Urbanizace a problémy lidstva

Urbanizace zahrnuje kulturní, ekonomické i sociální změny společnosti a je jednou z klíčových složek její modernizace. Zároveň však urbanizace přináší koncentraci obyvatelstva ve městech a městských regionech. Pokusím se nastínit hlavní rysy urbanizačních procesů a postihnout specifické rysy urbanizace v Evropě. Co je pro světový urbanizační proces příznačné?

Uveďme údaje, které na základě porovnání dat o podílu obyvatel žijících v městských regionech r. 1970 a týchž dat předpokládaných pro rok 2025 názorně ukazují odlišnosti urbanizačního procesu v některých regionech světa. Ve světě jako celku se podíl obyvatel žijících v městských regionech, tak jak je definuje OSN, r. 1970 rovnal 37,1 %, r. 2025 by měl činit již 60,1 %.

Tytéž údaje pro Afriku r. 1970 činily 22,5 % a r. 2025 již 55,3 %, v západní Evropě 76,4 a 83,2 %, ve východní Evropě 53,5 a 72 %, v jižní Asii 21,3 a 55 %. Za těmito procentuálními daty se ovšem skrývají ohromné absolutní růsty, řádově stomilionové.

Přeměna Evropy jako celku z převážně venkovských (čili také převážně zemědělských) společností v městské a průmyslové bude trvat zhruba 250 let, v rozvojových zemích se zhustí do 150–200 let. V některých částech Evropy, například ve Velké Británii, Holandsku a Belgii, byla urbanizace zhruba ukončena již před mnoha desetiletími a byly tam zahájeny nové změny soustavy osídlení. Sociální a politické důsledky tak rychlé změny v rozvojových zemích jsou zřejmé.

O urbanizačních procesech 19. až 21. století se právem hovoří jako o druhé urbánní revoluci. V sociálně-morfologickém smyslu jde o největší změnu po první urbánní revoluci, za kterou Gordon Childe považoval přechod k trvalým sídlům a k zemědělství.

Je třeba rovněž zdůraznit, že v Evropě byl vývoj urbanizace klidnější než na ostatních kontinentech. Kromě krize sociálních a zdravotních podmínek v 19. století prošla evropská urbanizace – díky sociální politice, plánování měst a hygienickým opatřením – poměrně humánní transformací. V ještě větší míře to platí o českých zemích, kde nevznikla ani příliš velká města, ani velké průmyslové aglomerace.

Z evropské perspektivy lze rozlišit čtyři fáze: 1. soustředění lidí ve městech, 2. vznik satelitních měst, 3. oslabení přílivu lidí do měst a 4. obnovené osídlování měst. Kromě toho se ve vyšších vývojových fázích formují rozsáhlé soustavy – vlastně téměř souvislé městské osídlení, jakási městská krajina. Tyto trendy, umožněné silnými ekonomikami, technologiemi a hnané kombinací proměn hodnotových orientací, ekonomických parametrů (cenou půdy) i změn sociálních, vedou k snižování hustot obytných území a k celkovému snižování globálních hustot obyvatelstva v městských územích. Tím rostou jednak plochy městských regionů (viz Vesmír 75, 53, 1996/1), jednak všechny druhy vnitroměstských vzdáleností i časy trávené přesuny lidí. V mnoha případech kvůli vysokým daním a změnám sociální struktury obyvatel vnitřních částí měst upadají městská centra (méně v Evropě než v jiných částech světa) a vznikají podstatné rozdíly mezi vylidňujícími se centry a rostoucími okraji.

Druhá městská revoluce zvolna končí. Co lze očekávat? Urbanizace bude nahrazena regionalizací, a to na úrovni národní i kontinentální – a v budoucnu i světové.

Tím se míní vytváření nových sociálně-prostorových hierarchií s různě velkými a různě „silnými“ propojenými či sloučenými městy, městskými regiony apod. Výsledkem bude růst prostorové specializace (dělby práce mezi regiony), na to naváže prostorové rozvrstvení a polarizace mezi jednotlivými regiony na národní, ale i kontinentální úrovni. Čím více bude Evropa hospodářsky, technologicky a politicky sjednocena, tím více se bude prosazovat prostorová dělba práce. K tomu přistupují i tlaky globálních trhů. Uplatnění na těchto trzích bude záviset mimo jiné na efektivnosti sídelních struktur. Poroste rovněž soutěžení a spolupráce mezi městy a městskými regiony, a to nejen uvnitř států, ale i v kontinentálním měřítku. Dnes již napříkald soutěží Praha s Vídní, Budapeští a zčásti i s Berlínem. Začne se formovat – ostatně to již probíhá – celoevropský systém velkých měst, který se rychle stane součástí celosvětového systému. Konkrétní formy celoevropské městské soustavy budou ovšem záviset na ekonomické a sociální politice, čili na tom, jestli rozvoj území Evropy bude decentralizován, nebo naopak koncentrován. Čím volnější bude působení tržních mechanizmů, nedoplňované sociálně a ekologicky orientovanou regionální politikou, tím silněji se budou uplatňovat procesy územní diferenciace uvnitř národních států i v Evropě jako celku.

Ve světovém měřítku pravděpodobně začnou působit nové makroprocesy, kterým ještě dobře nerozumíme. Např. procesy světové polarizace jak v ekonomickém, tak v regionálním smyslu (pevnosti bohatých a chudoba těch mimo pevnosti); kontinentální procesy regionalizace a formování periferií, vznik regionálních konfliktů v rámci kontinentů; vytváření jednotného světového systému měst s několika vůdčími městy (již dnes New York, Tokio, Londýn); procesy hroucení dosavadního světového hospodářského systému založeného na růstu a na technologickém pokroku, s tím spojený vznik nepředvídaných světových turbulencí; regionální důsledky vývoje moderního kapitalizmu s rostoucím úbytkem práce, s přesuny průmyslu do území s levnou pracovní silou, ohrožení starých průmyslových zemí atd.

Jsme na konci nebo se blížíme konci období růstu a vstupujeme do období nezvyklé nerůstové rovnováhy či růstu podstatně zpomaleného, které v rozvinutých regionech bývá spojeno se stagnací růstu obyvatelstva a zčásti i se ztrátou politického významu starých kontinentů (zejména Evropy). Přitom se nutně vynořují otázky, jako např.: Co se stane, jestliže se neukončí modernizace třetího světa? Může Západ přežít v bohaté pevnosti? Co s tím vším udělá globalizace? Nehrozí například to, že bohatá stará pevnost, zejména Evropa, začne dlouhodobě chudnout, ztrácet průmysl, ale také další hospodářské aktivity? Anebo nehrozí Evropě postupné demografické a sociální vyčerpání? Jak by odolávala velkému tlaku okolních populací, které rostou podstatně rychleji a které se budou z chudších částí světa stále stěhovat do Evropy? Řada prognóz již dnes předpokládá, že v příštích desetiletích stoupne podíl „nebílého“ obyvatelstva v Evropě na 1/3.

Jak zabránit pokračující polarizaci chudých a bohatých částí světa, aby se zamezilo budoucímu stěhování celých populací? Prostá a také logická, ale zároveň značně optimistická a nerealistická odpověď je: Pomozme chudým zemím odstranit jejich chudobu a snižme tak rizika spojená s rozdělením světa! Rozvoj chudých částí světa je nejbezpečnější z rukou bezpečnějších a stabilnějších bohatých regionů světa. Do jisté míry může být urbanizace třetího světa spojena s modernizací a hospodářským rozvojem, je však třeba omezit rostoucí polarizaci a z ní plynoucí nebezpečí velkých konfliktů.

Urbanizace sama o sobě není hlavním nebezpečím budoucího globálního vývoje. Tím jsou spíš politicko-hospodářské vztahy mezi jednotlivými velkými světovými regiony. Jedno je však jisté: nelze nadále žít v naivním optimizmu, ten by byl slabou obranou proti těžkostem očekávaným v budoucnu. ¹⁾