Těžký život na vysoké noze

Pro vztah mezi morfologií teplokrevných živočichů a jejich zeměpisným rozšířením byla již před staletími vyslovena různá biogeografická pravidla, která vycházela z bohaté terénní zkušenosti tehdejších badatelů. Dnešní badatelé, kteří k výzkumu nejraději používají pouze počítač a internet, zkoušejí zmíněná pravidla testovat exaktními metodami. Například podle Bergmannova pravidla se zvířata směrem na sever zvětšují, aby zmenšila povrch svých těl vzhledem k objemu, a podle Allenova pravidla se jim směrem na sever zmenšují tělní přívěsky (uši, ocas atd.).

Kanadští ekologové si jako modelovou skupinu pro ověřování těchto pravidel vybrali bahňáky hnízdící v americké Arktidě. Podle různých tělesných parametrů a údajů o podnebí spočítali, jaké je pro každý druh energetické zatížení povětrnostními podmínkami na různých místech Kanadského arktického souostroví. Zjistili, že i po odstranění vlivu velikosti těla a vlivu fylogeneze existuje silná mezidruhová závislost mezi délkou nohy a energetickým stresem – tam, kde je podnebí drsnější, žijí druhy s kratšíma nohama. Vysvětlit to lze jednak tím, že z větší nohy uniká víc tepla (tedy Allenovým pravidlem), jednak (jak nastínil test) tím, že delší nohy zvednou tělo ptáka výše nad zemský povrch, kde živly řádí zuřivěji než těsně u země. Když se podíváme na areály „našich“ euroasijských bahňáků, zdá se, že by uvedená zjištění mohla platit i zde: většina druhů jespáků, kteří mají kompaktní tělo, krátké nohy a zobák, hnízdí vysoko v Arktidě, zatímco protáhlí a dlouhonozí vodouši jsou rozšířeni spíše v lesotundře a v tajze. (Journal of Biogeography 32, 377–382, 2005)