Tři královékrál, králík a králíček

Řeč nebude o mudrcích z východu, ale o zvířatech různé velikosti. Přesto začneme lidmi. Všichni Slované, ale i jiní Evropané nazývali králem panovníka velké hodnosti (viz polské król, jihoslovanské kralj či maďarské király). Názor, že slovo král pochází ze jména Karla Velikého (Karl, lat. Carolus), vyřkl jako první již Josef Dobrovský. Západní Slované (zvláště Polabští) měli z tohoto muže hrůzu a zřejmě byl pro ně symbolem moci v době, kdy ještě tak mocné panovníky neměli. Samo jméno Karl neznamená nic vznešeného – východiskem je germánské slovo karlaz, později kar(a)l – mužský, chlap (viz něm. Kerl – chlapík či angl. churl – sedlák). K oblibě tohoto jména (Karel, Charles, Carlo, Karol, Károly či Karla, Karolina, Charlotte atd.) však přispěli právě ti mocní Karlové (Bourboni, Lucemburkové, Habsburkové aj.). „Králem“ se pak stalo leccos výjimečného – od figurky v šachu přes svorník u pluhu či ústřední tyč v milíři až po staročeského čističe stok a žump, který byl „výjimečný“ svou společenskou degradovaností a vznikl patrně zkrácením nějakého většího útvaru, analogického německému argotickému slovu Schundkönig („král šmejdu“).

Králík je zdrobnělinou krále. Má snad „ušák“ nějaký atribut, jímž by připomínal panovníka? Víme jen, že vznikl překladem staroněmeckého küniglin (z lat. cuniculus, podle Plinia slova „hispanského původu“), které si Němci vyložili jako zdrobnělinu ke künig (dnes König) – král. Co je k připodobnění vedlo, to nevíme. Ve staročeštině se ale vyskytovali jiní „králíci“ – především pták (zool. rod Regulus), jehož název, motivovaný korunkou z prodloužených pírek, vznikl doslovným překladem (regulus je zdrobnělinou slova rex – král). Teprve v novější češtině byl ještě více zdrobněn a stal se králíčkem. Kromě něj existovalo ve slovanských jazycích více „králíků“, zmiňme alespoň staropolského królika (mořského koníka s impozantním „hřebínkem“). Nepřeložen, pouze počeštěn zůstal bazilišek (ř. basiliscos od basileus – král), jehož známe jako mytického ještěra s korunkou, patrně však za něj byla ve středověku považována i ještěrka, snad kvůli „uhrančivému“ pohledu. Dnes už je tento název vyhrazen pouze bizarnímu tropickému ještěru v Americe.

Krátce se ještě dotkněme flóry. Ve slovenštině není králik jen zvíře, nýbrž také rostlina, dnes kopretina (dříve rmen). Název vznikl jako překlad vídeňského Kaiserblume. Českou kopretinu vytvořil uměle J. S. Presl, motivaci však neznáme. V Jungmannově slovníku se ocitla jako kopřetina, což by mohlo naznačovat nepříliš věrohodné přirovnání ke kopru, V. Machek zas zmiňuje možnou souvislost s polským pokretnikem (vratičem).

V některých krajích (na Holicku) se králíkovi říkávalo zajíc, byť jinak náleží tento název jinému ušatému zoologickému druhu. Slovo zajíc existovalo již v praslovanštině a jako většina prastarých slov má více výkladů. Podle jedné z teorií souvisí se slovesem zeti. Zející propast objasňovat nemusím. Jestliže v některých krajích zeje husa, otevírá prostě zobák. Zívající (člověk) si rozevřená ústa zpravidla zakrývá rukou, zatímco zevlující zírá nepokrytě. Zajíc nic takového nedělá, zeje buď jeho spící oko, nebo jeho rozštěpený (rozzěvený) horní pysk. Dnes se však jazykovědci přiklánějí k názoru, že má zajíc spíše předslovanský, praindoevropský původ (od kmene vyjadřujícího pohyb, skákání). Zajícovo jméno bývalo často měněno (viz moravské zajoch) nebo nahrazováno (např. české janek, tj. ztřeštěný). Příčina změn byla jednak v přístupu lovců (ti zajícem pohrdali), jednak v pověrách. Například v Polsku se tvrdilo, že ten, kdo zajícovo jméno vysloví, bude po zbytek života spát s otevřenýma očima.

Jaký král, taký kraj – a v zemi králíčků (s korunkou i bez ní) se otevřené oči mohou hodit. Lze jen doufat, že ústup výše zmiňovaných nebude provázen expanzí druhu Asinus coronatus (zoologická nomenklatura ho, pokud vím, dosud nezahrnuje).