Živé organizmy v pleistocenní spraši

Spraš je žlutavá pleistocenní půda, která vznikala v dobách ledových z akumulace prachu vyvátého z předpolí kontinentálního ledovce. Ruský půdní biolog S. V. Gubin se zabýval otázkou, zda se ve sprašovém permafrostu (věčně zmrzlé půdě tvořené spraší) na severovýchodní Sibiři mohly zachovat živé organizmy. Permafrost je nejenom v závislosti na klimatu a morfologii různě mocný, ale také mívá při povrchu (např. na povlovných svazích obrácených k jihu) zónu nezamrzlé půdy, mocnou několik decimetrů, popř. i několik metrů. V této zóně mohou zajíci a drobní savci hloubit své nory, do kterých zatahují trávu a různá semena. Při dalších sprašových bouřích je tato úroveň s fosilními norami (krotovinami) pohřbívána pod mladšími sedimenty a přesouvá se do zóny permafrostu, ve kterém je schopna v sibiřských podmínkách vydržet dodnes. Pokud je sprašový pokryv proříznut nějakou mladou erozní roklí, která může být až desítky metrů hluboká, odkryjí se starší vrstvy a s nimi i krotoviny se zmrzlou „konzervou“ dávných semen a rostlinných zbytků. Ty je možné datovat pomocí radioaktivního uhlíku.

V krotovinách s výplněmi starými až 33 tisíc let, které byly odkryty v hloubkách 30–40 m pod povrchem, byly nalezeny desítky druhů vyšších rostlin včetně semen silenky (Silene stenophylla), jež se podařilo po rozmrznutí vypěstovat. Ukázalo se, že v podmínkách permafrostu si některá semena mohou udržet klíčivost po dobu několika tisíc a výjimečně i několika desítek tisíc let! Kromě vyšších rostlin bylo „resuscitováno“ velké množství mikroorganizmů – zejména bakterií, hub, prvoků a bičíkovců a také spor mechorostů. Zvláště výhodným substrátem pro mikroorganizmy jsou exkrementy fosilních hlodavců. Je zajímavé, že z našeho hlediska patřila řada nalezených druhů rostlin mezi teplomilnou flóru – a to prosím na sibiřské Kolymě, navíc ještě v době ledové. Tato zdánlivá hádanka může mít jednoduché vysvětlení – horké sibiřské léto. I současné teplomilné druhy rostlin často snášejí mrazy lépe než druhy se středními či nižšími nároky na teplotu. Je to dáno tím, že mnohé takzvaně teplomilné druhy rostou na tenkých, vysýchavých půdách někde na skalní římse, kde se v zimě nedrží sníh a kde půda promrzá až na kámen. Teplomilné je nazýváme také proto, že je navštěvujeme, když kvetou, tedy v době, kdy bývá teplo. (Loess and Paleoenvironment, Geos, Moskva 2003)