Štěnice se vracejí

Štěnice domácí (Cimex lectularius) se ve všech vyspělých státech světa znovu stává významným zdravotním problémem. Například v kanadském Torontu zdravotnické orgány od hadují, že v letech 2001–2004 její výskyt vzrostl dvacetinásobně. Podobné zvýšení bylo zaznamenáno v australském Queenslandu, ve Velké Británii i v České republice. V New York Time byla otištěna zpráva, že se štěnice šíří bohatými i chudými byty New Yorku. Jeden americký autor ve svém odborném článku o štěnicích vtipně poznamenal, že staré dětské přání dobré noci „Good night, sleep tight, don’t let the bedbugs bite“ získává na aktuálnosti.

Napadení štěnicemi ale může mít i právní a ekonomické důsledky. Například v roce 2005 přiznal v USA federální soudce dvěma sourozencům odškodné v celkové výši 382 000 dolarů za újmu, kterou utrpěli při napadení štěnicemi v jednom chicagském motelu. Nedávno soudní senát v New Yorku posuzoval žalobu ženy o náhradu 20 milionů dolarů za poštípání 500 štěnicemi v místních lázních, což prý ženě způsobilo „zjizvení těla i duše“. Političtí představitelé Havaje, Bostonu a San Francisca upozorňují, že vzrůstající výskyt štěnic má negativní dopad na turistický průmysl, a požadují, aby federální vláda změnila legislativu v tom smyslu, že by opatření proti štěnicím byla povinná. ¹⁾

Problém štěnice domácí se zdánlivě vyřešil díky intenzivnímu využívání DDT za druhé světové války a po roce 1945. V rozvinutých zemích se výskyt štěnic snížil na minimum a zkušenosti s jejich hubením byly téměř zapomenuty. Již r. 1940 v USA a r. 1958 v Evropě byla sice zjištěna rezistence štěnic k DDT, ale problém vyřešily nové insekticidy (organofosfáty, pyretroidy, karbamáty). U nás byly v sedmdesátých až osmdesátých letech štěnice poměrně časté v bytech důstojníků Sovětské armády, ale do bytů našich občanů se nerozšířily.

Za příčinu návratu štěnice domácí v posledních letech jsou považovány nové způsoby bydlení, záliba ve starožitném nábytku, účinnější klimatizace, nové způsoby oblékání, častější výskyt domácího zvířete v bytě, vzrůstající cestovní ruch, omezení počtu insekticidů a zavedení insekticidů s účinností jen na jeden druh hmyzu. Práce z r. 2007 nabízejí další vysvětlení. V několika státech USA a ve Velké Británii byla u štěnice domácí zjištěna mimořádně vysoká rezistence k pyrethroidům (deltamethrinu, cyhalothrinu a cypermethrinu) a ke karbamátům, které se používají k jejich hubení nejčastěji. Nejenže je vysoká rezistence štěnic již nyní značně rozšířená, ale navíc ji štěnice šíří tím, že ji předávají svým potomkům v téměř nezměněné výši (dominantně), a to i v případě, když je zplodí s citlivými partnery na místě nového zavlečení.

Čeleď Cimicidae (štěnice) zahrnuje přes 90 druhů. Živí se převážně krví ptáků a netopýrů. Jen asi 7 druhů je schopno sát krev na člověku a jen dva z nich, štěnice tropická (Cimex hemipterus) a štěnice domácí (C. lectularius), opustily své původní hostitele a přimkly se k člověku. Druhý z nich prokázal lepší adaptační schopnosti a rozšířil se postupně na všechny kontinenty kromě Antarktidy.

Svazek člověka se štěnicí domácí je doložen již z egyptských archeologických nálezů. O štěnicích psali i řečtí filozofové (Aristophanes, Sokrates) a v době římské se ze štěnic vyráběla léčiva proti hadímu uštknutí. ²⁾

Z Německa je štěnice domácí zmiňována v 11. století, z Francie ve 13. století a z Anglie počátkem 16. století. Do Severní Ameriky byla zavlečena pravděpodobně již prvními kolonisty a až do éry úspěšného používání DDT byl její výskyt v bytech zcela běžný. Hojná je i štěnice tropická, například na venkově v Gambii je jí údajně zamořeno 87 % dětských lůžek. Na Srí Lance se tento druh dá snadno nasbírat ve větším množství, potřebném pro experimentální účely, v obytných domech, restauracích, nemocnicích i kinech. ³⁾

Štěnice domácí saje krev na pažích, nohách, zádech či obličeji spících lidí. Může bodat i lidi spící ve dne. Při dlouhém hladovění a vysokém výskytu se zvyklosti štěnic mohou měnit. Dospělá štěnice se nasaje asi za 10–15 minut, nejmladší larva během 3 minut. Typická jsou 2–3 bodnutí v nepravidelné linii, která bývají v americké literatuře žertem označována jako „snídaně, oběd a večeře“. Štěnice sosáčkem probodne kůži a do ranky vpouští antikoagulanty a další látky, jako jsou hydraluronidázy, proteázy a kinázy. Krev sají přímo z vlásečnic, ale mohou ji sát i z poškozených tkání. Samotné bodnutí člověk necítí, nepříjemné jsou svědící a dlouho přetrvávající kožní reakce, těžko rozlišitelné od bodnutí jiným hmyzem. Pohybují se od zarudnutí přes pupínky až k tvorbě puchýřů u citlivých osob. Jiní lidé (asi 20 %) jsou naopak k bodání štěnic naprosto necitliví. Ti pak mohou být hostiteli a šiřiteli štěnic. Ztráta citlivosti byla u jednoho člověka zaznamenána po 2500 bodnutích, zatímco druhý citlivost neztratil ani po 100 000 bodnutích. Jedinou spolehlivou diagnózou je nález živých štěnic. Kromě dlouhodobého svědění trpí napadení lidé často nespavostí, psychickým stresem a pocitem vyloučení ze společnosti.

Přes den se štěnice shromažďují v úkrytech co nejblíže člověku. Dospělci, tvořící zhruba třetinu populace, produkují shromažďovací feromon, jehož vliv sahá jen do vzdálenosti několika centimetrů. Hlavními důvody k shromažďování štěnic jsou kopulace a snížení ztrát vody odpařováním z jejich těl (například skupina 20 jedinců redukuje tyto ztráty až o polovinu). Během hladovění tendence k shromažďování slábne. Při mechanickém vyrušení, poranění štěnic či při zvýšení koncentrace CO₂ produkují štěnice poplašný feromon, který je naopak signálem pro rozptýlení. Zápach vyrušených štěnic je podle jedněch nepříjemně nasládlý, jiným připomíná čerstvé maliny a další jej dávají do souvislosti s nízkou hygienou, s níž však výskyt štěnic nesouvisí. Přítomnost štěnic poznáme podle tmavě zbarveného trusu se zbytky nestrávené krve, který najdeme v místech úkrytů i na povlečení. V USA byly také publikovány zprávy o cvičených psech, schopných vyhledat i nejméně osídlené úkryty. Velikosti populací se pohybují od několika jedinců v celém bytě po tisíce jedinců v jedné posteli.

Štěnice vydrží hladovět ve vytápěné místnosti asi 35 dní, než se začnou rozlézat. Impulzem nemusí být nedostatek potravy (ovšem nenasáté samice dokážou při nižší teplotě hladovět až dva roky). Aktivní lezení – naráz až o 30 m – je vlastní spíše samicím a nejstarším larvám než samcům. Větší význam má pasivní cestování. Štěnice mohou být přepravovány v nábytku, matracích, polštářích, povlečení, oděvech i zavazadlech. Většina přepravovaných štěnic jsou dospělci, převážně samice. Štěnice nejsou nikdy přenášeny přímo na lidské kůži, ale mohou se ukrývat v oblečení. Američtí vojáci bojující za druhé světové války v Itálii byli opakovaně napadáni štěnicemi, které se ukrývaly v záhybech silné látky zimních uniforem. K podobné situaci může dnes docházet u bezdomovců.

Před zavedením syntetických insekticidů mohlo být množství štěnic v ložnicích omezováno jen mechanicky, popřípadě petrolejem. Určitým omezením bývaly také nevytápěné ložnice, při teplotě pod 13 °C je vývoj štěnic dočasně přerušen. Mrazem hynou až při teplotách pod –15 °C. Výborně se jim daří v 20 °C, teplo jim vadí, až když přesáhne 37 °C.

Jediným zdrojem potravy a vody je pro štěnice krev. Je pro ně životně důležité, aby z úkrytu trefily k svému hostiteli. Dokážou ho najít na vzdálenost asi 1,5 m. Podnětem je teplota jeho kůže, kairomony a CO₂. Tepelné senzory jsou umístěny na tykadlech a rozeznávají i teplotní rozdíly 1–2 °C. Přesto se může stát, že štěnice spícího člověka po několik týdnů nenajdou. ⁴⁾ Sání krve je pro štěnice nebezpečné, a tak hned po nasátí hostitele opouštějí. Je-li štěnice lezoucí po svislém povrchu vyrušena, spadne. Nelze vyloučit ani padání štěnic ze stropu do postele.

Štěnice domácí je obdařena několika poněkud bizarními, avšak evolučně významnými vlastnostmi. Její biologie se zdá být ideální pro úspěšné přenášení infekčních agens. Nymfy i dospělci se živí pouze krví, a nejen na lidech, v nouzi se přiživují také na psech, kočkách, domácích ptácích nebo netopýrech. Z trávicí trubice štěnic sice byli izolováni původci mnoha lidských onemocnění, jako jsou tyfus, kalaazar (útrobní forma leishmaniózy), antrax, mor, horečka Q aj., ve štěnicích se však nemnoží a nejsou přenášeni na jiné hostitele. ⁵⁾

Unikátní je oplozování štěnic, traumatická inseminace. Samice mají vyvinuté pohlavní orgány, které neslouží ke kopulaci, ale jen k tvorbě, oplození a kladení vajíček. Samci mají sklerotizovaný penis, kterým prorážejí stěnu zadečku nasáté samičky. Samice může být oplodněna v průměru 5 samci po každém nasátí a v laboratoři nebylo pozorováno, že by se některá samice kopulaci bránila. Během života je vystavena asi dvacetkrát vyššímu počtu traumatických inseminací, než je potřebné k zajištění její maximální plodnosti. Stěnu jejího zadečku neprorazí sameček na libovolném místě, ale pouze ve zvláštní rýze. Asi po 4 hodinách pronikají spermie do hemolymfy, putují tělní dutinou, projdou stěnou vejcovodu a oplodňují vajíčka. Někteří autoři se domnívají, že v této fázi probíhá postkopulační výběr partnerů. Jeli samice izolována, klade vajíčka ještě asi 35–50 dní, ovšem jen pokud má možnost sát krev (v opačném případě je přestane klást téměř okamžitě).

Štěnice si mohou vybrat za hostitele kohokoliv z nás, i když si v duchu říkáme, že „nám se to stát nemůže“. Může! A co bychom měli dělat, jestliže najdeme štěnice doma?

• Vypereme všechno prádlo a povlečení z postelí, kde mohou být vajíčka, nymfy i dospělci. Praní při teplotě 60 °C a sušení při teplotě 45 °C nebo suché čištění a zmrazení na –17 °C po dobu 10 hodin usmrtí všechna stadia štěnic. Studená voda zahubí za 24 hodin jen dospělce a larvy.
• Odstraníme pokud možno všechny potenciální denní úkryty štěnic.
• Ošetříme účinným a reziduálně působícím insekticidem nábytek i podlahy ložnic v celém bytě. Nejvhodnější však je svěřit výběr a aplikaci insekticidů profesionální firmě.

A jak zajistíme, abychom si nepřinesli štěnice z hotelu?

• Hned po vstupu do místnosti odhrneme na posteli prostěradlo a zkontrolujeme švy matrace i obě strany čela postele v místech, kam se klade hlava.
• Zavazadla nebo jiné předměty, které by se mohly stát denním úkrytem štěnic, neumístíme do blízkosti postele ani na zem.
• Nevezmeme si na cesty svůj oblíbený polštář, protože by se mohl stát dopravním prostředkem pro cestující štěnice.
• Při ruce budeme mít baterku, abychom eventuální noční aktivitu štěnic hned odhalili.
• Jestliže najdeme živé štěnice, jejich exuvie nebo trus, oznámíme to provozovateli ubytovacího zařízení a před odjezdem domů důkladně zkontrolujeme zavazadla.