Zač je lidský život?

Odpověď našel Státní zdravotní ústav pro výbornou klinickou praxi (National Institute for Health and Clinical Excellence, NICE), který radí organizátorům britského státního zdravotnictví (National Health Service), co má za zdravotní péči platit stát a co si musí zaplatit pacient sám. Na co nejvyšší úhradě léčby z veřejných prostředků má pochopitelně zájem především farmaceutický průmysl.

Loni jsme u nás zažili kampaň českých onkologů, kteří nakonec úspěšně vybojovali úhradu z veřejných prostředků za onkologické léky, jejichž cena se pohybuje kolem statisíce korun. Na léčbu podle posledních výsledků vědy nebude nikdy dost peněz. Je to proto, že vědecký pokrok je daleko rychlejší než zvyšování ekonomické produktivity. I ekonomická produktivita závisí koneckonců na výsledcích vědy – a zavádění výsledků vědy do výroby nebo do praxe vůbec je pomalé a často stojí více peněz než financování samotného vědeckého objevu.

Balík peněz pro zdravotnictví je určen např. těmi 13 %, která se strhávají z příjmu fyzických osob, a je tedy konečný. Jestliže to vybírají jako pojistné naše zdravotní pojišťovny a nestačí to k pokrytí vysokých nákladů, stát (naposledy v osobě ministra Davida Ratha) to dotuje z našich daní.

Spojené království (UK) by nám nemělo být vzorem svou poměrně nedobrou úrovní zdravotní péče v některých odvětvích, ale poučný může být způsob jak dělit balík peněz určený pro zdravotnictví. Z veřejných prostředků se hradí pro občana „bezplatná“ zdravotní péče podle toho, jak která léčebná metoda přispívá k zachování života a jeho kvality. Vychází se z toho, že se léčba musí vyplatit, její účinek musí být úměrný nákladům na ni. Náklady na léčbu nesmějí překročit 30 000 liber za rok života dobré kvality. Kvalita života se kvantifikuje podle jednoduchého hodnocení, kde optima dosahuje plně zaměstnaný člověk využívající svých aktivit nejen k práci, ale také k rekreaci a jiným činnostem, které obohacují život. Na druhém konci kontinua je smrt (nemoc tedy zkrátila život a je možno vypočíst, o kolik jej zkrátila) a před koncem kontinua je bídný a nedůstojný život člověka upoutaného na lůžko, který je odkázán na pomoc jiných, s nimiž už ani nedovede dobře komunikovat, a který není schopen udržovat hygienické návyky.

Tak např. lék proti depresivní poruše nesmí být dražší než vypočtená ztráta ekonomické produktivity daná pracovní ne schopností a než úbytek kvantifikované kvality života prožitý po dobu trvání neléčené depresivní poruchy. Do výpočtu patří i riziko sebevraždy.

Výroba léku, který lze dostat v lékárnách, je jen malým zlomkem nákladů vynaložených na jeho vývoj a zavedení do praxe (včetně nákladů určených k přesvědčování lékařů, aby jej předepisovali). Farmaceutická firma má přirozeně zájem na co nejvyšším prodeji nově zavedeného léku, u kterého dosud nevypršel patent. Zpravidla po 15 letech jej může vyrábět kdokoli, splníli podmínky regulačního orgánu (u nás Státního ústavu pro kontrolu léčiv).

Ve Velké Británii vstoupil nyní do procesu úhrady léků zcela nový, dá se říci revoluční prvek. Když NICE nedoporučila úhradu bortezomibu indikovaného pro léčbu mnohočetného myelomu, tedy vážného nádorového onemocnění, výrobce přišel s nabídkou, že vrátí peníze zaplacené za lék u pacientů, u kterých nenastal žádoucí terapeutický efekt. Jde tedy o návrh, který (kdyby se uplatnil i jinde) by znamenal, že by se léčba hradila podle úspěšnosti u jednotlivých nemocných. Tento prvek se do jisté míry uplatňuje už dnes, protože při předkládání žádosti o registraci nového léku se argumentuje výsledky léčby prováděné v průběhu klinického výzkumu, zde by však šlo o uplatnění ekonomického hlediska svým způsobem dodatečně, podle skutečných výsledků dosažených u jednotlivých nemocných v rutinní lékařské praxi.

Připomíná to situaci, kdy někteří velmi bohatí lidé platili lékaře jen po dobu, kdy byli zdrávi, a plat zastavili, jakmile onemocněli.