Vydří život
Člověk má k vydře rozporuplný vztah. Většina lidí je při pozorování hrajících si vyder fascinována jejich neobyčejnou obratností a elegancí pohybů.
Menšina, reprezentovaná rybáři, ji však natolik nenávidí, že ji ve jménu tržních mechanizmů na velké části jejího areálu zcela vyhubila. Česká republika se dosud může chlubit tím, že na určitých územích se lze pravidelně setkávat s vydrou říční (Lutra lutra). Ale i v místech, kde by složení vydřích populací mohlo zajistit její existenci, je další přežití vydry vážně ohroženo. Přes všechna zákonná opatření ji totiž majitelé rybníků stále hubí, a to i těmi nejkrutějšími metodami.
Celá životní strategie vyder je založena na schopnosti velmi intezivně si hrát i v dospělém věku. Je to obrovský evoluční dar, protože hra výrazně usnadňuje učení a vede k rychlejšímu získávání znalostí nutných pro úspěšnou existenci. Vydří matka si s mláďaty hraje nejvydatněji v době jejich dospívání, kdy je prostřednictvím her nejen učí lovit kořist, ale vede je k mnoha dalším tělesným zdatnostem, které budou ve svém životě potřebovat.
Vydří učení však zřejmě pro soužití s civilizovaným člověkem nestačí. Ač se vydra dožívá věku i přes 15 let, ve střední Evropě jen 15 % populace dosáhne věku vyššího než 3 roky. Ostatní vydry zahynou pod koly automobilů a bohužel i v železech. Proto jsem ostatně napsal knihu Vydra, která letos v říjnu vyšla v nakladatelství Aventinum v edici Encyklopedie zvířat. Nedávno proběhla v Polsku, Maďarsku, Rakousku, Německu a u nás anketa na téma vydra a rybářství. Zatímco Němci vidí zpravidla ve vydře oživení revíru a škody, které působí, nijak nedramatizují, devadesát procent českých rybářů chce vydru vyhubit. Je smutné, že v této touze jsme mezi zmíněnými státy jednoznačně na prvním místě.
Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Doktorát přírodních věd získal r. 1952, habilitoval se r. 1973, jmenován profesorem r. 1981, doktorem věd r. 1986. Zprvu pracoval jako asistent Ústavu všeobecné zoologie PřF UK (19511955), později byl odborným asistentem a vědeckým pracovníkem Zoologického ústavu Univerzity Karlovy u prof. O. Jírovce (19551959). Třicet let řídil pražskou zoologickou zahradu (19591988), pak pracoval v ČSAV ve Fyziologickém ústavu a v Ústavu systematické a ekologické biologie (19891993). Zároveň (od r. 1959 do současnosti) externě přednáší etologii na PřF UK v Praze. Od roku 1993 je řádným profesorem zoologie na Biologické fakultě v Českých Budějovicích. Významně se zasloužil o pražskou zoologickou zahradu a jeho práce měla mezinárodní ohlas. Byl sekretářem, místopředsedou, předsedou (19641975) a posléze čestným členem Mezinárodní unie ředitelů zoologických zahrad. Je zakládajícím členem koordinační skupiny pro záchranu ohrožených druhů.
Věnuje se etologii savců a ptáků, především vrubozobých. Je autorem přibližně 150 původních prací.
Asi největší zásluhou profesora Veselovského je rozsáhlá popularizační činnost. Byl dlouholetým členem redakční rady a přispěvatelem Vesmíru (např. cyklus etologických článků, Vesmír 49, 1970/512). Vzpomeňme také jeho úspěšné televizní pořady o zvířatech a čtyři desítky knih vynikající úrovně, které ovlivnily několik generací českých zoologů. Některé jsou napsány tak mistrně, že ač jsou srozumitelné široké veřejnosti a určené primárně dětem, mohou zároveň sloužit jako spolehlivý a vyčerpávající zdroj informací pro vysokoškolské studenty zoologie.
Z etologických knih zmiňme Praobyčejná zvířata (1964), Vždyť jsou to jen zvířata (1975), Chováme se jako zvířata? (1992), ze zoologických Světem zvířat, I. Savci (s J. Hanzákem, 1960, 1965), Zoo Praha - umíte se dívat na zvířata? (1972), Sloni a jejich příbuzní (1977), Tučňáci (1983), Ptáci a voda (1987), Všední den v pražské zoo (s J. Volfem a J. Felixem, 1983). Uznávaná učebnice ornitologie byla vydána francouzsky (1996) a čeká na českou edici. Další pozoruhodné knihy vznikly z dlouhodobých studijních pobytů v Austrálii (Výlet do třetihor, 1969), Indii (Hlasy džungle, 1977) a Jižní Americe (K pramenům Orinoka, 1989).

















