Tři ukázky z překladu Rádlových Dějin

(díl 1., kap. 2, s. 93–95) Snadno se řekne, že lékař musí vyléčit všechny nemoci, hůř se ale drží na uzdě posměch přihlížejících, když pacienti přesto umírají. Paracelsus v takových případech obvykle poukazoval na to, že nemoc byla příliš dlouho zanedbávána, na Boží vůli, bez níž ani vlas z hlavy nespadne, a zvláště na doktory, kteří nemocné tak utrápili, že jeho pomoc prý přišla příliš pozdě. Lehko se řekne, že pravým základem medicíny je ctnost, ale i Paracelsus musel jíst, a když mu někdo upřel požadovaný honorář, stěžoval si u soudu. Byly ostatně momenty, kdy i objektivně uvažujícím lidem přicházelo zatěžko Paracelsa následovat. Jeho fanfarónství vzbuzovala posměch a jeho nekritičnost živila nedůvěru. Moudřejší lidé už nevěřili v čarodějnice, v hádání z ruky a z hvězd. Paracelsus ale uváděl pověry tohoto druhu skoro jako vlastní podstatu svého nového umění. I jeho zevnějšek byl podivný. Malé postavy, bez bradky, ¹⁾ předčasně zestárlý, vypadal prý vedle ostatních profesorů „jako vozka“. Snad už tehdy chodil se svým těžkým mečem (chlubil se, že jej dostal od jednoho kata), byl hněvivý jako kohout, neotesaný jako pařez a měl zálibu v nejšťavnatějších a nejlidovějších nadávkách. Jeho podivínství okolo něj shromažďovalo posluchače nejrůznějšího ražení, také bradýře a chirurgy, kteří nikdy nebyli imatrikulováni na univerzitě. Se svými posluchači žil kamarádským způsobem. ²⁾ Tato společnost jistě přijímala Paracelsovy urážlivé řeči o doktorech se zvláštním zadostiučiněním.

Doktoři se cítili uraženi. Ze své strany Paracelsovi vytýkali (nikoli neprávem), že se před nástupem do svého úřadu vyhnul předepsaným zkouškám, že neoprávněně zastává dva úřady, profesuru a úřad městského lékaře, že kazí mládež, a s rozhořčením se ukazovalo na jeho nactiutrhání lékařskému stavu. Podařilo se jim uzavřít Paracelsovi přístup do univerzitních prostor a odepřít jeho posluchačům doktorát. Paracelsus se rozzuřil a nadával, jak se jen za renesance nadávalo: „hřmotí v Raimundovi (Lullovi) jako svině v korytě“, uličníci, lháři, hanebníci, funebráci, tahači zubů, nunváři, všiví sofisté, rasové, lékaři telat, volové. „Svatý Jan nemohl v apokalypse vidět divnější obludy, než jsou oni“ a ještě jiná slova, která dnes nemohou být vytištěna, ³⁾ to byl hlas lidu, ale i doktoři se dali po svém způsobu slyšet: Povídalo se, že Paracelsus přednáší jen proto německy, že neumí dost latinsky, že svou vědu odněkud opsal, že pochází kdovíodkud a snad vůbec není doktorem, že musel utéci ze Štrasburku, že je ateista a nechodí do kostela, že je opilec, eunuch a tulák, že umí léčit leda syfilis atd. ⁴⁾ Zápasily tu spolu dva světy, a kdo má uši k slyšení, může z křiku těchto potupných řečí zřetelně poznat oba světové názory. Skandál dosáhl vrcholu, když se jednou v neděli ráno našel na branách veřejných budov přibitý tištěný pamflet (text viz Sudhoff 1898, II, 35), v němž nějaký anonym (i to je výmluvné) vydal veřejnému posměchu vše, co se obvykle proti Paracelsovi uvádělo, a to v dobrých latinských verších, které nepostrádaly vtip: pomlouvá prý Galéna, léčí pacienty cibulí a česnekem, nemá v hlavě všechno v pořádku, je alchymista, s oblibou užívá směšná nová slova, není hoden ani pást svině, prý se už jednou chtěl oběsit, ale v poslední chvíli se rozhodl žít a založit novou vědu atd. atd. – všechno věci, které si musí prožít každý, kdo se pustil do boje za novou myšlenku.

„Taková všivá sprostota by rozzuřila i hrdličku!“ volal Paracelsus – jak by nerozzuřila jeho? Podal stížnost na magistrát. Snad by se na aféru zapomnělo, kdyby právě naneštěstí náhle nezemřel mocný Paracelsův přímluvce Frobenius. Vinu na jeho smrti dávali Paracelsově metodě léčení: prý nemocnému předepsal příliš silnou dávku opia. Nadto Paracelsus prohrál proces proti jednomu pacientovi kvůli honoráři, a jak už byl hrubý, vyjádřil se o magistrátu velmi nezdvořile (snad v tištěném pamfletu). Před hrozícím zatčením musel v noci z Basileje utéci do Alsaska (1528). Rektor univerzity se mu snad nějakou dobu snažil umožnit návrat, ale nadarmo. Roku 1529 pak v Basileji zvítězila reformace a univerzita věrná katolicismu byla zavřena.

Paracelsus tak po dvou letech univerzitní profesury ztratil slávu tohoto světa. Jeho loučení s Basilejí bylo jistě smutné. Hořel pro vědu, pravdu a spravedlnost a zpočátku s pocitem triumfu viděl, jak on, chudý poutník s nejtemnější minulostí, je přijímán výkvětem inteligence. Stal se doktorem, profesorem, městským lékařem, kolegou světově proslulých osobností, a teď to bylo všechno pryč. Musí utíkat uprostřed zimní noci blátem a sněhem jako psanec, je tam, kde byl, když pil na bratrství s cikány. Proč tento trpký osud – snad proto, že chtěl druhým ubližovat svými urážkami? Nikdy nepřipustil toto vysvětlení. Věděl sice, že se nedovedl chovat tak slušně jako ostatní, domníval se však, že všichni rozuměli, jak to myslel, že uznávali jeho dobrou vůli.

(2. díl, konec 8. kapitoly, s. 105–106) Tak se čas naplnil: vládla nespokojenost se stavem věcí a vystupovali proroci, kteří připravovali cestu Darwinovi. Smáli se naturfilosofii, cítili prázdnotu morfologie a také idealistické jádro Baerovy embryologie přestalo být moderní. Proroků bylo mnoho: v Anglii Mill se svou induktivní logikou, Lyell s geologií, Spencer se syntetickou filosofií; ve Francii pozitivismus, v Německu materialismus a Schleidenova vývojová metoda. Ti všichni později uznali v Darwinovi svého mistra.

Když se tedy čas naplnil, jaký význam je třeba přisoudit Darwinovu vystoupení? Našla doba v Darwinovi skutečně jen svého tambora, jak řekl básník? Tambora, který dodává neviditelnému, ale přesto přítomnému jednotnému vojenskému duchu výraz viditelný jen zvenčí? Nebo, jak touž myšlenku formulují přírodovědci, spočíval jeho význam jen v tom, že potvrdil a přepracoval to, co doba neurčitě cítila? Tento názor je jistě nesprávný; avšak jak nalézt správný vztah samostatně myslícího jednotlivce k myšlenkovým proudům společnosti?

Vědecká díla jsou jistě stejně tak projevy individuality jako díla umělecká; neméně jisté je, že dnes jsme ve vědě málo ochotni to uznat; dnes věda jako sociální fenomén získala takovou moc, že se v ní zájem jednotlivce zcela ztrácí. Ale to je jistě jen přechodná nálada, která brzy ustoupí nějaké lepší. Věda přestane být babylónskou věží a badatelé už nebudou považováni za její zedníky. Triumf vědy se už nebude spatřovat v pyšných stavbách, v přístrojích z kovu a skla, v akademiích a učené společnosti, už nebude všeobecnému hlasovacímu právu odborníků dovoleno, aby diktovalo jednotlivci, co smí a nesmí. Naučíme se nahlížet, že jako jen Dante mohl napsat Božskou komedii, jako jen Kolumbus mohl najít ve své duši sílu podniknout cestu kolem světa, tak byl jen Linné s to sepsat svůj systém přírody, jen Haeckel své Přirozené dějiny stvoření, jen Darwin svůj Vznik druhů; přijde čas, kdy se význam těchto činů bude oceňovat nikoli podle jejich vztahů k lidstvu, nýbrž podle toho, co je nad ně povzneseno, podle jejich individuality.

Je pravda, že Darwinova kniha odpovídala náladě doby. Ale ještě více je pravda, že Darwin neřešil otázku o původu druhů jako otázku diktovanou mu lidstvem. Aniž věděl, že taková otázka visí ve vzduchu, hledal odpověď na své vlastní otázky, na které připadl vlastním myšlením. Myšlenka, že dnešní druhy vznikly z jiných, které už se nevyskytují, v něm vyvstala v Jižní Americe, když tam srovnával vyhynulá zvířata s dnešními a studoval souvislost mezi zvířenami různých oblastí. Potom spojil svou myšlenku o vzniku druhů s Lyellovými názory o pozvolných proměnách zemského povrchu, a posléze začal sbírat materiál z cizích spisů. V tom, věřím, spočívá Darwinův vztah k myšlení doby: sám z vlastní síly stanovil problém, avšak tím, že ho spojil s myšlenkovými proudy své doby, zodpověděl ho v duchu této doby. Tímto způsobem se individualita obvykle přizpůsobuje proudům vládnoucím ve společnosti. Ale to předbíháme.

(9. kapitola, s. 110–111; s komentářem vydavatelů) Všichni autoři před Darwinem, Lamarcka nevyjímaje, viděli v přírodě jednotlivá zvířata a jednotlivé rostliny propojené do vyšší jednoty zákony podobnosti těl a funkcí. Často sice hovořili o přírodě, avšak toto slovo u nich znamenalo duchovní (nebo i mechanický) princip, který podle všeobecných zákonů generuje jednotlivé projevy. Jedinec v přírodě, jeden člověk, jedno zvíře, jedna rostlina, ale i menší nebo větší seskupení jedinců neznamená pro toto pojetí nic víc než výraz věčného zákona. Záhuba jednoho, deseti, sta zvířat, zničení celého světa znamená jen tolik, že zmizely viditelné projevy nezničitelných zákonů, zákonů nezávislých na životě a smrti.

Avšak pro Darwina, syna praktické Anglie, spočívala příroda v jejích částech a smrt každého jednotlivého individua pro něj znamenala proměnu přírody; smrt deseti, sta zvířat znamenala desetkrát, stokrát větší proměnu. Ve smyslu národohospodářských teorií považoval celou živou přírodu za společnost, za stát, který sestává ze zvířat a rostlin jednajících podle vlastních pudů. Jako byl stát vydáván za jednotu sestávající z jedinců, jejichž egoistické zájmy jsou omezovány jen egoismem ostatních, tak Darwin uchopil organickou přírodu jako celek složený z individuí, která sledují své individuální zájmy [viz rámeček 1 ].

Byla to nová a velkolepá představa přírodního hospodářství, v němž zvířata a rostliny měly být členy společnosti, občany přírody analogickými občanům státu. Liberalismus upíral státu oprávnění dávat zákony, které by narušovaly právo jednotlivce. Také Darwin neustále potíral víru, že příroda je ovládána nějakým vyšším zákonem, který reguluje vzájemné vztahy živých bytostí: jen zvířata a rostliny samy si dávají zákony svým egoistickým způsobem života. Sotva by se dalo pochopit, jak mohl Darwin tak silně ovlivnit sociologické teoretiky, kdybychom nevěděli, že sama jeho nauka představuje sociologii přírody, že Darwin přenesl na přírodu ideál anglického státu vládnoucí v jeho době.

Od Malthuse převzal Darwin i logiku. Na základě pozorování jednotlivců stanovil určité pravidlo (rychlé přibývání individuí), a pak uvažoval, jaké důsledky by tento fakt v přírodě měl, kdyby platil sám o sobě. Došel k závěru, že rozmnožování musí vést k boji o život, a takto zkonstruovaný závěr nazval přírodním zákonem.

Laissez faire, laissez passer; la nature va d’elle meme ⁵⁾ – to bylo slavné heslo oněch dob. Jeho praktické části se politikové dovolávali proti vůdcům státu, aby zabránili každému jejich zasahování do práv občanů. Laissez faire, laissez passer bylo negací staré zásady, že moc králů pochází od Boha. Darwin, teoretik, převzal druhou část hesla a napsal knihu na téma, že v přírodě nejsou žádné božské zákony: la nature va d’elle meme!