Užití sonifikace v paleontologii
Sonifikace je technika, kterou se převádějí data různého druhu ve zvukové signály. Sonifikované údaje pak mohou být – po další vhodné úpravě – přehrávány na většině hudebních nástrojů či zpívány, hlavně však je lze převést ve zvuk počítačově. Např. molekulární biologové sonifikovali purinové sekvence v DNA, geofyzici převedli do slyšitelného spektra zemětřesné vlny. Sonifikovat lze snadno i tvary zkamenělin. Např. profil líce trilobita, převedený na zvuk kolísající frekvence, obsahuje shodnou informaci jako jednoduchý náčrtek a zvuk by bylo možné opět převést v obraz. V praxi tedy závisí na tréninku, smyslové vybavenosti a erudici badatele, zda získá více informace z obrazu nebo ze zvuku. Paleontologové pochopitelně dají přednost obrazu, ale ani druhá naznačená cesta není zcela bezperspektivní. Interpretační hodnotu má zejména u objektů, které – shodně se zvukem – zahrnují významný časový faktor. V tom případě je naopak statický obraz přílišnou redukcí a zjednodušením. A. Ekdale z Univerzity v Utahu experimentuje se sonifikací stop po pohybu živočichů. Například sonifikace série dinosauřích šlépějí vyznívá jako rytmická hudba složená z proměnlivých, opakujících se akordů (každý prst končetiny vytváří jiný tón, proto akordy). Obdobně prezentované výsledky pochopitelně nelze publikovat v klasických časopisech, ale snadno je lze umístit na CD, webové stránky či předvést na přednáškách.
Zvukově obrazová produkce Allana Ekdala (Interpretation of sonified ichnofabrics: hearing the music of bioturbation and bioerosion; International Ichnofabric Workshop VII; Basilej 14.–19. 7. 2003) se setkala s chladným přijetím. A. Seilacher se v diskusi rezolutně dožadoval odpovědi na to, která grantová agentura tento výzkum platí (Tony Ekdale naštěstí mohl odpovědět, že si výzkum financuje soukromě). S odstupem dvou měsíců ovšem musím konstatovat, že předvedené tvary doprovázené zvukem si i nyní vybavuji zcela přesně – což nemohu říci o dalších, klasicky prezentovaných výsledcích téže konference.