků.